ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4489.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4489/2017-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce R. G. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 73/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2017, č. j. 20 Co 465/2016-114, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 11. 8. 2016, č. j. 29 C 73/2015-86, konstatoval porušení práva jako přiměřenou formu zadostiučinění (výrok I), zamítl žalobu „o přiznání“ částky 130 000 Kč (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o konstatování porušení práva a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud jako soud dovolací podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.
Dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ohledně výroku I v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v jeho výroku III o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně, dále ohledně výroku II týkajícího se konstatování porušení práva dovolatele a ohledně výroku III o náhradě nákladů odvolacího řízení. V této části svého dovolání však dovolatel nevymezuje žádné dovolací důvody (§241a odst. 2, 3 o. s. ř.) a dovolání tak musí být v tomto rozsahu jako vadné odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Otázka, zda je význam předmětu posuzovaného soudního řízení správního pro dovolatele „marginální“, neboť v něm bylo přezkoumáváno rozhodnutí správního orgánu týkající se „běžné záležitosti dopravního přestupku ve spojení s bagatelní částkou uložené pokuty“, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při hodnocení kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)] přihlédl k tomu, co bylo pro dovolatele v řízení reálně „v sázce“. Ačkoliv dovolatel akcentuje, že v soudním řízení správním byla přezkoumávána zákonnost rozhodnutí správního orgánu, je postup odvolacího soudu, který přihlédl k povaze, výši a závažnosti uložené sankce (tedy pokutě ve výši 2 500 Kč za spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích), v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť žalobci větší zásah do jeho práv než tato uložená pokuta nehrozil (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 765/2010, rozsudek Nejvyššího osudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016, nebo nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. III. ÚS 1320/10).
Otázka, zda je význam předmětu řízení snížen z důvodu, že se dovolatel neúčastnil osobně soudních jednání a odmítl svou účastnickou výpověď, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého již bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud přihlédl k uvedeným skutečnostem zjistitelným ze spisového materiálu vztahujícího se k posuzovanému řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1597/2014) a zhodnotil je v rámci posouzení kritéria významu předmětu řízení jako výraz míry (ne)zájmu dovolatele o probíhající soudní řízení a jeho výsledek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3694/2014, uveřejněný pod číslem 9/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4968/2015).
Ani při řešení otázky, zda vzniklou nemajetkovou újmu snižuje skutečnost, že pro žalobce jako advokáta je „účast v soudních řízení běžnou a rutinní záležitostí“, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když uzavřel, že advokát sice vnímá průběh řízení „ve své vlastní věci“ odlišně než v řízeních, kde vystupuje jako „profesionální zástupce“, znalost „soudního prostředí a postupů“ však snižuje jeho negativní vnitřní prožívání soudního řízení v podobě úzkosti, nepohody či obtíží. Uvedený postup, kdy odvolací soud zvažoval, do jaké míry by se i jiná osoba v obdobném postavení jako žalobce mohla cítit být osobou poškozenou (neboť vzhledem k povaze nemajetkové újmy se neprokazuje, jak se poškozený cítí, ale jestli má důvod se cítit poškozeným – srov. Kolba, J., in Kolba, J., Šuláková, M.: Nemajetková újma způsobená protiprávním výkonem veřejné moci, 1. vyd. Praha: Leges, s. 55.), a přihlédl ke konkrétním okolnostem případu (kdy žalobce jako advokát určitou míru duševní nepohody související s řízeními před soudem předpokládá a snáší), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3731/2011, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3849/2014, uveřejněný pod číslem 90/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 520/2014).
Námitka dovolatele, že odvolací soud považuje délku sedmi let posuzovaného soudního řízení správního za přiměřenou a nepřesahující průměrnou délku řízení, rovněž nemůže založit přípustnost dovolání, neboť odvolací soud na tomto závěru své rozhodnutí nepostavil. Odvolací soud dospěl k závěru, že délka posuzovaného řízení je nepřiměřená a dovolateli náleží za vzniklou nemajetkovou újmu zadostiučinění v podobě konstatování porušení práva (přičemž dodal, že takto posouzená nepřiměřená délka řízení nepřesáhla průměrnou délku řízení výjimečným způsobem). Dovolatel tedy jako dovolací důvod předestřel právní otázku, na jejímž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí (odvolací soud na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Konečně ani námitka dovolatele, že za nepřiměřenou délku řízení by mělo „automaticky nastoupit odškodnění v penězích“, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť pokud odvolací soud dospěl k „marginálnímu“ (nepatrnému) významu předmětu posuzovaného řízení pro dovolatele, je jeho úvaha o formě zadostiučinění v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (srov. bod V. stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Stanovisko“, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 3. 2011, sp. zn. 30 Cdo 40/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Konstatování porušení práva je přitom dovolacím soudem dlouhodobě a ustáleně považováno za plnohodnotnou formu morální kompenzace utrpěné újmy (srov. opětovně bod V. Stanoviska, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2174/2012).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. 9. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu