ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.52.2019.1
sp. zn. 30 Cdo 52/2019-68
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce B. V. , nar. XY, bytem XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 302/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 8. 2016, č. j. 15 Co 319/2016-34, takto:
Dovolací řízení se zastavuje .
Odůvodnění:
Napadeným usnesením potvrdil Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako soudu prvního stupně ze dne 3. 5. 2016, č. j. 14 C 302/2015-30, kterým byl zamítnuta žádost žalobce o ustanovení zástupce z řad advokátů.
Žalobce do svého včasného dovolání vtělil žádost o ustanovení zástupce pro dovolací řízení. Uvedený návrh žalobce byl zamítnut pravomocným usnesením soudu prvního stupně ze dne 25. 10. 2016, č. j. 14 C 302/2015-42, ve spojení s usnesením odvolacího soudu ze dne
17. 7. 2017, č. j. 15 Co 349/2017-53.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Podle §241 odst. 1 věty první o. s. ř. není-li dále stanoveno jinak, musí být dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem. Podle §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. odstavec 1 neplatí,
je-li dovolatelem fyzická osoba, která má právnické vzdělání.
Podle §241b odst. 2 o. s. ř. není-li splněna podmínka uvedená v §241, postupuje se obdobně podle §104 odst. 2; to neplatí, bylo-li dovolání podáno opožděně, někým, kdo k dovolání není oprávněn, nebo směřuje-li proti rozhodnutí, proti němuž není dovolání podle §238 přípustné.
Podle §104 odst. 2 o. s. ř. jde-li o nedostatek podmínky řízení, který lze odstranit, učiní soud k tomu vhodná opatření. Přitom zpravidla může pokračovat v řízení, ale nesmí rozhodnout o věci samé. Nezdaří-li se nedostatek podmínky řízení odstranit, řízení zastaví.
Dovolatel není pro dovolací řízení zastoupen advokátem nebo notářem a netvrdil ani nedoložil, že má právnické vzdělání. Ačkoli žalobce nebyl soudem prvního stupně po pravomocném zamítnutí žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení z řad advokátů vyzván, aby si pro podání dovolání zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání, je z rozhodovací činnosti dovolacímu soudu známo, že žalobce podává mimořádně vysoký počet žalob, v nichž po žalované České republice požaduje náhradu ať již majetkové škody nebo imateriální újmy, aniž by byl schopen srozumitelně zformulovat titul, na jehož základě peněžitou náhradu požaduje, a omezuje se na proklamace o „zločineckém režimu“, „státních zločincích“, „ochraně bohatých zlodějů a zločinců“ a podobně. V řízeních zahájených takto neurčitými, popřípadě nedůvodnými žalobami pak žalobce podává opravné prostředky včetně dovolání, které jsou opět vesměs zjevně bezúspěšné.
Závěr, že takové dlouhodobé a cílené počínání lze označit za obstrukční a sudičské, učinil Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 480/06, či ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. III. ÚS 2791/08), jakož i Nejvyšší soud, a to nejen
v obecné poloze např. v usnesení ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1417/2016, nýbrž i konkrétně ve vztahu k osobě žalobce např. v usnesení ze dne 20. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5655/2016, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 713/17.
Dovolací soud z uvedeného důvodu ustáleně dovozuje, že žalobce si musí být vědom své povinnosti být v dovolacím řízení kvalifikovaně zastoupen, jelikož mu tato povinnost musí být známa z jiných paralelně probíhajících řízení, v nichž byl žalobce mnohokrát bezúspěšně vyzýván k odstranění nedostatku povinného zastoupení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 624/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 464/2018). Žalobce byl ostatně vyzýván ke zvolení zástupce pro jiné dovolací řízení i v této věci (a to usnesením soudu prvního stupně ze dne 20. 10. 2017,
č. j. 14 C 302/2015-58, ohledně dovolacího řízení vůči usnesení odvolacího soudu ze dne
17. 7. 2017, č. j. 15 Co 350/2017-56).
Procesní postup dovolacího soudu je aprobován i Ústavním soudem, který ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13, ve vztahu k opakovanému poučování stěžovatelů zneužívajících svého práva na přístup k soudu předestřel: „Ústavní soud byl nucen ve věcech takových stěžovatelů opakovaně konstatovat, že v řízení o ústavní stížnosti není
ve vztahu k požadavku právního zastoupení poučení nevyhnutelnou podmínkou, jestliže se stěžovateli takového poučení dostalo ve zcela identických případech předchozích. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku poučení dalšího, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým. Ústavní soud má za to, že obdobnou argumentaci lze použít i na podmínku povinného zastoupení v řízení před Nejvyšším soudem. Pakliže byl stěžovatel v řízení před Nejvyšším soudem v minulosti opakovaně poučován o nutnosti advokátního zastoupení, jeví se další lpění na poučení v konkrétním případě jako neúčelné.“
Dovolací soud uzavírá, že pro nedostatek povinného zastoupení nejsou splněny podmínky pro pokračování v dovolacím řízení, a proto řízení o dovolání žalobce zastavil.
Žalobce do dovolání vtělil „požadavek na odkladný účinek“, tedy žádost podle
§243 o. s. ř. o odložení vykonatelnosti a právní moci napadeného usnesení. Jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání nebo pro zastavení dovolacího řízení, nemůže být o dovolání věcně rozhodnuto a není „projednatelný“ ani akcesorický návrh na odklad vykonatelnosti nebo právní moci napadeného usnesení. Důvody, pro něž byl takový návrh podán,
se v takovém případě není třeba zabývat (srov. bod 34. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2003).
O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 7. 3. 2019
Mgr. Hynek Zoubek
pověřený člen senátu