ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.1765.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 1765/2017-246
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Bohumila Dvořáka v právní věci žalobkyně EUROFORGE, s.r.o., identifikační číslo osoby 26282500, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, zastoupené Mgr. Karlem Nedbálkem, advokátem se sídlem v Slušovicích 520, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 253 000 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 102/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2016, č. j. 22 Co 301/2016-216, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 5. 2016, č. j. 10 C 102/2015-195, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení částky 253 000 000 Kč s příslušenstvím (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Dovoláním napadeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel z následujících skutkových zjištění soudu prvního stupně. Žalobkyně se žalobou podanou u soudu prvního stupně dne 2. 4. 2015 domáhala na žalované zaplacení částky 253 000 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady majetkové škody a nemajetkové újmy. Majetková škoda ve výši 250 000 000 Kč měla vzniknout nesprávným úředním postupem Policie ČR. Ta dne 28. 7. 2009 provedla prohlídku prostor a pozemků v objektu kanceláře budovy, ve které měla pronajaté kanceláře i žalobkyně, a dále v prostorách, které užívala žalobkyně v areálu, kde se nacházely technické výkresy a dokumentace týkající se vývoje konstrukce a inovace tkacích strojů, účetní doklady, obchodní smlouvy, korespondence, výpočetní technika žalobkyně a dalších společností. Policie v rámci prohlídek žalobkyni odňala (mimo jiné) administrativní a obchodní doklady, výpočetní techniku a elektronické nosiče informací. Žalobkyně nebyla obviněna ze žádného trestného činu a Policie ČR neměla podle žalobkyně žádné povolení nebo oprávnění k odnětí dokladů nebo jiného majetku žalobkyně, pokud tak učinila, dopustila se nesprávného úředního postupu. Odnětí věcí bylo Policií ČR odůvodňováno podezřením z neoprávněného čerpání dotací u společnosti TechCentrum ZTM, s. r. o. v roce 2007 a v roce 2008. Správnost využití dotace poskytnuté od Ministerstva průmyslu a obchodu dne 5. 12. 2008 kontroloval Finanční úřad pro Prahu 6 a následně vydal zprávu o kontrole hospodaření s prostředky poskytnutými ze státního rozpočtu s výsledkem, že nebylo zjištěno porušení dotačních podmínek a ani jiné pochybení. Policie ČR vrátila výpočetní techniku a elektronické nosiče informací žalobkyni a společnosti TechCentrum ZTM, s. r. o. v roce 2012, ale ne ve stavu, v jakém je odňala. Žalobkyni bylo Policií ČR přislíbeno i vrácení ostatních zadržovaných věcí, tj. několika stovek dokumentů, tento příslib však Policie ČR nedodržela. Odnětím věcí došlo ke zmaření podnikatelského záměru žalobkyně, kdy žalobkyni bylo znemožněno pokračovat v již zahájené realizaci projektu výroby Hybridních tkanin, čímž jí vznikla dle žaloby škoda 250 000 000 Kč. Dále žalobkyni vznikla protiprávním odejmutím movitých věcí nemajetková újma ve výši 3 000 000 Kč. Újma měla dle žalobkyně spočívat v tom, že po prohlídkách a zabavení věcí s ní někteří obchodní partneři přestali obchodovat.
Po právní stránce odvolací soud uvedl, že prohlídky byly podloženy příkazy, které nebyly zrušeny. Podle ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), lze nahradit újmu jen z takového pravomocného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán. Mezi účastníky je nesporné, že k zrušení příkazů nedošlo a že trestní věc nebyla ještě skončena. Tvrzená újma tedy nemohla vzniknout z nezákonného rozhodnutí.
Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně neposuzoval tvrzenou újmu v souvislosti s nezákonným rozhodnutím, ale v souvislosti s tvrzeným nesprávným úředním postupem. Pro nadbytečnost se soudy obou stupňů nezabývaly tím, zda by vůbec mohlo jít o újmu vzniklou nesprávným úředním postupem. Ten totiž právní teorie i soudní praxe definuje tak, že jde o porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, a to i při takových úkonech, které jsou prováděny v rámci činnosti rozhodovací, avšak neodrazí se bezprostředně v obsahu vydaného rozhodnutí. Jestliže se však případné nesprávnosti či vady postupu státního orgánu v obsahu rozhodnutí projeví, mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Jinými slovy při rozhodovací činnosti jde pouze o takový úřední postup, jehož případná nesprávnost se nijak nedotkla správnosti samotného rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v tom, že tvrzení žalobkyně k uplatněnému požadavku na náhradu škody ve výši 250 000 000 Kč byla nedostatečná a bylo namístě je doplnit postupem podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. Nedostavila-li se žalobkyně k jednání, nebylo možno ji postupem podle ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. vyzvat a poučit a bylo pak namístě, pokud soud prvního stupně pro nedostatek tvrzení žalobu zamítl.
Ohledně promlčení odvolací soud uvedl, že lze právo na náhradu škody tvrzeným nesprávným úředním postupem považovat za promlčené již jako celek. Podle odvolacího soudu se zde neuplatní zásada o postupném promlčování. V situaci, kdy žalobkyně vznik škody přičítá zabavení věcí při prohlídkách, dopadají na věc závěry judikatury Nejvyššího soudu vyslovené v rozsudku ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011. Podle tohoto rozhodnutí tvrzený ušlý zisk způsobený ztrátou vybavení provozovny a v ní uloženého zboží (resp. pozbytím možnosti za pomoci těchto věcí dosáhnout předpokládaného zisku, využít jej pro další nákup a prodej a následně pokračovat ve stejné činnosti vedoucí k určitému příjmu), nemá charakter opětujícího se plnění ve formě peněžitého důchodu, které by bylo možno přiznat jako rentu do budoucna a které by se tak promlčovalo jako celek s počátkem běhu promlčecí doby od vzniku první dílčí újmy. Avšak i pokud by se uplatnila zásada o postupném promlčování, závěr o důvodnosti zamítnutí žaloby na náhradu majetkové újmy pro nedostatek tvrzení se rozhodně vztahuje na celou částku 250 000 000 Kč.
Se soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil také v závěru o promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy jako celku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že souběžným důvodem pro zamítnutí je neunesení důkazního břemene. Žalobkyně k tvrzenému vzniku újmy neoznačila žádné důkazy. Navrhla-li v podání ze dne 20. 4. 2015 k tvrzením v žalobě výslech svědků, aniž označila, jaká tvrzení mají být konkrétně prokázána, nelze hovořit o unesení důkazního břemene. Navíc i zde chybí dostatečné vylíčení rozhodujících skutečností, když žalobkyně blíže nekonkretizuje osobní rozsah dopadu informace o zadržení dokladů. Soud prvního stupně v tomto směru hodlal vyzvat žalobkyni k doplnění tvrzení, kteří konkrétní obchodní partneři neměli dále zájem s žalobkyní obchodovat. I zde platí závěr o neunesení břemene tvrzení.
Rozsudek odvolacího soudu v celém jeho rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že je otázka promlčení náhrady škody a nemajetkové újmy v dosud neskončeném trestním řízení řešena v judikatuře dovolacího soudu rozdílně a že otázka, zda může soud rezignovat na svou povinnost přípravy prvního jednání a poučení o následcích neunesení důkazního břemene, ještě nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena. Jako dovolací důvod dovolatelka uvádí nesprávné právní posouzení věci. Namítá, že je v praxi dovolacího soudu rozdílně rozhodována otázka, zda může dojít k promlčení práva na náhradu škody a nemateriální újmy způsobené v dosud neskončeném řízení. Dovolatelka spatřuje rozpor mezi rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011. Ze závěrů uvedených ve druhém z rozsudků odvolací soud vycházel. Dle názoru dovolatelky je tato otázka soudy nesprávně posouzena. Nelze paušálně stanovit termín vzniku škody ke dni, kdy došlo k odnětí věci, tj. ke dni 28. 7. 2009 a následnému bezdůvodnému zadržování těchto věcí, jestliže škoda začala vznikat až následně po více jak 2 letech vlivem nezákonného odnětí věcí žalobkyni. Důsledkem bylo zastavení již započaté realizace investičního projektu Hybridních tkanin. Skutečný vznik škody nebyl v roce 2009, jak bezdůvodně stanovil soud, ale škoda začala vznikat až následně po více jak 2 letech od provedení nezákonných prohlídek. Soudy dále zcela opomněly, že žalobou byla uplatněna také nemajetková újma a v souvislosti s tím nesprávně aplikovaly ustanovení §32 odst. 3 OdpŠk. Závěr o promlčení práva na náhradu nemajetkové újmy jako celku je tak nesprávný.
Dle dovolatelky nebyla v judikatuře dovolacího soudu řešena otázka, zda může soud rezignovat na svou povinnost přípravy prvního jednání a poučení o následcích neunesení důkazního břemene. Soudy obou stupňů uzavřely, že žalobní tvrzení byla nedostatečná a že bylo namístě je doplnit postupem podle §118a odst. 1 o. s. ř. Soud dle názoru dovolatelky v tomto ohledu zcela rezignoval na svou povinnost stanovenou v §114a o. s. ř. Měl-li soud prvního stupně pochybnosti o úplnosti žalobních tvrzení, nic soudu nebránilo vyzvat žalobkyni k vyjádření a doplnění už před jednáním, neboť jen tak by jednání bylo řádně připraveno. Soudy se navíc vůbec nezabývaly návrhem dovolatelky na jmenování soudního znalce, který podala ve svém doplnění žaloby, ani návrhy na výslech svědků. Závěr o neunesení důkazního břemene za této situace vyjadřuje jen neochotu soudu se s věcí dále zabývat. Závěry soudu o promlčení jsou sice nesprávné, nicméně soudy dle názoru dovolatelky přidaly tyto závěry o neunesení důkazního břemene, aby závěrům o promlčení přidaly další váhu.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek společně s rozsudkem soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., dovolací soud se proto zabýval jeho přípustností.
Za dosud neřešenou otázku procesního práva dovolatelka považuje otázku výkladu poučovací povinnosti soudu podle ustanovení §118a o. s. ř. a výklad ustanovení §114a odst. 1 o. s. ř., jež ukládá povinnost připravit jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout při jediném jednání. Dovolatelka se mýlí, považuje-li tuto otázku za dovolacím soudem dosud neřešenou. V rozsudku ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 832/2006, Nejvyšší soud zdůvodnil závěr, že poučení podle ustanovení §118a o. s. ř. se poskytuje jen účastníku (jeho zástupci nebo zmocněnci), který je u jednání přítomen. Jedná-li soud v souladu s ustanovením §101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti účastníka (jeho zástupce nebo zmocněnce), je to účastník, který svou nepřítomností u soudu způsobil, že se mu příslušného poučení nedostalo. V rozsudku ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4314/2008, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2011, pod číslem 68, Nejvyšší soud dovodil, že poučovací povinnost podle ustanovení §118a odst. 1, 2 a 3 o. s. ř. plní soud při jednání, popřípadě při přípravném jednání nařízeném podle ustanovení §114c o. s. ř., a výslovně zdůraznil, že při jiném úkonu soud poučení o povinnosti tvrzení a o povinnosti důkazní neposkytuje a je nepřípustné jednání odročit jen proto, aby mohlo být poskytnuto poučení účastníku, který se k jednání nedostavil a který z důležitého důvodu nepožádal o odročení jednání. S uvedeným závěrem se ve své judikatuře ztotožnil rovněž Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. III. ÚS 2848/10, nebo ze dne 19. 11. 2002, sp. zn. II. ÚS 100/02, nebo nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 68/97).
Založil-li odvolací soud své rozhodnutí na závěru, že k poučovací povinnosti podle ustanovení §118a o. s. ř. je soud povinen na nařízeném jednání a že žalobkyně se svou nepřítomností na nařízeném jednání práva na to, aby jí bylo takové poučení soudem poskytnuto, vzdala, a že z ustanovení §114 o. s. ř. (ani z §114a o. s. ř.) nevyplývá, že by měl soud vyzývat účastníka k doplnění neúplných tvrzení, je jeho závěr v souladu s citovanou judikaturou. Pro úplnost lze dodat, že ustanovení §114a odst. 1 o. s. ř. bylo naplněno, neboť o žalobě soud prvního stupně rozhodl při prvním jednání, a nelze přijmout výklad, že jednání má být připraveno tak, aby žalobě mohlo být vyhověno při jediném jednání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3098/2016).
Jestliže obstál jeden z důvodů, pro něž odvolací soud nároku žalobkyně nevyhověl (neunesení břemene tvrzení), žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobkyně nijak projevit. To činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož dovolatelka v rámci druhé dovolací otázky, vztahující se k promlčení uplatněných práv, namítá kolizi v judikatuře Nejvyššího soudu, dovolací soud pouze pro úplnost dodává, že namítaná kolize zde nenastává. Závěry dovolatelkou namítaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2310/2012, se vztahují pouze k právu na odčinění nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení, přičemž tohoto práva se dovolatelka v tomto řízení nedomáhá.
Jelikož dovolací soud neshledal dovolání přípustným, nezabýval se vadami řízení (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Dovolací soud z výše uvedených důvodů dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 8. 2018
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu