ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.3896.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 3896/2018-452
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka ve věci žalobce P. Z. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Bronislavem Šerákem, advokátem se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 2/830, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 100/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 6. 2018, č. j. 20 Co 405/2017 - 421, takto:
I. Dovolání se odmítá
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal náhrady škody a ušlého zisku, které mu měly vzniknout v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím veřejné moci dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen jako „OdpŠk“), a to dodatečnými platebními výměry Finančního úřadu pro Prahu 5 za zdaňovací období roku 1993, 1994 a 1995. Jak všechny platební výměry, tak i následná rozhodnutí Finančního ředitelství byla později zrušena správním soudem. Za účelem zajištění úhrady nesprávně doměřené daně Finanční úřad pro Prahu 5 vydal dne 16. 3. 1999 zajišťovací příkaz a dále rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva z důvodu existence nevyměřené, ale ohrožené daně ve výši 15 372 181 Kč, v důsledku čehož byly zástavním právem postiženy konkrétní nemovitosti žalobce.
O nároku žalobce bylo poprvé rozhodnuto Obvodním soudem pro Prahu 1 dne 26. 11. 2012, č. j. 25 C 100/2010 – 152. K odvolání žalované rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 5. 2013, č. j. 20 Co 139/2013 – 197, který byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3322/2013. Součástí tohoto rozhodnutí byl závěr, že je dán předpoklad odpovědnosti státu za škodu dle §8 odst. 1 OdpŠk v podobě nezákonného (nezákonných) rozhodnutí, odvolací soud se však měl v dalším řízení zabývat otázkou, zda byl žalobce povinen využít všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, což žalobce neučinil, a tudíž zda se jednalo o případ zvláštního zřetele hodný dle §8 odst. 3 OdpŠk.
Rozsudkem odvolacího soudu ze dne 18. 2. 2016, č. j. 20 Co 139/2013 – 238, bylo zrušeno výše uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně. Zároveň odvolací soud učinil právní závěr, že podání odvolání do rozhodnutí o stanovení rozsahu zástavního práva bylo způsobilé přivodit žalobci v rámci daňového řízení lepší postavení co do zajištěného majetku, tudíž nepodání takového opravného prostředku nepředstavuje případ zvláštního zřetele vhodný. Dále byl formulován závazný právní názor k nutnosti doplnění skutkových tvrzení a důkazů v dalším řízení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 28. 6. 2017, č. j. 25 C 100/2010 - 231, uložil žalované povinnost uhradit žalobci částku ve výši 1 150 Kč s příslušenstvím (výrok I), žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částky ve výši 70 668 000 Kč, 141 018 216 Kč a 33 000 000 Kč s příslušenstvím, byla zamítnuta (výrok II), žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 61 718 400 Kč, byla zamítnuta (výrok III) a žalobci byla uložena povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 6 600 Kč.
K odvolání obou účastníků rozhodl odvolací soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že změnil výrok I napadeného rozhodnutí tak, že se žaloba s žádostí o zaplacení 1 150 Kč s příslušenstvím zamítá (výrok I), v zamítavých výrocích o věci samé pak bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno (výrok II). Žalobci byla dále uložena povinnost nahradit žalované na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku ve výši 7 500 Kč (výrok III). Odvolací soud shledal opodstatněným pouze odvolání žalované. Navázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, souhlasil i s jeho právními závěry. Byl rekapitulován závěr přijatý v pořadí druhém rozhodnutí odvolacího soudu v této věci, tedy že nevyužití práva odvolaní proti rozhodnutí správce daně o uplatnění rozsahu zástavního práva nelze ve smyslu §8 odst. 3 OdpŠk považovat za případ zvláštního zřetele vhodný. Nárok na náhradu škody, jež měla být žalobci způsobena v důsledku zajištění jeho majetku, proto nelze přiznat. Z uvedeného pak dovodil, že nemožnost žalobce využít zajištění nemovitosti na realizaci svých záměrů nelze považovat za škodný následek uvedených nezákonných rozhodnutí.
Zdůraznil, že ušlým ziskem je takový druh majetkové újmy, který spočívá v tom, že u poškozeného nedojde v důsledku škodné události k rozmnožení majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věci. Shrnul, že žalobcovy nároky vycházejí z čistě hypotetických úvah. Připravované projekty byly ve stádiu podnikatelského záměru, nebylo vydáno rozhodnutí v územním řízení a není jisté, ani dostatečně pravděpodobné, že by (nebýt vydání nezákonných rozhodnutí daňové zprávy) byly žalobcem realizovány a bylo z nich dosahováno tvrzeného výdělku. Dokončení a existence projektů byla v rozhodné době natolik vzdálená, že nelze o vzniku škody v podobě ušlého zisku v důsledku nezákonných rozhodnutí hovořit. K projektu čerpací stanice v Průběžné ulici odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně konstatoval, že žalobce na dokončení rozestavěné čerpací stanice rezignoval, neboť stavební povolení prodal a pozemky převedl na svou matku, a to v době po vydání zajišťovacích příkazů. Jestliže se tedy žalobce rozhodl svůj projekt opustit, nemůže se dovolávat ušlého zisku z jeho budoucího provozu.
Žalobcova námitka k překvapivosti rozhodnutí soudu prvního stupně byla městským soudem odmítnuta, neboť není možné dovolávat se skutkového závěru, který učinil soud prvního stupně v rozhodnutí, které bylo zrušeno odvolacím soudem právě za účelem doplnění dokazování a provedení nového skutkového a právního posouzení.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku I a II napadl dovoláním žalobce, přičemž jeho přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla řešena, a to otázky, zda byl dovolatel povinen využít práva odvolání proti rozhodnutí správce daně o uplatnění rozsahu zástavního práva, resp. zda nevyužití práva odvolání dle §8 odst. 2 OdpŠk odůvodňuje případ zvláštního zřetele hodný dle odst. 3 citovaného ustanovení. Odkazuje na své vyjádření podané před druhým rozhodnutím soudu prvního stupně v této věci a namítá, že by podání odvolání do rozhodnutí o rozsahu zástavního práva nebylo s to zajistit mu lepší postavení. Dále uvádí, že se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v otázce procesního práva, neboť skutková zjištění odvolacího soudu nemají oporu v provedeném dokazování a odvolací soud se nezabýval a nevypořádal odvolací námitky dovolatele. Dovolatel navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby dovolací soud rozhodl tak, že základy žalobou uplatněných nároků na náhradu ušlého zisku ze třech podnikatelských projektů žalobce opodstatněné a žalobci byla přiznána náhrada nákladů dovolacího i odvolacího řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, jelikož žalobce napadá zejména nesprávné skutkové posouzení případu. Upozorňuje, že odvolací soud již ve svém druhém rozhodnutí ve věci konstatoval, že v projednávané věci nejsou dány okolnosti zvláštního zřetel hodné dle §8 odst. 3 OdpŠk. Dle názoru žalované není naplněna podmínka vzniku škody a zejména relevantní (adekvátní) příčinné souvislosti.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud jej však podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ve smyslu §242 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (odst. 3).
Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř. a např. důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněného pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Dovolání v části, jíž je napadeno rozhodnutí odvolacího soudu ve výroku I, není objektivně přípustné dle §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť se jedná o nárok v hodnotě nižší než 50 000 Kč.
Co se týče dovolání do výroku II napadeného rozhodnutí odvolací soudu, konstatuje se, že rozsudek městského soudu je vystavěn na dvou závěrech. Prvním je absence předpokladu odpovědnosti státu za škodu v podobě nezákonného rozhodnutí, jelikož zde sice existuje rozhodnutí státu, jež lze považovat za nezákonné ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk, žalobce však nenaplnil svou prevenční povinnost, nebránil se proti němu (resp. Proti rozhodnutí o rozsahu zástavního práva) opravnými prostředky a v dané věci nejsou dány okolnosti zvláštního zřetele hodné dle §8 odst. 3 OdpŠk. Druhým závěrem pak je nedostatek příčinné souvislosti mezi škodnou událostí a žalobcem tvrzenou škodou (ušlým ziskem).
Spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každá obstojí samostatně (vede k zamítnutí žaloby), a řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno (popř. některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř.), není dovolání (jako celek) ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, neboť věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 6. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1647/2016).
Žalobce v obsáhlém dovolání napadá oba tyto závěry, nikoli však způsobem přepokládaným §237 ve spojení s §241a o. s. ř.
Uvádí-li žalobce, že napadené rozhodnutí spočívá na otázce, která doposud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, nenaplňuje zde předpoklady vymezení předpokladů přípustnosti, neboť kromě formulace dané otázky nepřipojil žádnou v dovolacím řízení relevantní právní argumentaci a soustředil se na polemiku se skutkovými závěry odvolacího soudu. Shodně pak i avizuje-li dovolatel předložení otázky procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od závěrů přijatých v judikatuře Nejvyššího soudu. Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
V druhé široce pojaté části dovolání kritizuje žalobce závěry odvolacího soudu týkající se příčinné souvislosti, opakuje argumentaci uplatněnou v dřívějších fázích řízení a napadá odvolacím soudem dosažené skutkové závěry (převzaté z rozhodnutí soudu nalézacího). Ani zde není možné založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť obecně platí, že otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi škodnou událostí a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Uvedené závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti (vztahu mezi škodnou událostí a tvrzenou majetkovou újmou) nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Brojí-li žalobce proti těmto (skutkovým) závěrům odvolacího soudu, uplatňuje tím zjevně nezpůsobilý dovolací důvod (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Tvrdí-li žalobce v závěru dovolání, že odvolací soud opakuje tvrzení uvedená v prvostupňovém rozhodnutí, aniž by je kriticky hodnotil, namítá vadu řízení, kterými se však dovolací soud může zabývat pouze v případě, že bude dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samo hodnocení důkazů soudem nemůže být předmětem dovolacího přezkumu. Dovolatel tak svou námitkou neuplatňuje způsobilý dovolací důvod dle §241a odst. 1 o. s. ř. (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/97 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Z výše uvedených důvodů se proto dovolání odmítá podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. 10. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu