ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4415.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4415/2018-295
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce V. L. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Martinou Váchovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Lublaňská 40, proti žalovaným 1) České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, 2) M. S. , se sídlem XY, zastoupenému JUDr. Janou Hüblerovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Pod Pekárnami 245/10, o zaplacení 3 610 000 Kč, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, č. j. 27 Co 49/2017-224, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha – východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 30. 8. 2016, č. j. 7 C 225/2012-187, zamítl žalobu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III).
Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. 3. 2017, č. j. 27 Co 49/2017-224, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Žalobce v dovolání ohlašuje, že dovolání „do výroku I“ rozsudku odvolacího soudu podává z toho důvodu, že „v dosavadní praxi dovolacího soudu tato otázka nebyla vyřešena“ a „rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, přičemž otázky v napadeném rozsudku odvolacího soudu, řešení, nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu řešeny vůbec“.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Uvedenému požadavku, aby dovolatel vymezil, jakou (dovolacím soudem doposud neřešenou) otázku hmotného nebo procesního práva odvolací soud nesprávně právně posoudil, žalobce nedostál. Ve svém dovolání žalobce toliko popsal, s jakými skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a odvolacího soudu nesouhlasí. Na žádném místě svého podání však žalobce nevymezil důvod dovolání způsobem požadovaným §241a odst. 3 o. s. ř., tedy uvedením právního posouzení věci, které dovolatel považuje za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá.
Vytýká-li žalobce ve svém dovolání – po podrobném vylíčení průběhu posuzovaného exekučního řízení, z jehož průběhu odvozuje vznik své nemajetkové újmy – odvolacímu soudu, že „nesprávně dospěl k závěru, že postup žalovaného č. 2) při provádění exekuce byl v pořádku a v souladu se zákonem“, pak se jedná (právě jen) o obecný nesouhlas s právním posouzením provedeným odvolacím soudem, nikoliv o vymezení dovolacího důvodu ve shora uvedeném smyslu vyložením, v čem má nesprávnost právního posouzení konkrétně spočívat. Dovolání tak v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje řádné vymezení důvodu dovolání.
Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jehož první právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s §243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. uvedeného stanoviska).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, rovněž neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.).
K tvrzeným vadám řízení před soudy nižších stupňů, které měly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by dovolací soud posoudil dovolání jako přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jelikož dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu trpí vylíčenými vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 10. 2019
Mgr. Hynek Zoubek
pověřený člen senátu