ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4710.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 4710/2018-256
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobce J. Š., narozeného dne XY, bytem v XY, zastoupeného Mgr. Richardem Novákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 730/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 55/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 5. 2018, č. j. 12 Co 71/2018-204, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 19. 9. 2017, č. j. 10 C 55/2016-154, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 142 103,70 Kč s příslušenstvím.
Uvedené částky se žalobce v rozsahu 42 103,70 Kč s příslušenstvím domáhal jako náhrady škody, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Okresního soudu Brno-venkov spočívajícího v chybném vyznačení doložky právní moci na rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 25. 7. 2013, č. j. 11 EC 180/2012-74, který následně sloužil jako exekuční titul v řízení vedeném u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 9 EXE 2559/2013, v němž žalobce vystupoval jako povinný. Náhrada škody pak měla představovat náklady právního zastupování před nalézacími soudy i před orgány v exekučním řízení, které byl žalobce nucen uhradit. Žalobce nárok na náhradu škody spojil jak s popsaným nesprávným úředním postupem, tak eventuálně s tím, že mu škoda vznikla
v důsledku nezákonného rozhodnutí, neboť předmětný rozsudek okresního soudu byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 28. 5. 2015, č. j. 13 Co 215/2014-119, k odvolání žalobce změněn.
Ve zbývajícím rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím představovala uvedená částka nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu spočívající v evidenci žalobce jako povinného v exekučním řízení, čímž mělo dojít k poškození jeho pověsti a dobrého jména u třetích osob. Nárok na náhradu nemajetkové újmy žalobce též spojil s popsaným nesprávným úředním postupem, popřípadě s vydáním nezákonného exekučního titulu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v plném rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (viz čl. II bod zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
V případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3157/2009). Tak je tomu i v posuzované věci, kdy soudy nižších stupňů rozhodovaly jediným výrokem jednak o náhradě nemajetkové újmy v rozsahu 100 000 Kč s příslušenstvím, jednak o náhradě škody v rozsahu 42 103,70 Kč s příslušenstvím.
Podle ustanovení §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. platí, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
S ohledem na skutečnost, že v rozsahu, v němž bylo napadeným rozsudkem odvolacího soudu rozhodnuto o nároku žalobce na náhradu škody ve výši 42 103,70 Kč
s příslušenstvím, bylo dovoláním napadeným výrokem rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Otázka počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty pro nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s příslušenstvím přípustnost podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud vzal v potaz, že počátek běhu šestiměsíční subjektivní promlčecí lhůty podle §32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, se odvíjí od vědomosti poškozeného o nemajetkové újmě, tedy ode dne, kdy se poškozený dozvěděl, že v jeho poměrech nastaly nepříznivé důsledky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2014, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 25 Cdo 1896/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2011, sp. zn. III. ÚS 1001/11). Na počátek běhu této promlčecí lhůty pak zásadně nemá vliv to, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že se jednalo o úřední postup nesprávný (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2040/2012, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. III. ÚS 1663/13).
Tvrzená nemajetková újma žalobcem měla být způsobena v souvislosti s nesprávně vyznačenou doložkou právní moci na exekučním titulu a následně vedenou exekucí na majetek žalobce. O nařízení exekuce a postižení svého majetku se žalobce dle zjištění soudů nižších stupňů dozvěděl dne 31. 1. 2014, kdy mu byl doručen exekuční titul spolu s pověřením soudního exekutora JUDr. Tomáše Vrány k vedení exekuce vůči jeho osobě. K témuž datu odvolací soud navázal počátek běhu promlčecí lhůty, neboť tehdy se žalobce dozvěděl v souladu s výše uvedenou judikaturou o vznikající nemajetkové újmě. Exekuce na majetek žalobce byla pravomocně zastavena dne 15. 8. 2014. Jestliže tedy žalobce uplatnil právo na zadostiučinění za způsobenou nemajetkovou újmu u žalované až dne 25. 6. 2015 (a u soudu následně dne 1. 3. 2016), pak závěr odvolacího soudu o promlčení tohoto práva marným uplynutím subjektivní šestiměsíční lhůty je zcela v souladu s ustálenou rozhodovací praxí soudu dovolacího.
Ani námitka, že odvolací soud nezohlednil žalobcovu argumentaci týkající se skutečnosti, že exekuční titul byl vydán nezákonně (jednalo se tedy dle žalobce o nezákonné rozhodnutí), z čehož pak žalobce dovozuje jiný počátek běhu promlčecí lhůty, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že rozhodnutí, jež mělo sloužit jako exekuční titul, nenabylo právní moci (z kteréhož zjištění vyšly soudy nižších stupňů a což nezpochybnil ani žalobce), nemohlo tedy jít o nezákonné rozhodnutí ve smyslu §8 odst. 1 OdpŠk (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2258/2003, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 769/04, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn 25 Cdo 4379/2007 a ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 633/2017).
V projednávané věci žalobce dovoláním napadl rovněž výrok II rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o povinnosti žalobce uhradit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení. Takové dovolání je však podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. rovněž nepřípustné, proto je i v tomto rozsahu Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 1. 2019
JUDr. Bohumil Dvořák
předseda senátu