ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.4966.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 4966/2017-532
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce P. Č. , nar. XY, bytem v XY, adresou pro doručování v XY, zastoupeného JUDr. Hanou Nenadálovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 11/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2017, č. j. 62 Co 485/2016-446, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 2. 2016, č. j. 16 C 11/2006-418, uložil žalované zaplatit žalobci částku 151 768 Kč (výrok I), co do částky 348 232 Kč žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky navzájem a ve vztahu mezi účastníky a státem (výroky III až V).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. 4. 2017, č. j. 62 Co 485/2016-446, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II a IV (výrok I rozsudku odvolacího soudu), změnil nákladové výroky III a V rozsudku soudu prvního stupně (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém rozsahu včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 a §243f odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 části první zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Žalobce v dovolání předestřel, že dovolání podává z důvodu uvedeného v §241a o. s. ř., neboť řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V doplnění dovolání (učiněném po uplynutí lhůty k dovolání) uvedl, že přípustnost dovolání je dána podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobce nevymezuje důvod dovolání způsobem požadovaným v §241a odst. 3 o. s. ř., tedy uvedením právního posouzení věci, které dovolatel považuje za nesprávné, a vyložením, v čem nesprávnost tohoto právního posouzení spočívá.
Žalobce rovněž dostatečně neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti svého dovolání. Nejvyšší soud opakovaně rozvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Dovolání tak v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje řádné vymezení důvodu dovolání, ani vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.“
Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jehož první právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti, pak může učinit v souladu s §243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. uvedeného stanoviska).
Jelikož dovolání směřující proti rozsudku odvolacího soudu trpí vylíčenými vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. 6. 2019
Mgr. Hynek Zoubek
pověřený člen senátu