ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4283.2017.2
sp. zn. 30 Cdo 4283/2017-61
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce N. O. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Pavlem Lasákem, advokátem se sídlem v Opavě, Englišova 1901/47, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 10 C 680/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č. j. 72 Co 14/2017-49, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č. j. 72 Co 14/2017-49, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 27. 9. 2016, č. j. 10 C 680/2017-34, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 7 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se v řízení domáhá zaplacení částky 333 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu vznikla nepřiměřenou délkou správního řízení vedeného u Magistrátu města Opavy (dále jen „správní orgán“) pod sp. zn. 7311/2006/PŘES, v němž se žalobce domáhal ochrany pokojného stavu podle §5 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“).
2. Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. 9. 2016, č. j. 10 C 680/2014-34, žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 900 Kč (výrok II).
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 600 Kč (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel při posouzení věci z následujícího závěru o skutkovém stavu. Žalobce požádal dne 23. 2. 2006 správní orgán o ochranu pokojného stavu ve smyslu §5 obč. zák., konkrétně, aby správní orgán uložil manželům A. a P. G. (dále jen „povinní“) povinnost obnovit pokojný stav spočívající v možnosti žalobce užívat vodu v bytě o dispozici 2+1 ve 3. patře domu na adrese: XY, jenž žalobce jako spoluvlastník domu užíval asi sedm let, přičemž na počátku února 2006 povinní přerušili přívod vody do bytu žalobce. Dne 2. 5. 2006 se uskutečnilo místní ohledání a dne 3. 5. 2006 proběhlo ústní jednání, lhůta pro vydání rozhodnutí byla Krajským úřadem Moravskoslezského kraje (dále jen „nadřízený správní orgán“) správnímu orgánu opakovaně prodlužována do 23. 7. 2006. Dne 9. 8. 2006 vydal správní orgán rozhodnutí, jímž povinným uložil povinnost obnovit pokojný stav a zakázal jim do pokojného stavu nadále zasahovat, k odvolání povinných bylo rozhodnutí potvrzeno nadřízeným správním orgánem dne 3. 11. 2006 a nabylo tak právní moci dne 7. 11. 2006. Dne 29. 11. 2006 podal žalobce u správního orgánu návrh na výkon rozhodnutí, dne 9. 1. 2007 správní orgán vyzval povinné, aby uloženou povinnost splnili, přičemž povinní podali dne 15. 1. 2007 námitky s tím, že ohledně napojení vody do bytu uzavřeli se žalobcem dne 19. 12. 2006 dohodu. Správní orgán dne 19. 3. 2007 výkon rozhodnutí zastavil a k námitkám žalobce bylo rozhodnutí potvrzeno nadřízeným správním orgánem dne 15. 5. 2007. Dne 26. 4. 2010 žalobce podal nový návrh na výkon rozhodnutí, dne 15. 10. 2010 správní orgán uložil povinným pokutu ve výši 5 000 Kč, nadřízený správní orgán ovšem toto rozhodnutí dne 29. 12. 2010 zrušil a věc vrátil správnímu orgánu k novému projednání, přičemž dne 30. 5. 2011 přikázal správnímu orgánu, aby o návrhu žalobce na nařízení výkonu rozhodnutí rozhodl bez zbytečného odkladu, nejpozději do 30 dnů od obdržení přípisu. Dne 31. 5. 2011 vydal správní orgán exekuční příkaz za účelem splnění nepeněžité povinnosti obnovit přívod vody s tím, že exekuce bude prováděna ukládáním donucovacích pokut. Dne 8. 7. 2011 správní orgán vyhověl námitkám povinných, avšak dne 21. 9. 2011 nadřízený správní orgán toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil správnímu orgánu. Ministerstvo vnitra k odvolání povinných uvedené rozhodnutí nadřízeného správního orgánu svým rozhodnutím ze dne 23. 11. 2011 potvrdilo. Nadřízený správní orgán dne 14. 8. 2012 přikázal správnímu orgánu, aby o námitkách povinných bezodkladně rozhodl, nejpozději do 31. 8. 2012. Dne 30. 8. 2012 správní orgán námitkám povinných vyhověl a opět zrušil svůj exekuční příkaz ze dne 31. 5. 2011, nadřízený správní orgán však dne 27. 3. 2013 exekuční příkaz potvrdil. Ministerstvo vnitra k odvolání povinných uvedené rozhodnutí nadřízeného správního orgánu svým rozhodnutím ze dne 8. 7. 2013 potvrdilo a exekuční příkaz tak nabyl právní moci dne 11. 7. 2013. Rozsudkem Okresního soudu v Opavě ze dne 25. 9. 2012, č. j. 7 C 35/2012-23, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě jako soudu odvolacího ze dne 2. 10. 2013, č. j. 11 Co 145/2013-99, bylo zrušeno podílové spoluvlastnictví žalobce a povinných k uvedenému domu a souvisejícím pozemkům a nemovitosti byly přikázány povinným do jejich společného jmění manželů, přičemž povinní byli zavázáni zaplatit žalobci vypořádací podíl. Usnesením ze dne 13. 5. 2014 správní orgán výkon rozhodnutí zastavil. Dne 26. 3. 2014 žalobce u žalované uplatnil předběžné projednání svého nároku, přičemž dne 7. 8. 2014 byla jeho žádost vyřízena tak, že žalovaná nárok žalobce odmítla.
5. Po právní stránce soud prvního stupně posoudil věc následovně. Nárok žalobce hodnotil podle §13 odst. 1, §22 odst. 1, §31a odst. 1, 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále též jen „OdpŠk“, přičemž postup správního orgánu poměřoval §44 odst. 1, §71 odst. 1, 3, §110 písm. b) a §118 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu. Zmínil, že se v projednávané věci nejedná „o jednotu uvedených řízení“ a nelze tak „posuzovat přiměřenost jejich délky jako celku“. Zabýval se tak „jednotlivými“ řízeními a přednostně námitkou promlčení vznesenou žalovanou. Řízení před správním orgánem o poskytnutí ochrany podle §5 obč. zák. bylo zahájeno dne 23. 2. 2006 a skončeno bylo dne 7. 11. 2006, kdy nabylo právní moci rozhodnutí nadřízeného správního orgánu ze dne 3. 11. 2006. Šestiměsíční promlčecí lhůta k uplatnění nároku tak žalobci podle soudu prvního stupně marně uplynula dne 7. 5. 2007. Vykonávací správní řízení bylo zahájeno podáním návrhu žalobce dne 29. 11. 2006 a skončeno dne 15. 5. 2007, kdy nadřízený správní orgán potvrdil usnesení o zastavení výkonu rozhodnutí. Nový návrh na výkon rozhodnutí podal žalobce dne 26. 4. 2010 a řízení podle soudu prvního stupně skončilo právní mocí usnesení o nařízení exekuce, tedy dne 11. 7. 2013, šestiměsíční promlčecí lhůta tak měla marně uplynout dne 11. 1. 2014. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil svůj nárok u žalované až dne 26. 3. 2014, zamítl soud prvního stupně žalobu v plném rozsahu a o nákladech řízení rozhodl podle principu úspěchu ve věci.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně, ke kterému doplnil pouze skutečnost, že „odmítavé stanovisko“ žalované k žádosti žalobce o předběžné projednání nároku bylo žalobci doručeno dne 8. 8. 2014.
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním hodnocením učiněným soudem prvního stupně ohledně promlčení žalovaného nároku, dovodil však odlišný počátek běhu promlčecí lhůty. S odkazem na citovanou judikaturu Nejvyššího soudu zmínil, že nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu §13 odst. 1 věty druhé OdpŠk se promlčuje v šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůtě s počátkem běhu ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě. Posoudil, že žalobce se o nemajetkové újmě dozvěděl nejpozději v okamžiku, kdy zjistil, že řízení ve vztahu k němu skončilo, neboť skončením řízení je nejistota ohledně výsledku řízení odstraněna a újma dovršena. Posuzované správní řízení tak podle odvolacího soudu nemohlo skončit dne 11. 7. 2013, nýbrž až zastavením výkonu rozhodnutí. Za okamžik dovršení nemajetkové újmy však odvolací soud považoval den 11. 11. 2013, „kdy i sám žalobce připouští, že vůči němu zmíněné správní řízení skončilo“. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce je s přihlédnutím k §35 OdpŠk i v takovém případě promlčený, neboť jej žalobce u žalované uplatnil dne 1. 4. 2014 a žalobu po skončení předběžného projednání podal u soudu dne 16. 10. 2014, tedy 28 dnů po marném uplynutí promlčecí lhůty. Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil jako ve výrocích věcně správný a o nákladech odvolacího řízení rozhodl podle principu úspěchu ve věci.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, kterého podle svého obsahu směřuje proti výroku I ve věci samé. V dovolání žalobce uplatnil následující dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem.
9. Odvolací soud podle žalobce nesprávně aplikoval §32 odst. 3 a §35 OdpŠk. Posuzované správní řízení skončilo dne 13. 5. 2014, kdy byl výkon rozhodnutí zastaven. Žalobce podal žalobu dne 16. 10. 2014, tedy ještě před skončením běhu šestiměsíční promlčecí lhůty, kterou je podle §32 odst. 3 věty druhé nutno počítat od skončení správního řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu. V tomto ohledu je pak nerozhodné, že žalobci již případně mohla uplynout subjektivní šestiměsíční lhůta podle §32 odst. 3 věty první ve spojení s §35 odst. 1 OdpŠk, jak uzavřel odvolací soud.
10. Žalobce dále argumentoval, že i kdyby ustanovení §32 odst. 3 věty první ve spojení s §35 OdpŠk mělo mít „přednost“ před aplikací §32 odst. 3 věty druhé, je právní posouzení odvolacího soudu nesprávné. Žalovaná totiž přípisem ze dne 17. 4. 2014 žalobci sdělila, že jeho žádost vyřídí do 7. 10. 2014. Žalobce tak měl „legitimní očekávání“, že lhůta pro předběžné projednání jeho žádosti se podle §35 odst. 1 in fine OdpŠk staví „alespoň“ do 1. 10. 2014, a proto žalobu podal až dne 16. 10. 2014, což je však při zmiňovaném stavení lhůty stále před skončením běhu promlčecí lhůty.
11. Přípustnost dovolání žalobce spatřuje v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na shora označené otázce hmotného práva, která dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu „nebyla zcela vyřešena“.
12. Žalovaná k podanému dovolání uvedla, že v dopise ze dne 17. 4. 2014 potvrdila přijetí žádosti žalobce o náhradu nemajetkové újmy a uvedla v něm datum 7. 10. 2014 jako nejzazší termín pro vyřízení žádosti. Žádost žalobce však vyřídila již dopisem ze dne 7. 8. 2014 tak, že žádost jednoznačně „odmítla“ spolu s poučením adresovaným žalobci o možnosti domáhat se nároku u soudu. O způsobu vyřízení žádosti tak žalobce nemohl mít pochybnosti. Žalovaná proto považovala závěr odvolacího soudu o promlčení nároku žalobce za správný a navrhla dovolání zamítnout.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
13. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
14. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Odvolací soud posoudil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu otázku promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy. Dovolání tak je pro řešení nastíněné právní otázky nejen přípustné, ale i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
19. Podle §31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
20. Podle §32 odst. 3 OdpŠk se nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.
21. Citované ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk představuje komplexní úpravu běhu promlčecí lhůty pro nároky na náhradu nemajetkové újmy v režimu odpovědnosti státu. Kombinuje dvě na sobě nezávislé promlčecí lhůty, a to šestiměsíční subjektivní a desetiletou objektivní s tím, že pokud je újma způsobena nesprávným úředním postupem spočívajícím v nedodržení zákonné či přiměřené lhůty pro učinění úkonu nebo vydání rozhodnutí, je konec běhu obou lhůt dále modifikován větou druhou citovaného ustanovení (srov. komentář k §32 odst. 3 in IŠTVÁNEK, František, KORBEL, František, SIMON, Pavel. Zákon o odpovědnosti za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer, 2017, ISBN: 978-80-7552-521-5).
22. Již ve svém stanovisku ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 58/2011 (dále jen „Stanovisko“), Nejvyšší soud přijal závěr, že co se týče skončení řízení ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je třeba vycházet z toho, že konečným okamžikem řízení je okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V podmínkách České republiky je tedy nutno do doby řízení započítat i případné řízení o dovolání, řízení o kasační stížnosti i řízení o stížnosti ústavní, a to i tehdy, bylo-li toto řízení pro poškozeného neúspěšné (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4501/2011).
23. Co se týče návaznosti vykonávacího řízení na řízení nalézací, pak výklad souladný s Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod (publikovanou ve Sbírce zákonů jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992, dále jen „Úmluva“) byl podán Evropským soudem pro lidská práva, který uvedl, že „výkon rozhodnutí vydaného jakýmkoliv soudem musí být […] nahlížen jako integrální součást procesu (řízení) pro účely čl. 6 Úmluvy“, a to z toho důvodu, že právo na přístup k soudu zakotvené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy by bylo „iluzorní“, jestliže by konečné a závazné soudní rozhodnutí mělo zůstat neúčinným v neprospěch jedné ze stran (rozsudek velkého senátu Evropského soudu pro lidská práva ze dne 29. 3. 2006 ve věci Cocchiarella proti Itálii, stížnost č. 64886/01, odst. 87). Nejvyšší soud tedy s ohledem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Stanovisku dovodil, že do celkové doby řízení je třeba započítávat i dobu, po níž probíhalo řízení o výkon rozhodnutí, což se ovšem pojmově nemůže vztahovat na vykonávací řízení v rámci řízení trestního.
24. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4590/2010, uvedený závěr potvrdil s tím, že pokud poškozený odvozuje svoji újmu od celkové délky nalézacího a vykonávacího řízení, je třeba za okamžik skončení řízení považovat okamžik skončení vykonávacího řízení (s výjimkou řízení trestního). Ve Stanovisku ovšem Nejvyšší soud rovněž upozornil na to, že je třeba zvláštní pozornost věnovat důsledkům dispoziční zásady ovládající výkon rozhodnutí, tedy i časovému odstupu vykonatelnosti rozhodnutí a podání návrhu na nařízení jeho výkonu: „[…] úvaha o integritě řízení včetně vykonávacího je totiž omezena na posouzení celkové doby řízení pro účely zjištění, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě a pro stanovení odpovídajícího zadostiučinění [§31a odst. 3 písm. a) OdpŠk]. Nelze ji však využít pro účely stanovení konce řízení ve vztahu k počátku běhu promlčecí doby (§32 odst. 3 věta druhá OdpŠk), která počíná běžet vždy s koncem řízení, v němž bylo právo na projednání věci v přiměřené lhůtě porušeno. Došlo-li k porušení daného práva již v nalézacím řízení, odvíjí se i zde běh promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 věta druhá zákona od právní moci posledního rozhodnutí, které v něm bylo vydáno.“
25. Posledně citované judikaturní závěry je nutné vyložit tak, že uběhlo-li od skončení (nalézacího) řízení 6 měsíců, pak došlo k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení a návrh na nařízení výkonu rozhodnutí podaný po marném uplynutí promlčecí lhůty na tom nemůže nic změnit. V poměrech projednávané věci jde o situaci obdobnou, kdy podle skutkových zjištění první vykonávací řízení plynule navazovalo na řízení nalézací, avšak dne 15. 5. 2007 bylo zastaveno a nový návrh na zahájení (nového) vykonávacího řízení byl podán až dne 26. 4. 2010. Z tohoto důvodu nelze na uvedená řízení hledět jako na jeden celek a nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy je odvozen ze dvou samostatných skutků odpovídajících jednak spojenému nalézacímu a vykonávacímu řízení probíhajícímu v letech 2006 a 2007 a jednak druhému vykonávacímu řízení zahájenému v roce 2010. Každému ze skutků pak odpovídá samostatný nárok žalobce na náhradu nemajetkovou újmu a u každého z obou nároků je nutno otázku promlčení posoudit samostatně. Již z tohoto důvodu je právní posouzení odvolacího soudu neúplné a tudíž nesprávné.
26. K otázce promlčení nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou druhého vykonávacího řízení lze učinit následující závěry. Odvolací soud svou úvahu o promlčení žalobcova nároku nesprávně vázal na vědomost žalobce o vzniklé nemajetkové újmě, jelikož dovodil, že vznikající nemajetková újma byla dovršena dne 11. 11. 2013 (patrně v souvislosti s koncem soudního řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k nemovitosti, v níž se nacházel byt užívaný žalobcem). Skončení řízení jako počátek běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk je přitom objektivně určený časový okamžik bez ohledu na představy a vědomost účastníků řízení o tom, kdy řízení skončilo a zda jim vznikla nemajetková újma. Úvaha odvolacího soudu o tom, že „i sám žalobce připouští, že vůči němu zmíněné správní řízení skončilo“ ke zmiňovanému datu 11. 11. 2013, tak pro posouzení počátku běhu promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk význam nemá. Pro úplnost lze doplnit, že Nejvyšší soud již dovodil, že v určitých specifických případech se nemusí shodovat okamžik, ke kterému je stanoven konec řízení za účelem určení celkové délky řízení a posouzení její přiměřenosti, s okamžikem, kdy je řízení formálně rozhodnutím soudu skončeno a k němuž je nutno vztahovat počátek běhu promlčecí lhůty (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne
4. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3898/2012, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 94/2013).
27. Nejvyšší soud uzavírá, že vzhledem k datu vydání posledního rozhodnutí v druhém vykonávacím řízení (13. 5. 2014) je zřejmé, že žaloba ze dne 16. 10. 2014 byla ohledně tohoto nároku žalobce podána před uplynutím šestiměsíční promlčecí lhůty ve smyslu §32 odst. 3 věty druhé OdpŠk. Není již proto potřeba zabývat se dalšími argumenty dovolatele uvedenými v odst. 10, neboť žaloba byla ohledně tohoto nároku podána včas bez ohledu na stavení promlčecí lhůty po dobu předběžného projednání nároku (§35 odst. 1 OdpŠk).
28. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
29. Jak již bylo výše rozvedeno v odst. 25, žalobce požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu vztahující se ke dvěma samostatným skutkům, aniž by rozčlenil, jakou částku peněžitého zadostiučiněné požaduje za jaký ze dvou uplatněných nároků. Soud prvního stupně pochybil, pokud nevyzval žalobce postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. k opravě uvedené vady žaloby spočívající v její neurčitosti. Jelikož odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 214/2015).
VI. Závěr
30. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, neboť právní posouzení týkající se promlčení nároku žalobce není správné. Řízení je navíc zatíženo shora uvedenou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
31. Soudy nižších stupňů jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
32. V rámci nového projednání věci soud prvního stupně nejprve vyzve žalobce usnesením podle §43 odst. 1 o. s. ř. k opravě žaloby tak, aby bylo zřejmé, v jaké výši žalobce požaduje peněžité zadostiučinění za každý jednotlivý nárok se samostatným skutkovým základem (viz odst. 25). Poté soud prvního stupně posoudí důvodnost vznesené námitky promlčení zvlášť ke každému z uvedených dvou nároků. V případě věcného posouzení žaloby považuje Nejvyšší soud za vhodné z důvodu urychlení řízení upozornit soudy nižších stupňů na svou ustálenou judikaturu týkající se možnosti přiznat zadostiučinění za nepřiměřenou délku správního řízení. Soudy nižších stupňů si musí ujasnit, zda na posuzované řízení lze aplikovat čl. 6 odst. 1 Úmluvy, protože v opačném případě by bylo možné uvažovat o zadostiučinění toliko za jednotlivé průtahy v řízení, nikoliv však za nepřiměřenou délku řízení jako takového (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1174/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 113/2017).
33. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. 2. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu