ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4032.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4032/2018-262
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce P. M. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Radkem Ondrušem, advokátem se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 180 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 74/2016, o dovolání žalobce a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2018, č. j. 35 Co 41/2018 197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou došlou Obvodnímu soudu pro Prahu 2 dne 7. 6. 2016 domáhal na žalované zaplacení částky 180 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 8. 2017, č. j. 11 C 74/2016-136, uložil žalované zaplatit žalobci částku 180 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 43 918,16 Kč (výrok II), a uložil žalované zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 na náhradě nákladů řízení částku 228 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I o věci samé tak, že ho co do částky 75 000 Kč s příslušenstvím potvrdil a co do částky 105 000 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I), dále uložil žalované zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 55 893 Kč (výrok II) a uložil žalované zaplatit České republice – Obvodnímu soudu pro Prahu 2 náhradu nákladů řízení ve výši 228 Kč (výrok III).
Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobce, v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně ohledně zamítnutí žaloby do částky 105 000 Kč s příslušenstvím, a žalovaná, v rozsahu potvrzení rozsudku soudu prvního stupně ohledně uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 75 000 Kč s příslušenstvím, dovoláním, která Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
K dovolání žalobce Nejvyšší soud uvádí, že v rozhodovací činnosti dovolacího soudu je opakovaně judikováno, že stanovení výše odškodění nemajetkové újmy v penězích podle §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), je úkolem soudu prvního stupně a přezkum jeho úvah úkolem soudu odvolacího. Dovolací námitka spočívající v nesouhlasu s výší přiznaného zadostiučinění proto nemůže zásadně přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit, leda by šlo o výši zadostiučinění zjevně nepřiměřenou, což však není žalobcův případ, a to především s přihlédnutím k jednání, jehož se žalobce dle skutkových zjištění soudů dopustil, a pro něž byl následně trestně stíhán.
Otázka podílu žalobce na vzniklé újmě jednáním, pro které proti němu bylo následně vedeno trestní stíhání, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ji odvolací soud posoudil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012), pokud přihlédl k jednání, jehož se žalobce dle skutkových zjištění soudů dopustil a pro něž byl následně trestně stíhán.
Žalobce se přitom mýlí, pokud se domnívá, že lze při úvaze o výši zadostiučinění z hlediska obecné představy o spravedlivém odškodnění přihlédnout jen k jednání, které je protiprávní a které vedlo k trestnímu stíhání poškozeného. Z výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012, zřetelně plyne, že bude-li zjištěno, že se poškozený dopustil jednání, pro které byl následně trestně stíhán, nepovede to sice k závěru o tom, že si trestní stíhání zavinil a tím pádem vyloučení odpovědnosti státu za poškozenému trestním stíháním vzniklou újmu, ale půjde o důležitou okolnost pro stanovení formy a případně výše odškodnění nemajetkové újmy podle §31a odst. 2 OdpŠk. Nejde tedy o to, že jednání poškozeného, pro které byl trestně stíhán, bylo protiprávní (byť nebylo trestným činem), ale o to, že jím poškozený přispěl k vytvoření okolností, které následně vedly k jeho trestnímu stíhání.
V této souvislosti žalobce rovněž přehlíží, že nebýt závěru odvolacího soudu o tom, že proti žalobci nemělo být trestní stíhání vůbec vedeno, přičemž důvody, pro které nemělo být vedeno, byly orgánům činným v trestním řízení od počátku známy, a trestní stíhání probíhalo delší dobu, nebylo by se bývalo žalobci dostalo nad rámec konstatování porušení jeho práva žádného odškodnění v penězích, a to právě pro jeho zásadní podíl na vzniku situace, která následně vedla k jeho trestnímu stíhání.
Námitky žalobce proti kritériím, na základě kterých odvolací soud stanovil výši odškodnění, rovněž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládají, neboť se odvolací soud nijak neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k délce trestního stíhání, povaze trestní věci, délce trestního řízení, následkům způsobeným trestním řízením v osobnostní sféře žalobce, okolnostem vzniku újmy a výši odškodnění přiznávané v obdobných věcech (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014).
Odkaz žalobce na judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, týkající se odškodňování ve sporech z ochrany osobnosti, je nepřiléhavý, neboť jde o věci z hlediska skutkového i právního odlišné. Ze stejného důvodu nemá odškodnění v režimu zákona č. 82/1998 Sb. sankční povahu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010).
Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalované. Otázka, zda v případě, kdy je trestní stíhání zastaveno z důvodu, že skutek dotčené osoby sice naplňuje objektivní znaky trestného činu, avšak nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti, která by odůvodňovala odsouzení v trestním řízení, a proto se věc postoupí k posouzení v přestupkovém řízení, které je následně zastaveno, neboť nebylo možné projednat věc v zákonem stanovené roční lhůtě, a to z důvodů zapříčiněných dotčenou osobou, je možno konstatovat, že žalobci vzniká nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle zákona č. 82/1998 Sb, přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť při jejím posouzení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, pokud dovodil, že odpovědnost žalované nelze vyloučit s ohledem na to, že se žalobce dopustil jednání, pro které byl trestně stíhán, a to ani za použití analogické aplikace §12 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1777/2012).
Nejvyšší soud přitom neshledal žádný důvod pro změnu této judikatury, na které stojí závěry i žalovanou zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4771/2015. Ostatně žalovaná kromě opakování svého odlišného právního názoru nepředkládá žádné argumenty, pro které by měl Nejvyšší soud ke změně své judikatury přistoupit.
Usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání neobsahují z podstaty věci žádnou právní argumentaci, a proto nepředstavují judikaturu Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 519/2017). Odkaz žalované na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1772/2015 je proto nepřípadný.
Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, na který žalovaná odkazuje, se od nyní projednávané věci zásadně odlišuje zjištěním trestního soudu, že v něm vystupující žalobci trestný čin spáchali. Jeho závěry proto nelze použít v nyní posuzované věci, ve které trestní soud věc uzavřel s tím, že se žalobce trestného činu nedopustil.
Stejně nepřiléhavý je odkaz žalované na usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 11. 2009, sp. zn. III. ÚS 1285/09, a ze dne 14. 8. 2001, sp. zn. II. ÚS 265/99, která se týkají skutkově věcí zcela odlišných od té žalobcovy.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 10. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu