ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4634.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4634/2017-724
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně Choagro spol. s r.o. , IČO: 252 09 914, se sídlem ve Zbirohu, Sládkova 219, zastoupené Mgr. Robertem Kašem, advokátem se sídlem v Plzni, U Svépomoci 2020/9, proti žalované České republice – Ministerstvu pro místní rozvoj , IČO 66002222, se sídlem v Praze 1, Staroměstské nám. 932/6, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem, se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 19 C 18/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2017, č. j. 14 Co 35/2017-670, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 jako soud prvního stupně v pořadí již čtvrtým rozsudkem ze dne 21. 11. 2016, č. j. 19 C 18/2004-594, zamítl žalobu o zaplacení 7 196 000 Kč s úrokem z prodlení od 19. 6. 2003 do zaplacení (výrok I), uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 8 100 Kč (výrok II) a uložil žalobkyni uhradit České republice náhradu nákladů řízení ve výši 70 740 Kč (výrok III).
Městský soud v Praze jako soud odvolací v pořadí již čtvrtým rozsudkem změnil k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem ze dne 9. 6. 2017, č. j. 14 Co 35/2017-670, zamítavý výrok I soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 1 276 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 12. 12. 2003 do zaplacení; ve vztahu k částce 5 920 000 Kč požadované se zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 12. 12. 2003 do zaplacení a ve vztahu k 1% ročnímu úroku z prodlení z částky 1 276 000 Kč od 12. 12. 2003 do zaplacení výrok soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), uložil žalobkyni zaplatit žalované náklady řízení ve výši 14 700 Kč (výrok II) a uložil účastníkům uhradit České republice náhradu nákladů řízení, a to žalobkyni v částce 70 088,90 Kč a žalované v částce 2 768,60 Kč (výrok III).
Zaplacení částky 1 276 000 Kč se žalobkyně domáhala coby náhrady škody, která měla vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem, v jehož důsledku byla nucena zastavit těžbu písku na dobu 18 měsíců. Konkrétně se jedná o částku 3 400 000 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk ze zmařené smlouvy se společností BÖGL a KRÝSL, k. s., částku 348 000 Kč s příslušenstvím představující skutečnou škodu vzniklou vynaložením nákladů za odvoz svrchní vrstvy zeminy, částku 928 000 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk z nemožnosti provozovat skládku a částku 2 520 000 Kč s příslušenstvím představující ušlý zisk za zmařený prodej písku.
Rozsudek odvolacího soudu napadly žalobkyně i žalovaná včasným dovoláním.
Dovolací soud je při přezkumu napadeného rozsudku odvolacího soudu vázán uplatněnými dovolacími důvody (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.) a nemůže se tak zabývat právním posouzením otázek dovolacími námitkami nenapadených jako je otázka posouzení existence nesprávného úředního postupu spočívajícího v nedodržení zákonných lhůt pro vydání jednotlivých rozhodnutí v posuzovaném správním řízení.
Dovolání žalované směřovalo proti části měnícího výroku I, jíž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 1 276 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 12. 12. 2003 do zaplacení, a proti výrokům II a III. Dovolání žalované napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu výroku III, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení vůči České republice, neobsahuje zákonné náležitosti [§241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“], a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat. Ve zbylém rozsahu Nejvyšší soud dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Otázka, zda překročení zákonných lhůt k vydání správního rozhodnutí bez dalšího vede k závěru o nesprávném úředním postupu, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud dospěl k závěru, že porušení povinnosti správního orgánu učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě je samo o sobě nesprávným úředním postupem. Řešení odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž v případě, že správní orgán v řízení nepostupuje v souladu se zákonnými ustanoveními upravujícími lhůty pro rozhodnutí, jde o nesprávný úřední postup (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 344/2014, uveřejněný pod číslem 113/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 607/97; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1851/2002; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 656/2013).
Ani při posuzování otázky za jakých podmínek nastává odpovědnost státu za škodu v situaci, kdy postupem státu nedošlo ke zmaření možnosti zisku jednou provždy, ale pouze k odsunutí této možnosti na pozdější dobu, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud dospěl k závěru, že nárok na ušlý zisk nemá sám o sobě charakter opětujícího se plnění ve formě peněžitého důchodu, který by bylo možno přiznat jako rentu do budoucna, nýbrž je časově i věcně limitován právě tím, zda má poškozený možnost zcela či zčásti obnovit původní činnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3640/2017, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010). Řešení odvolacího soudu, který přiznal žalobkyni nárok na ušlý zisk ve výši 928 000 Kč s příslušenstvím z důvodu nemožnosti provozovat skládku, nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v uvedené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu s ohledem na skutečnost, že skládkování je závislé na těžbě a na předmětném pozemku byl oproti původním předpokladům uložen odtěžený materiál. Pokud žalovaná namítá nesprávnost úvahy o trvalém vyloučení z možnosti provozovat skládku, pak se nejedná o námitku proti nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem, ale o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud učinil. Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario ). Řešení odvolacího soudu, který přiznal žalobkyni nárok na skutečnou škodu ve výši 348 000 Kč s příslušenstvím představující vynaložené náklady za odvoz svrchní vrstvy zeminy, rovněž nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v uvedené ustálené judikatuře Nejvyššího soudu v souvislosti s časovou a věcnou limitací nároku na náhradu škody vzhledem k tomu, že uvedená částka byla žalobkyni přiznána z titulu skutečné škody, nikoli jakožto nárok na ušlý zisk.
Ani při řešení otázky za jakých podmínek má organizační složka státu právo na náhradu nákladů vynaložených na právní zastoupení advokátem, se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, když vyšel z toho, že tam, kde je organizační složka státu k hájení svých zájmů vybavena finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášela na soukromý subjekt (advokáta), a pokud tak přesto činí, není důvod pro uznání takto jí vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Řešení odvolacího soudu, který konstatoval neúčelnost právního zastoupení organizační složky státu, nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v ustálené judikatuře Nejvyššího a Ústavního soudu, podle níž je právo na právní zastoupení organizační složky je třeba vykládat zcela restriktivně (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10, nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10, nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 1401/10, nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, nález Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2010, sp. zn. IV. ÚS 3243/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4463/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4082/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 28 Cdo 323/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1485/2014).
Žalobkyně podala dovolání do části výroku I, jíž byl potvrzen zamítavý rozsudek soudu prvního stupně, tj. co do částky 5 920 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 3 % ročně od 12. 12. 2003 do zaplacení. Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalobkyně podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
K argumentaci žalobkyně, dle které odvolací soud na žalobkyni uvalil nesplnitelné důkazní břemeno, neboť žalobkyně nemůže doložit neexistující obchodní transakce, a současně opomněl vypořádat žalobkyní uplatněné námitky k těmto skutečnostem, čímž zatížil své rozhodnutí vadami, pro které jsou právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými a právními zjištěními a jsou tak v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nutno připomenout, že dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že měl vycházet z jiného důkazu, že některý důkaz není ve skutečnosti pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout (k tomu srov. např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1920, bod V, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. dubna 2014, sp. zn. 25 Cdo 205/2013 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1980/2017).
Odvolací soud žalobkyni řádně poučil ve smyslu §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o následcích nesplnění povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ohledně skutečnosti, jakého nižšího zisku v důsledku nesprávného úředního postupu dosáhla oproti tomu, co bylo kontrahováno se společností BÖGL a KRÝSL, k. s. Odvolací soud hodnotil následné tvrzení žalobkyně o tom, že žádného nižšího zisku nedosáhla, jako účelové, neboť odporovalo jejím dřívějším tvrzením. Dle odvolacího soudu žalobkyně svými námitkami neunesla důkazní břemeno a nebyla tak v tomto rozsahu úspěšná z výlučně procesních důvodů. V posuzované věci nelze z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu vyvodit defektní způsob hodnocení důkazů, ale ani žalobkyní (z pohledu tvrzeného porušení práva žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) namítaný extrémní nesoulad skutkových zjištění s právním posouzením.
Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 21. prosince 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, vyložil a odůvodnil právní názor, že skutkové zjištění, které zcela nebo z podstatné části chybí, anebo je vnitřně rozporné (ať již v relevantní části ve vztahu mezi jednotlivými dílčími skutkovými zjištěními anebo ve vztahu mezi některým pro rozhodnutí zásadně významným dílčím skutkovým zjištěním a závěrem o skutkovém stavu věci), případně vnitřní rozpornost či absence skutkového závěru (skutková právní věta) znemožňuje posoudit správnost přijatého právně kvalifikačního závěru takto zjištěného „skutku“, což (logicky) jde na vrub správnosti právního posouzení věci. O to se však v posuzované věci nejedná. Přitom sama okolnost, že žalobkyně vychází z jiné skutkové verze (na podkladě jí učiněného hodnocení důkazů), kterou posléze (v konfrontaci s odvolacím soudem) právně hodnotí, přirozeně přípustnost jejího dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá.
Námitka žalobkyně, že ušlý zisk je nutné stanovit jako to, co žalobkyni ušlo, tj. o co se nerozmnožily její majetkové hodnoty a nikoli „porovnáním neporovnatelného na bázi potenciálních hypotetických a spekulativních úvah o možnosti dosažení zisku pohledem do daleké budoucnosti,“ se týká otázek, na jejichž vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, protože odvolací soud na jejich řešení své rozhodnutí nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001). Odvolací soud nepřiznal žalobkyni nárok na ušlý zisk ve výši 3 400 000 Kč ze zmařené smlouvy se společností BÖGL a KRÝSL, k. s. a nárok na ušlý zisk z prodeje písku ve výši 2 520 000 Kč s odůvodněním, že nesprávný úřední postup neměl za následek trvalé a definitivní vyloučení žalobkyně z možnosti dosáhnout zisk prodejem písku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011). Vzhledem k tomu, že odvolací soud neshledal základ nároku žalobkyně důvodným, nezabýval se vyčíslením nároku na ušlý zisk a výše uvedená námitka žalobkyně tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Žalobkyní předkládaná otázka, zda skutečnost, že zisk lze realizovat v budoucnu vylučuje právo na náhradu ušlého zisku, přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž nezakládá, neboť odvolací soud se neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe soudu dovolacího, pokud přihlédl k tomu, že ušlý zisk je ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události (srov. např. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR Cpj 87/70, publikované pod č. 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ušlý zisk z podnikání pak znamená ztrátu očekávaného přínosu za situace, že poškozený měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, tedy byl nejen ochoten, ale i schopen v předmětných prostorách svou podnikatelskou činnost provozovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1233/2006). Poškozený tak musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, například že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 142/2004). Řešení odvolacího soudu, který žalobkyní požadovaný nárok na ušlý zisk ve výši 3 400 000 Kč ze zmařené smlouvy se společností BÖGL a KRÝSL, k. s., a nárok na ušlý zisk ve výši 2 520 000 Kč nepřiznal s odůvodněním, že nesprávný úřední postup neměl za následek trvalé a definitivní vyloučení žalobkyně z možnosti dosažení zisku prodejem písku, který je možné realizovat po znovuobnovení těžby, nepředstavuje jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž nárok na ušlý zisk nemá sám o sobě charakter opětujícího se plnění ve formě peněžitého důchodu, který by bylo možno přiznat jako rentu do budoucna, nýbrž je časově i věcně limitován právě tím, zda má poškozený možnost zcela či zčásti obnovit původní činnost a žalobkyně nepředestřela dostatečné důvody, proč by se dovolací soud od této judikatury měl odchýlit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 3640/2017, srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1765/2017, srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3405/2010).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda lze v průběhu soudního řízení na základě včas uplatněného nároku na náhradu škody upřesnit a tím stanovit přesnou výši ušlého zisku během tohoto soudního řízení, když pro podání žaloby o náhradu škody postačuje i jen orientační znalost výše škody, neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že změnou návrhu (žaloby nebo návrhu na zahájení řízení) se zejména rozumí změna spočívající v tom, že navrhovatel (žalobce) na základě stejného skutkového základu požaduje stejné plnění (jde o tzv. rozšíření návrhu) ve větším rozsahu, než se domáhal v návrhu (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5.2010, sp. zn. 26 Cdo 1673/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1319/2013). Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně změnu žaloby usnesením ze dne 29. 6. 2016, č. j. 19 C 18/2004-553, nepřipustil a nejednalo se ani o případ výjimky z vázanosti rozsahem návrhu ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř., postupoval odvolací soud správně, když se zabýval požadovanou částkou z titulu ušlého zisku z nemožnosti provozovat skládku co do původní výše 928 000 Kč.
Vady řízení namítané žalobkyní nemohou založit přípustnost dovolání, neboť k tvrzeným vadám řízení dovolací soud přihlíží podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné.
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 10. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu