ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3679.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 3679/2019-264
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Davida Vláčila a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce SYSTÉM VÝSTAVBY, o. s. družstvo , identifikační číslo 25786318, se sídlem Komárov, Na výsluní 443, zastoupeného Mgr. Milošem Znojemským, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 26/39, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 117/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2018, č. j. 91 Co 334/2018-206, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2018, č. j. 91 Co 334/2018-206, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 5. 2018, č. j. 18 C 117/2017-166, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 18. 5. 2018, č. j. 18 C 117/2017-166, rozhodl, že odvolací řízení se zastavuje (výrok I), a dále vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
2. Soud prvního stupně vycházel z toho, že žalobce nezaplatil soudní poplatek z odvolání ve výši 579.768 Kč ani poté, co byl k jeho úhradě vyzván. Odkázal přitom na znění §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění zákona č. 296/2017 Sb. (dále jen „ZoSP“ nebo „zákon č. 549/1991 Sb.“).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozhodnutí odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II rozhodnutí odvolacího soudu).
4. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu prvního stupně, zdůraznil přitom, že řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolací zákon č. 549/1991 Sb. vnímá, z hlediska vzniku poplatkové povinnosti, jako samostatná řízení. Odvolací soud proto uzavřel, že bylo-li odvolací řízení zahájeno podáním odvolání žalobce až za účinnosti zákona č. 296/2017 Sb., bylo povinností žalobce zaplatit spolu s podáním odvolání nebo nejpozději ve lhůtě stanovené soudem prvního stupně soudní poplatek z odvolání. K žádosti o osvobození od soudních poplatků podané až po marném uplynutí patnáctidenní propadné lhůty určené k úhradě soudního poplatku z odvolání odvolací soud s podrobnější argumentací nepřihlížel. Odvolací soud dále odůvodnil i výrok o nákladech odvolacího řízení, a to odkazem na §224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř.
5. Takto soudy rozhodly v řízení, v němž se žalobce domáhal náhrady škody způsobené mu podle obsahu žaloby vydaným předběžným opatření v řízení vedeném u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 45 Cm 87/2011.
II. Dovolání a vyjádření k němu
6. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním. Namítal především existenci zásadní procesní vady spočívající v tom, že před rozhodnutím o zastavení odvolacího řízení vydal soud prvního stupně usnesení ze dne 6. 9. 2018, č. j. 18 C 117/2017-201, jímž zamítl návrh žalobce, aby mu bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Toto usnesení však dosud nenabylo právní moci, protože bylo doručeno do datové schránky advokáta, který nikdy žalobce nezastupoval (tento advokát byl nesprávně uveden i v záhlaví rozhodnutí). Po pravomocném zamítnutí návrhu na osvobození od soudních poplatků měl být žalobce znovu vyzván k úhradě soudního poplatku, což se v poměrech projednávané věci nestalo. Žalobce zde odkazoval na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1138/2015 ze dne 24. 8. 2016. Dále namítal, že prvotní výzva k úhradě soudního poplatku nebyla doručena jemu samotnému (coby poplatníkovi), nýbrž jen jeho zástupci. Takový postup je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 24. 1. 20000, sp. zn. IV. ÚS 238/99. V těchto otázkách měl odvolací soud rozhodnout v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Namítal rovněž, že ve vztahu ke vzniku poplatkové povinnosti za podané odvolání je třeba přechodná ustanovení novely zákona o soudních poplatcích, provedené zákonem č. 296/2017 Sb., vykládat tak, že je rozhodné znění zákona v okamžiku, kdy bylo zahájeno řízení ve věci samé. Za nesprávné považoval i posouzení otázky (ne)možnosti žádat o osvobození od soudních poplatků po uplynutí lhůty stanovené k jeho úhradě; obě posledně uvedené otázky považoval, co do přípustnosti svého dovolání, za judikatorně dosud neřešené. Namítal rovněž, že vyměření soudního poplatku ve výši 579.768 Kč v souvislosti s podaným dovoláním bylo v rozporu s článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a tím i v rozporu s ústavně garantovaným právem na spravedlivý proces. Žalobce proto závěrem navrhoval, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
8. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 a čl. XII zákona č. 296/2017 Sb . ), dále jen „o. s. ř.“.
9. Jelikož žalobce, řádně zastoupen advokátem, v dovolání náležitě vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a dovolání v této části obsahuje všechny náležitosti vyžadované zákonem, Nejvyšší soud se dále zabýval jeho přípustností.
IV. Přípustnost dovolání
10. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
11. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Dovolání není přípustné pro řešení otázky časové působnosti novely ZoSP ve vztahu ke vzájemné povaze řízení před soudem prvního stupně a řízení odvolacího, neboť ohledně ní nepředstavuje usnesení odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vycházel z toho, že poplatková povinnost v řízení zahájeném žalobou podanou před nabytím účinnosti zákona č. 296/2017 Sb. a týkající se odvolání podaného až poté, co tento zákon nabyl účinnosti, se obecně řídí již novou právní úpravou (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2827/2018).
13. Dovolání rovněž není přípustné pro výklad §9 odst. 1 ZSoP, neboť řešení přijaté odvolacím soudem se neodchyluje o d toho, k němuž dospěl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 16. 4.2019, sp. zn. 30 Cdo 825/2019, kdy ústavní stížnost proti němu podaná byla odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost usnesením Ústavního soudu z 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 2021/19. Ve zmiňovaném usnesení Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, že zákon připouští, aby byl soudní poplatek uhrazen i později, ale nejpozději ve lhůtě, která je k tomu určena. K tomu §9 odst. 1 ZSoP výslovně uvádí, že k pozdějšímu uhrazení soudního poplatku se nepřihlíží a soud v takovém případě řízení zastaví, aniž by byla stanovena jakákoli výjimka či podmínka. Pro splnění podmínek zákona a jeho účelu je proto nezbytné, aby žalobce (vědom si své majetkové situace) vyvinul nezbytnou aktivitu směrem k soudu a nejpozději poslední den lhůty stanovené k úhradě soudního poplatku požádal o osvobození od soudních poplatků. Uvedené rozhodnutí bylo za účelem sjednocení rozhodovací praxe nižších soudů schváleno občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu konaným dne 13. 11. 2019 k publikaci do Sbírky rozhodnutí Nejvyššího soudu.
14. Dovoláním předestřená otázka, zda bylo třeba vedle zástupce žalobce doručit výzvu k úhradě soudního poplatku za odvolání též žalobci rovněž nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, v němž bylo s odkazem na recentní rozhodnutí Ústavního soudu vyloženo, že usnesení s výzvou k zaplacení soudního poplatku není třeba doručovat též účastníku do vlastních rukou a není mu upíráno právo na spravedlivý proces a na přístup k soudu, pokud je výzva k zaplacení soudního poplatku doručena jen jeho právnímu zástupci s procesní plnou mocí.
15. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky, zda přechodná ustanovení zákona č. 296/2017 Sb. vskutku představovala, a to pro účely soudního poplatku z odvolání, novelizaci znění dosavadního §11 odst. 1 písm. n) ZoSP, podle něhož se od poplatku osvobozují řízení o náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem a zda zastavením odvolacího řízení pro nezaplacení soudního poplatku došlo k zásahu do ústavních práv žalobce.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Dovolání je důvodné.
17. Podle §9 odst. 1 ZoSP nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání, dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určí v délce alespoň 15 dnů; výjimečně může soud určit lhůtu kratší. Po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. K zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty se nepřihlíží.
18. Podle §11 odst. 1 písm. n) ZoSP ve znění účinném do 29. 9. 2017, platilo, že od poplatku se osvobozují řízení ve věcech náhrady škody nebo jiné újmy způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím, rozhodnutím o vazbě, trestu nebo ochranném opatření nebo nesprávným úředním postupem.
19. Podle článku VI zákona č. 296/2017 Sb. se na řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se použije zákon č. 549/1991 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona.
20. Odvolací soud v době svého rozhodování vycházel z tehdy ustálené rozhodovací praxe obecných soudů, reprezentované kupř. usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4079/2018, podle něhož za odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé doručené soudu po 29. 9. 2017, je-li předmětem odvolacího řízení náhrada škody způsobené při výkonu veřejné moci nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, se vybere poplatek podle položky 22 bod 1 písm. a) sazebníku zákona o soudních poplatcích ve znění od 30. 9. 2017.
21. Nejvyšší soud však nepřehlédl, že po vydání přezkoumávaného usnesení odvolacího soudu Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1415/18, dospěl s podrobnější argumentací k závěru, že „novela zákona o soudních poplatcích provedená zákonem č. 296/2017 Sb., se právní úpravy odvolání nijak nedotkla, a rovněž důvodová zpráva dopady do sféry odvolacího řízení nikde v textu neobsahuje. V zájmu ústavního práva na přístup k soudu je proto třeba podle Ústavního soudu učinit závěr, že nevyplývá-li ze zákonné změny ani zjevného úmyslu zákonodárce vůle zpoplatnit odvolání v řízeních o žalobách proti státu na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci, je třeba setrvat na tradičním závěru, že jde o návrh nezpoplatněný“ (uvedený závěr je argumentován zejména v bodech 21 až 23 označeného nálezu [rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz ]). K témuž závěru se ostatně Ústavní soud znovu přihlásil i v nálezu ze dne 28. 5. 2019, sp. zn. sp. zn. IV. ÚS 3283/18. V zastavení odvolacího řízení za výše popsané situace spatřoval Ústavní soud – mimo jiné - i zásah do práv zaručených čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
22. Nejvyšší soud zde připomíná, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu jsou závazná pro všechny orgány i osoby. V daném případě se uplatní tzv. precedenční závaznost, kdy je třeba právní názor vyjádřený v nálezu Ústavního soudu aplikovat ve skutkově obdobných věcech, přičemž se daný závěr dotýká výhradně právního názoru, který je nosným důvodem rozhodnutí, tj. na němž je založen výrok nálezu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 301/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 47/2007, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2205/2005).
23. Jakkoliv byl výše citovaný závěr Ústavního soudu přijat až poté, co v nyní projednávané věci rozhodl odvolací soud, musí být uvedený závěr Ústavního soudu aplikován také v projednávané věci. Při výkladu časových účinků judikatury je třeba zásadně vycházet z tzv. incidentní retrospektivy nových právních názorů, tedy z potřeby jejich aplikace na všechna probíhající řízení jakož i případy budoucí. Opačný postup by znamenal, že soud vědomě aplikuje „nesprávný“ právní názor, a navíc by jím byl ohrožen princip rovnosti. Výjimečné nepoužití nově se prosadivších judikaturních názorů může být odůvodněno pouze v konkrétních specifických situacích, v nichž existuje intenzivnější zájem na ochraně legitimních očekávání a důvěry adresátů právních norem ve stabilitu právního řádu (shodně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1788/2011 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2561/2014, a též nález Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 3168/09 nebo v odborné literatuře KÜHN, Zdeněk. Prospektivní a retrospektivní působení judikatorních změn. In Právní rozhledy, č. 6/2011, s. 191-197), což ovšem evidentně není případ právě projednávané věci.
24. Lze proto uzavřít, že byl-li žalobce v souvislosti s odvoláním podaným proti rozsudku soudu prvního stupně s ohledem na povahu uplatněného nároku podle závazného právního názoru Ústavního soudu ze zákona osvobozen od soudního poplatku, pak nezaplacení soudního poplatku na základě (nesprávné) výzvy soudu prvního stupně nemohlo být v právu relevantním důvodem pro zastavení odvolacího řízení. Právní posouzení ze strany odvolacího soudu proto správné není.
25. Bylo-li dovolání shledáno opodstatněným z důvodu, že žalobce nebyl objektivně zatížen v odvolacím řízení poplatkovou povinností, je již nadbytečné, aby se Nejvyšší soud podrobněji zabýval dalšími výhradami žalobce v jím podaném dovolání obsaženými (zejména tvrzenými vadami, jež měly mít podle obsahu dovolání vliv na věcnou správnost přezkoumávaného rozhodnutí), tzv. zmatečnostní vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. žalobce v dovolání netvrdil a z obsahu spisu se nepodávají.
VI. Závěr
26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i je, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
27. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. 11. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu