ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3659.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3659/2019-169
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců Mgr. Michaela Nipperta a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. G., narozeného XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o zaplacení částky 3 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 200/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2018, č. j. 28 Co 66/2019-151, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 18. 5. 2018, č. j. 12 C 200/2016-100, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 69 300 Kč s příslušenstvím (výrok I), zamítl žalobu v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 3 530 700 Kč s příslušenstvím a jíž se domáhal úroku z prodlení z výrokem I přiznané částky za dny 13. 2. až 15. 2. 2016 (výrok II), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že zamítl žalobu i v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 69 300 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II).
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobce se v řízení domáhá na žalované zaplacení částky ve výši 3 600 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z titulu práva na zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), na podkladě tvrzení, že v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, pod sp. zn. 100 P 307/2012 (dále jen posuzované řízení) došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce vykonávacího řízení, zahájeného na základě návrhu žalobce na výkon usnesení o nařízení předběžného opatření ze dne 10. 8. 2012, kterým mu byl upraven styk s nezletilou dcerou, a trvajícího do 17. 7. 2015, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení vykonávacího řízení. Dne 3. 8. 2012 podal žalobce návrh u okresního soudu na úpravu styku s nezletilou dcerou spolu s návrhem na vydání předběžného opatření. Usnesením ze dne 10. 8. 2012 okresní soud nařídil předběžné opatření, kterým předběžně upravil styk žalobce s dcerou a které se stalo vykonatelným dne 14. 8. 2012. Dne 5. 9. 2012 žalobce sdělil okresnímu soudu, že matka nerespektovala toto předběžné opatření a styk žalobci s dcerou neumožnila. K odvolání matky rozhodl krajský soud usnesením ze dne 15. 10. 2012, kterým upravil předběžný styk žalobce s dcerou v označeném rozsahu. Dne 12. 3. 2013 bylo rozsudkem rozvedeno manželství žalobce a matky nezletilé dcery. Dne 1. 4. 2014 podal žalobce u okresního soudu návrh na snížení výživného. Dne 6. 5. 2014 okresní soud vydal rozsudek, jímž ve věci upravil styk žalobce s dcerou, a to jinak, než jak byl původně upraven předběžným opatřením. Rozsudkem ze dne 11. 12. 2014 krajský soud změnou odvoláním napadeného rozsudku okresního soudu o úpravě styku žalobce upravil jeho styk s nezletilou dcerou jinak; písemné vyhotovení rozsudku bylo doručeno žalobci dne 30. 1. 2015 a rozsudek nabyl právní moci a stal se vykonatelný dne 3. 2. 2015. Dne 11. 3. 2015 žalobce sdělil okresnímu soudu, že matka nezletilé pod tíhou rozsudku odvolacího soudu o úpravě styku nezletilou na styk dne 28. 2. 2015 řádně připravila a tento styk proběhl ve stanovenou dobu bez problémů. Dne 14. 7. 2015 žalobce sdělil soudu, že na výkonu rozhodnutí netrvá, okresní soud usnesením ze dne 17. 7. 2015 zastavil řízení o výkonu rozhodnutí; usnesení nabylo právní moci dne 12. 9. 2015.
Po právní stránce odvolací soud oproti závěru soudu prvního stupně shledal důvodnou žalobkyní vznesenou námitku promlčení. Shodně jako soud prvního stupně aplikoval ustanovení §32 OdpŠk, podle něhož se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do 10 let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí zákona, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo. Podle §35 zákona promlčecí doba neběží ode dne uplatnění nároku na náhradu škody do skončení předběžného projednání, nejdéle však po dobu 6 měsíců. Odvolací soud se však neztotožnil s posouzením okamžiku „objektivizace“ škody soudem prvního stupně dnem 12. 8. 2015, kdy žalobce předal k poštovní přepravě žádost o poskytnutí zadostiučinění žalované. Naopak odkázal na ustanovení §77 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dle nějž předběžné opatření zanikne, jestliže bylo návrhu ve věci samé vyhověno a uplynulo 15 dní od vykonatelnosti rozhodnutí o věci. V daném případě bylo ve věci samé o úpravě styku žalobce s jeho nezletilou dcerou rozhodnuto rozsudkem okresního soudu ze dne 6. 5. 2014, jímž byl ve věci upraven styk žalobce s dcerou (a to jinak, než v dotčeném předběžném opatření), konečné rozhodnutí v této věci vydal pak krajský soud jako soud odvolací dne 11. 12. 2014 a jeho rozhodnutí nabylo právní moci a stalo se vykonatelné dne 3. 2. 2015. Uplynutím 15 dnů, tj. dne 19. 2. 2015 (čtvrtek), se vymáhané předběžné opatření stalo ze zákona neúčinné, nemohlo být již podkladem pro vymáhání tam uložené povinnosti matce, neboť ztratilo právní účinnost. Neúčinnost titulu je důvodem pro zastavení výkonu rozhodnutí podle §268 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a je nerozhodné, že žalobce vzal návrh na výkon předběžného opatření dne 14. 7. 2015 zpět a řízení o výkon rozhodnutí bylo pro toto zpětvzetí zastaveno. Žalobce se dozvěděl z rozhodnutí o věci samé, že předběžná úprava styku pozbyla účinnosti a nebude již možno vést výkon nařízeného předběžného opatření, tedy o vzniku nemajetkové újmy se dozvěděl z vykonatelného rozsudku, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé o úpravě jeho styku s dcerou. Od data 20. 2. 2015 počala běžet šestiměsíční promlčecí doba, v níž měl uplatnit nárok u žalované, do 20. 8. 2015. Jelikož žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění dne 13. 8. 2015, došlo ke stavení běhu promlčecí doby do 13. 2. 2016, promlčecí doba se prodloužila o 7 dnů a skončila dne 20. 2. 2016. Za situace, kdy žalobce podal žalobu až dne 10. 8. 2016, je námitka promlčení uplatněná žalovanou důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že otázka vlivu vědomosti žalobce o vykonatelném rozsudku o úpravě styku ve věci samé, resp. o zániku právních účinků předběžného opatření o styku (exekučního titulu ve vykonávacím řízení, o jehož průtahy jde) na běh promlčecí doby dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena. Dále dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem dosud nebyla řešena otázka, zda je v souladu s dobrými mravy námitka promlčení vznesená státem v řízení před soudem o nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle OdpŠk za stavu, kdy nárok je důvodný a byl včas uplatněn u příslušného ministerstva, avšak stát svou povinnost odškodnit vzniklou újmu v rámci předběžného projednání dobrovolně nesplnil a nesprávně odškodnění odmítl poskytnout. Jako dovolací důvod dovolatel uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že posuzované řízení trvalo od 20. 8. 2012 do 12. 9. 2015, kdy nabylo právní moci usnesení o zastavení vykonávacího řízení ze dne 17. 7. 2015, přičemž po celou dobu trvajícího řízení dovolateli vznikala nemajetková újma. Promlčecí doba tak začala běžet až dne 13. 9. 2015, tedy den následující po skončení řízení, o jehož nepřiměřenou délku jde. Na počátek běhu promlčecí doby nemá vliv rozhodnutí o styku ve věci samé, resp. jeho vykonatelnost, eventuálně vědomost dovolatele o zániků účinku předběžného opatření. Podstatné je pouze to, že vykonávací řízení skončilo až dne 12. 9. 2015, žaloba tak byla podána včas. I kdyby právo dovolatele promlčeno bylo, žalované námitka promlčení nepřísluší, resp. taková námitka je v rozporu s dobrými mravy. Je povinností státu, aby sám aktivně odškodňoval újmy, které státní orgány včetně soudů působí účastníkům nepřiměřeně dlouhým řízením. Ohledně dobrých mravů dovolatel odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. II. ÚS 2062/14. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že se ztotožňuje se závěry odvolacího soudu.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 1 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, mající právní vzdělání podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Nejvyšší soud se ve své judikatuře již zabýval povahou řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým z hlediska posuzování jeho délky. V rozsudku ze dne 6. 3. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1478/2012, uvedl: „Řízení o výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem je natolik specifické, že jej nelze ztotožnit s běžným řízením o výkon rozhodnutí, jehož předmětem je vymožení peněžitého či nepeněžitého plnění. Byť se užívá název‚ výkon rozhodnutí‘, kloní se literatura k závěru, že nejde o řízení exekuční, ale o řízení ve věcech péče o nezletilé, a je rovněž se samotným řízením ve věcech péče o nezletilé úzce spjato.
Nucený výkon rozhodnutí má přispět k tomu, aby práva rodičů a dítěte na vzájemný styk, tj. právo na rodinný život, které je chráněno čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 32 odst. 4 Listiny, byla řádně naplňována. Úprava styku rodiče, který s dítětem nežije, s nezletilým dítětem, má reciproční charakter. Dítě oddělené od jednoho z rodičů má právo udržovat pravidelné osobní kontakty i s druhým rodičem. Rodiči naopak umožňuje udržovat pravidelné osobní kontakty, a tím naplňovat jeho základní právo na styk s dítětem vázané na rodičovskou zodpovědnost a rodičovství vůbec. Tím je mezi dítětem a rodičem, který s dítětem nežije, realizováno právo na rodinný život (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1311). Dítě však nemá zákonem výslovně zakotvenu povinnost se s rodičem stýkat, proto pokud dítě styk s jedním z rodičů odmítá, musí se soud zabývat zejména důvody tohoto negativního postoje dítěte.
Návrh na soudní výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým je zpravidla podáván za situace, kdy jsou osobní vztahy mezi rodiči nezletilého narušeny natolik, že brání řádnému umožnění styku druhého rodiče s nezletilým dítětem. Vynucení plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody je v zájmu dítěte zajišťováno speciálními prostředky upravenými v ustanovení §272 a §273 o. s. ř.
Řízení o výkon rozhodnutí probíhá v několika časových fázích. Po zahájení řízení (na návrh nebo i bez návrhu) následuje výzva k dobrovolnému splnění, neboť každý výkon rozhodnutí představuje pro nezletilé dítě určité trauma. Soud rovněž může požádat příslušný orgán sociálně-právní ochrany dětí, aby vedl povinného k dobrovolnému plnění soudního rozhodnutí nebo soudem schválené dohody, aniž by bylo třeba nařizovat výkon rozhodnutí (srov. §272 odst. 3 o. s. ř.). Teprve poté přikročí soud k vlastnímu nařízení výkonu rozhodnutí takovým způsobem, aby postupoval od mírnějších prostředků až k prostředkům, které zasahují do soukromých poměrů účastníků radikálněji.
Při výkonu rozhodnutí o zajištění styku s nezletilým dítětem často nejde o jednorázovou záležitost, ale o opakující se situace v různých časových intervalech (tomu odpovídá i skutkový stav posuzované věci). Již jednou zahájené řízení proto nebude zpravidla ukončováno, i když zatím nebude důvod k tomu, aby soud přikročil k další fázi, tj. k nařízení vlastního výkonu rozhodnutí. Dojde-li po delším časovém období znovu k porušení povinnosti, bude soud jen pokračovat v dříve zahájeném řízení. Je tomu tak proto, že řízení je pojato jako řízení nesporné, ovládané zásadou oficiality. Proto, stejně jako je soud povinen zahájit řízení bez zbytečných průtahů i bez návrhů či podnětů účastníků, je povinen v řízení bez návrhů a průtahů pokračovat. Na tom nic nemění ani opakované návrhy účastníků na výkon rozhodnutí. Rozhodnutí či dohoda obvykle přiznávají právo na styk s dítětem po neomezenou dobu, v případě úpravy styku s nezletilým však z logiky věci vyplývá, že platí maximálně do doby dosažení zletilosti dítěte, pokud nedojde k podstatné změně poměrů nebo nenastanou jiné podmínky pro změnu rozhodnutí či schválené dohody.“
Na uvedené závěry Nejvyšší soud z hlediska určení konce řízení pro účely posouzení otázky promlčení uplatněného práva navázal s poukazem na rozsudek ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod č. 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3320/2012: „V případě posuzování celkové délky řízení o výkon rozhodnutí je třeba kriterium celkové délky řízení vykládat modifikovaně podle naplňování účelu takového řízení, a to z důvodu specifických rysů tohoto typu řízení. Při posuzování délky vykonávacího řízení je třeba vždy zkoumat, do jakého okamžiku se jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a od kdy již další pokračování v řízení ztrácí svůj význam, neboť vymožení pohledávky oprávněného se stává vzhledem k okolnostem případu nereálné či neúčelné, popř. dokonce neúčinné. Nelze proto přisvědčit názoru, že je významné formální ukončení řízení, když z okolností případu vyplývá, že výkon rozhodnutí požadovaný žalobcem již nemůže být proveden, a to z důvodu nabytí zletilosti dětí, s nimiž měl žalobce upraven styk.
V případě výkonu rozhodnutí o výchově nezletilých dětí (§272 a násl. o. s. ř.) proto konec řízení ve smyslu §32 odst. 3, věty druhé, OdpŠk musí být nutně spojen nejpozději s okamžikem, kdy dítě, o něž se jedná, nabude zletilosti. Po tomto okamžiku je jakýkoliv další výkon rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem pojmově vyloučen, nemůže již nastat žádná okolnost, která by zakládala důvod pro pokračování v takovém řízení. Bylo by proto nesmyslné vykládat čl. II zákona č. 160/2006 Sb. ve spojení s §32 odst. 3 větou druhou OdpŠk tak, že řízení o výkon rozhodnutí podle §272 a násl. o. s. ř. neskončí po nabytí zletilosti dítěte, o něž se jedná, dříve, než vykonávací řízení bude z tohoto důvodu zastaveno.
Dovolací soud je tedy toho názoru, že konec vykonávacího řízení podle §272 a násl. o. s. ř. nastává pro účely aplikace čl. II zákona č. 160/2006 Sb., ve spojení s §32 odst. 3, věty druhé, OdpŠk nejpozději ke dni, kdy dítě, o jehož výchovu se jedná, nabude zletilosti.
Tak i komentářová literatura poukazuje na to, že ‚ustanovením §272 odst. 1 o. s. ř. jsou vyloučena z použití i ustanovení §266, §268 a §269 o. s. ř., tedy ustanovení, jež upravují instituty odkladu provedení a zastavení výkonu rozhodnutí. Právní úprava tohoto výkonu rozhodnutí vychází z toho, že jak odklad provedení výkonu, tak jeho zastavení – co do jejich důvodů – jsou pro daný výkon nepřípadné nebo se vůbec v něm uplatnit nemohou, jakož i z toho, že obsahově téhož lze dosíci jednoduše – určitým – faktickým vedením tohoto výkonu; kupříkladu výkon rozhodnutí se ‚zastaví‘ prostě tím, že soud nenařídí výkon opětovným uložením pokuty, resp. ustane v provádění opatření, jež směřují k odnětí dítěte u určitého povinného‘ (Kůrka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha, a. s.: Praha, 2004, str. 735).
Na věci nic nemění ani to, že citovaní autoři připouští možnost zastavení výkonu rozhodnutí v situaci, kdy by bylo jinak třeba aplikovat §268 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. ‚aplikací všeobecných argumentů exekučních důsledků pozbytí (neexistence) rozhodnutí, jež je podkladem jeho výkonu.‘ Uvedený názor je nabídnut jako jeden z možných výkladů, který ovšem Nejvyšší soud nezastává z toho důvodu, že neodpovídá smyslu výkonu rozhodnutí o úpravě styku s nezletilým dítětem, jak byl podán shora.“
Nyní posuzovaná věc je skutkově odlišná v tom, že reálný výkon rozhodnutí nebyl znemožněn zletilostí dítě, avšak tím, že šlo o řízení zahájené na základě předběžného opatření, které v souladu se zákonnou úpravou zaniklo v souvislosti s vykonatelností rozhodnutí ve věci samé. Navzdory tomu je však posuzovaná věc s věcí výše uvedenou obdobná v tom, že od daného okamžiku již posuzované řízení trvalo toliko formálně a formálně též bylo ukončeno na základě zpětvzetí návrhu dovolatelem. Odvolací soud tak postupoval v souladu s výše uvedenou judikaturou, pokud vycházel z konce vykonávacího řízení určeného okamžikem, kdy se ještě jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného, a nikoliv z formálního ukončení řízení. Daná otázka tudíž již v judikatuře Nejvyššího soudu řešena byla a odvolací soud se od dosažených závěrů nikterak neodchýlil, z toho důvodu přípustnost dovolání nezakládá.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá ani otázka, zda nebyla námitka promlčení uplatněna v rozporu s dobrými mravy.
Nejvyšší soud již dříve uvedl, že výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku může být shledán v rozporu s ustanovením §3 odst. 1 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb.), byl-li toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu. Jednalo by se tak sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99).
V obecné rovině platí, že i stát může v případě, je-li proti němu uplatněn nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, vznést námitku promlčení a že tato námitka nemusí být považována za odporující dobrým mravům (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4112/2010).
Nejvyšší soud opakovaně dovodil, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným, a je tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010).
Uplatnění námitky promlčení by mohlo být zcela výjimečně výkonem práva v rozporu s dobrými mravy pouze tehdy, jestliže by tato námitka byla pouze prostředkem umožňujícím značně poškodit účastníka právního vztahu. O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5079/2009).
Dovolatel netvrdí, že by žalovaná zneužila svého práva vznést námitku promlčení. Rozpor s dobrými mravy spatřuje toliko v tom, že žalovaná způsobila újmu v postavení státu a v rámci včasného předběžného uplatnění práva újmu dobrovolně neodčinila. Jak plyne z výše uvedené judikatury, rozpor s dobrými mravy v těchto okolnostech spatřovat nelze.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. 12. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu