ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4133.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4133/2018-49
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce P. B. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Jakubem Hrubým, advokátem se sídlem v Pardubicích, tř. Míru 92, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 1 911 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 141/2018, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2018, č. j. 62 Co 312/2018-14, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 21. 5. 2018,
č. j. 30 C 141/2018-3, vyslovil svou místní nepříslušnost (výrok I) s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena místně příslušnému Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 9. 7. 2018,
č. j. 62 Co 213/2018-14, potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
K obsahu dovolání podaného nezastoupeným žalobcem (podání datované dne 7. 8. 2018 a soudu prvního stupně osobně doručené dne 8. 8. 2018, č. l. 18-19) se v souladu
s §241a odst. 5 o. s. ř. nepřihlíží. V doplnění dovolání (podání ze dne 27. 9. 2018, č. l. 44-45) žalobce prostřednictvím svého ustanoveného zástupce předestřel, že věc má být přikázána z důvodu vhodnosti Okresnímu soudu v Olomouci, který „spolehlivě, důkladněji a objektivněji projedná danou žalobu“. Dovoláním žalobce „opakovaně upozorňuje na nerovnocenné postavení žalobce a žalovaných“, jakož i na „odepírání možnosti bránit svá práva“. S postoupením věci Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobce nesouhlasí, protože uvedený soud je „do této kauzy již zainteresovaný“ a žalobce pochybuje o dodržení „práva na spravedlivý proces před nezávislým, nestranným soudem“.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že má-li být dovolání přípustné (toliko) podle §237 o. s. ř. (jako je tomu i v tomto případě), musí být k projednání dovolání nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil, popřípadě která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem postačovat nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Dovolání v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. požadované vymezení neobsahuje, neboť žalobce neuvedl, o který z uvedených případů přípustnosti dovolání se má jednat a v čem tak spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání.
Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.“
Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jehož první právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s §243f
odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. uvedeného stanoviska).
Jelikož dovolání trpí vylíčenými vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání podle
§243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2019
Mgr. Hynek Zoubek
pověřený člen senátu