ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5251.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5251/2017
8
7
sp. zn. 30 Cdo 5251/2017-66
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce V. S. , nar. XY, bytem v XY, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 316/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 53 Co 476/2016-49, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 9. 2016, č. j. 31 C 316/2015-26, se zastavuje .
II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2017, č. j. 53 Co 476/2016-49, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 23. 9. 2016, č. j. 31 C 316/2015-26, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobce se žalobou podanou dne 30. 11. 2015 domáhá zaplacení částky 51 000 Kč s příslušenstvím coby zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 11/2013 (dále jen „posuzované řízení“).
2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 9. 2016, č. j. 31 C 316/2015-26, žalobu zamítl (výrok I) a uložil žalobci zaplatit žalované náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Soud prvního stupně vyšel z následujících skutkových zjištění. V posuzovaném řízení se žalobce žalobou podanou 4. 1. 2013 domáhal proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti přiměřeného zadostiučinění ve výši 150 000 Kč s příslušenstvím za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena nepřiměřenou délkou řízení vedeného pod sp. zn. 19 C 69/2007. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 12. 2013, č. j. 22 C 11/2013-26, žalobu zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2014, č. j. 30 Co 115/2014-121, změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ve výroku o věci samé ohledně částky 38 250 Kč s příslušenstvím tak, že žalobci vyhověl, jinak odvolací soud rozsudek ve výroku o věci samé potvrdil. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2014, č. j. 30 Cdo 3296/2014-145, odmítnuto pro nepřípustnost, právní moci toto usnesení nabylo dne 6. 1. 2015. Žalobce dne 17. 6. 2015 uplatnil u žalované nárok na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 51 000 Kč, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky posuzovaného řízení, přičemž žalovaná ve svém stanovisku ze dne 6. 11. 2015 celkovou délku posuzovaného řízení zhodnotila jako přiměřenou a žalobci požadované zadostiučinění neposkytla.
5. Soud prvního stupně věc posoudil podle §13 a §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, a konstatoval, že posuzované řízení trvalo 2 roky s tím, že do jeho délky nelze zahrnout fázi předběžného uplatnění nároku u žalované, neboť posuzované řízení bylo zahájeno dnem podání žaloby (jako každé jiné civilní řízení), což je ve shodě se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“). Posuzované řízení nebylo podle soudu prvního stupně obtížné po procesní stránce, avšak bylo komplikovanější co se týče hmotněprávního posouzení, jelikož žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy vzniklé nepřiměřenou délkou jiného kompenzačního řízení a soudy musely hodnotit délku posuzovaného řízení z hlediska zákonných kritérií, k nimž existuje bohatá a stále se vyvíjející judikatura nejen Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, ale též Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“). Posuzované řízení podle soudu prvního stupně typově nepatří mezi ta, jež mají zvýšený význam pro účastníky, jako jsou například řízení trestní, vazební, či řízení o osobnostních nebo pracovněprávních nárocích. Soud prvního stupně dále zhodnotil, že posuzované řízení nemělo pro žalobce zvýšený význam z důvodu jeho věku a neshledal tak důvodnou námitku žalobce, že je osobou vysokého věku, neboť těmi jsou ve smyslu ustálené judikatury myšleny osoby starší 75 let. Zvýšený význam nemělo posuzované řízení ani z důvodu špatného zdravotního stavu žalobce, neboť tvrzení žalobce o jeho špatném zdravotním stavu bylo neurčité. Soud prvního stupně dále dovodil, že žalobce se na délce řízení částečně podílel tím, že podal neurčitý návrh na zahájení řízení a nepřípustné dovolání. Ve vztahu k činnosti soudu konstatoval soud prvního stupně, že v řízení bylo postupováno plynule a koncentrovaně. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že s ohledem na všechny okolnosti případu nebylo posuzované řízení nepřiměřeně dlouhé a k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk nedošlo.
6. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního stupně, doplnil však dokazování o rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 6. 2. 2012, ze kterého zjistil, že žalobce je invalidním důchodcem pro invaliditu třetího stupně.
7. Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že posuzované řízení bylo zahájeno podáním žaloby dne 30. 11. 2015, nikoli již předběžným uplatněním nároku dne 17. 6. 2015. Posuzované řízení považoval za středně složité po právní stránce, neboť k nárokům na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce řízení existuje bohatá judikatura, jejíž znalost je nezbytným předpokladem pro rozhodnutí soudu ve věci samé. Obdobně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že posuzované řízení nepatří mezi ta, jež mají typově zvýšený význam pro účastníky. Žalobce není osobou pokročilého věku a nelze tak podle odvolacího soudu dovodit, že posuzované řízení mělo pro žalobce z tohoto důvodu zvýšený význam. Odvolací soud neshledal zvýšený význam posuzovaného řízení pro žalobce ani na základě doplněného dokazování, neboť žalobce v posuzovaném řízení namítal svůj špatný zdravotní stav pouze v obecné rovině a soudu tak zdravotní stav žalobce nebyl znám. Odvolací soud dále shledal správným též závěr soudu prvního stupně o částečném podílu žalobce na délce posuzovaného řízení, když soudy postupovaly v posuzovaném řízení plynule a koncentrovaně. Dospěl tak k závěru, že rozsudek soudu prvního stupně je věcně správný, a proto jej potvrdil.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu, jakož i výslovně rozsudek soudu prvního stupně napadl žalobce dovoláním v celém jejich rozsahu.
9. Dovolatel jednak brojí proti právnímu posouzení kritéria významu posuzovaného řízení pro poškozeného. Namítá, že jeho zdravotní stav je špatný, pobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, a proto pro něj mělo posuzované řízení zvýšený význam.
10. Dovolatel dále napadá právní posouzení soudů nižších stupňů ohledně okamžiku zahájení posuzovaného řízení, které je podle dovolatele zahájeno již předběžným uplatněním nároku u žalované, nikoliv až podáním žaloby k soudu.
11. Dovolatel nadto namítá, že v odvolacím řízení došlo ke změně v osobě předsedy senátu, aniž bylo postupováno podle §119 odst. 3, §211 o. s. ř. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s požadavkem dovolatele na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky tohoto řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 31 C 316/2015 (dále jen „toto kompenzační řízení“). Dovolatel má dále za to, že rozsudek odvolacího soudu trpí vadami, které jej činí nepřezkoumatelným.
12. Přípustnost svého dovolání spatřuje dovolatel v tom, že se odvolací soud při řešení předestřených právních otázek odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované zejména Stanoviskem, jakož i od judikatury ESLP. Navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil rozsudek soudu prvního stupně i soudu odvolacího tak, že žalobě bude vyhověno.
13. Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
14. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
15. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, přičemž žalobce doložil, že má právnické vzdělání ve smyslu §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009).
IV. Přípustnost dovolání
16. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
17. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
18. Dovolatel svým dovoláním výslovně napadl i rozsudek soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že funkční příslušnost dovolacího soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána, dovolací soud řízení o tomto dovolání podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
19. Ve zbylé části se dovolací soud zabýval dovoláním směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu, přičemž v rozsahu směřujícím proti výroku I ve věci samé dovolání obsahuje všechny náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
20. Otázka, zda skutečnost, že dovolatel pobírá invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně, má sama o sobě za následek závěr o zvýšeném významu posuzovaného řízení pro dovolatele, nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud uzavřel, že špatný zdravotní stav účastníka lze v tomto kompenzačním řízení zohlednit pouze tehdy, byl-li soudu v původním posuzovaném řízení znám (srov. Stanovisko, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2245/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1612/2009).
21. Dovolání je přípustné pro řešení otázky hmotného práva, zda se do celkové délky řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk zahrnuje u posuzovaného řízení, jehož předmětem je nárok na přiměřené zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., doba, po níž byl nárok poškozeným předběžně uplatněn podle §14 OdpŠk. Jelikož odvolací soud uvedenou právní otázku posoudil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, je dovolání nejen přípustné, ale zároveň i důvodné.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
22. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
23. Podle §14 OdpŠk se nárok na náhradu škody uplatňuje u úřadu uvedeného v §6 (odstavec 1). Uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu (odstavec 3).
24. Podle §15 OdpŠk přizná-li příslušný úřad náhradu škody, je třeba nahradit škodu do šesti měsíců od uplatnění nároku (odstavec 1). Domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen (odstavec 2).
25. Komentářová literatura institut předběžného uplatnění nároku charakterizuje tak, že jeho smyslem „[…] je umožnit, aby úřad uvedený v §6 nárok posoudil a v případě jeho opodstatněnosti jej uspokojil, čímž je možné předejít řadě zbytečných soudních sporů. Po novele č. 160/2006 Sb. se tento režim vztahuje na všechny nároky vůči státu, tedy i na nároky z nesprávného úředního postupu, které podle předchozí úpravy předběžnému projednání nepodléhaly […] Předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu, nejsou pro ně stanoveny žádné procesní předpisy a nepředpokládá se ani, že by tento orgán vydával nějaké rozhodnutí (buď požadavku vyhoví a uplatněnou částku zaplatí, nebo tak neučiní; nesdělí-li poškozenému své odmítavé stanovisko, zakládá mu uplynutí šestiměsíční lhůty možnost obrátit se na soud)“ (srov. Vojtek, P., Bičák, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 180).
26. Nejvyšší soud již ve svém Stanovisku zdůraznil, že při posuzování předpokladů odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu způsobenou neprojednáním věci v přiměřené lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 věty třetí OdpŠk je nutno postupovat nejen podle příslušné zákonné úpravy, do níž je zasazena, ale též v souladu s judikaturou ESLP vztahující se k čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1614/2009).
27. Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 24/2016, shledal, že podle judikatury ESLP může rozhodný počátek posuzovaného řízení předcházet zahájení řízení ve smyslu příslušných procesních předpisů. Judikatura ESLP přitom dlouhodobě považuje za začátek odškodňovacího řízení již okamžik, kdy je poškozeným předběžně uplatněn jeho nárok u žalované, nebo tento krok je podmínkou zahájení soudního řízení o náhradě škody. Podle ESLP přitom skutečnost, že řízení před Ministerstvem spravedlnosti nemá charakter „sporu“ v obvyklém smyslu, na tomto závěru nic nemění (srov. Žirovnický proti České republice, č. 10092/13, první rozsudek sekce ze dne 8. 2. 2018, §133, Schmidtová proti České republice , č. 48568/99, rozsudek ze dne 22. 7. 2003, §54 a 55, Golha proti České republice , č. 7051/06, rozsudek ze dne 26. 5. 2011, §51 a 52, a dále přiměřeně Mocie proti Francii , č. 46096/99, rozsudek ze dne 8. 4. 2003, §21, jakož i X proti Francii , č. 18020/91, rozsudek ze dne 31. 3. 1992, §31).
28. V rozsudku ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1084/2017, proto Nejvyšší soud s odkazy na shora zmiňovanou judikaturu ESLP dovodil, že do celkové délky řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. a) OdpŠk se u posuzovaného řízení, jehož předmětem byl rovněž nárok proti státu podle tohoto zákona, zahrnuje i doba předběžného projednání nároku podle §14 OdpŠk, maximálně však v délce 6 měsíců (§15 OdpŠk). Od tohoto závěru nemá Nejvyšší soud důvod se odchylovat ani v této věci. Vyšel-li odvolací soud ze svého právního názoru, že do celkové délky posuzovaného řízení nelze zahrnout fázi předběžného projednání nároku u žalované, je jeho právní posouzení věci v tomto směru nesprávné.
29. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
30. Jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je skutečnost, že se odvolací soud v napadeném rozsudku nijak nezabýval požadavkem dovolatele vzneseným u jednání odvolacího soudu dne 25. 5. 2017, aby mu bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění též za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky tohoto kompenzačního řízení.
31. Z judikatury ESLP vyplývá požadavek, aby zadostiučinění přiznané za nemajetkovou újmu bylo navýšeno, jestliže poškozený v průběhu odškodňovacího řízení má za to, že délka odškodňovacího řízení je nepřiměřená; v opačném případě by se v případě odškodňovacího řízení již nejednalo o účinný prostředek nápravy ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. ESLP v tomto ohledu opakovaně dospěl k závěru, že i když samotné odškodňovací řízení trpělo průtahy, lze situaci napravit, jestliže soud rozhodující o daném kompenzačním prostředku nápravy sám uzná nepřiměřenost délky tohoto řízení a přizná zvláště vysokou částku peněžitého odškodnění (srov. Cocchiarella proti Itálii , č. 64886/01, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3 2006, §98, Sartory proti Francii , č. 40589/07, rozsudek ze dne 24. 9. 2009, §24, Musci proti Itálii , č. 64699/01, rozsudek velkého senátu ze dne 29. 3. 2006, §99, nebo Rutkowski a ostatní proti Polsku , č. 72287/10, rozsudek ze dne 7. 7. 2015). Na tuto judikaturu ESLP navázal ve své rozhodovací praxi Nejvyšší i Ústavní soud (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, bod 16 nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 862/10, bod 33 nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1599/13, nebo bod 22 nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 562/11).
32. Z odkazované judikatury plyne, že dovolatel může požadovat promítnutí délky tohoto kompenzačního řízení do stanovení výše zadostiučinění, které jinak ve vztahu k posuzovanému řízení žádá, a to již v tomto kompenzačním řízení, tedy bez toho, že by musel iniciovat další samostatné soudní řízení o přiměřené zadostiučinění. Takové řetězení kompenzačních řízení ESLP naopak podrobil značné kritice v již zmiňovaném rozsudku dne 7. 7. 2015 ve věci Rutkowski a ostatní proti Polsku , č. 72287/10, když rozhodl, že se jedná o postup v rozporu s článkem 13 Úmluvy. Pokud poškozený nepožaduje vyšší peněžité odškodnění než doposud – jak je tomu i v projednávané věci – pak se nejedná o změnu žaloby spočívající ve zvýšení žalobního nároku, ale toliko o uplatnění požadavku a nové skutečnosti, ke které by měl soud při stanovení výše zadostiučinění přihlédnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016).
33. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je s ohledem na dispoziční zásadu ovládající sporné občanské soudní řízení nadále na poškozeném, aby požadavek na navýšení zadostiučinění z důvodu jeho pozdního poskytnutí projevujícího se nepřiměřenou délkou odškodňovacího řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy uplatnil, a to jakmile jeho celkovou délku začne jako nepřiměřenou pociťovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3694/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1098/2014). V takovém případě se v souladu se Stanoviskem uplatní zásada presumpce vzniku nemajetkové újmy a je na žalované, aby ke své obraně uvedený odpovědnostní předpoklad (nepřiměřenost délky tohoto kompenzačního řízení) případně popřela. Poněvadž se ale z procesního hlediska jedná o nově nastalou skutečnost, neuplatní se na posouzení takového požadavku dovolatele účinky koncentrace řízení (§118b odst. 1 o. s. ř.) a v případě odvolacího řízení účinky neúplné apelace (§205a o. s. ř.), jak bylo podrobně rozvedeno v již zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5189/2016.
34. V daném případě dovolatel v průběhu odvolacího řízení zvýšení odškodnění z důvodu nepřiměřené délky tohoto kompenzačního řízení navrhl. Odvolací soud se tímto požadavkem dovolatele nikterak nezabýval, čímž řízení zatížil vytýkanou vadou.
35. Dovolateli však nelze přisvědčit v tom, že odvolací soud zatížil řízení další tvrzenou vadou spočívající v nedodržení postupu podle §119 odst. 3, §211 o. s. ř. Došlo-li v průběhu odvolacího řízení ke změně ve složení senátu odvolacího soudu, nebyl důvod sdělovat na počátku jednání obsah přednesů a dosavadních důkazů, a to již kvůli tomu, že v odvolacím řízení bylo konáno toliko jedno jednání, přičemž uvedený postup přichází pojmově v úvahu toliko tehdy, je-li v dané fázi řízení konáno jednání více a účastníkům je třeba zrekapitulovat dosavadní průběh řízení (srov. zákonný text „na začátku dalšího jednání sdělí“).
36. Dovolateli rovněž nelze přisvědčit v tom, že napadený rozsudek odvolacího soudu trpí nepřezkoumatelností. V rozsudku ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, Nejvyšší soud vysvětlil, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele. Měřítkem toho, zda rozhodnutí je či není přezkoumatelné, totiž nejsou požadavky dovolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (§157 odst. 2, §211 o. s. ř.), ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli v dovolání proti tomuto rozhodnutí náležitě uvést dovolací důvody. V poměrech projednávané věci je jednoznačné, že odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu, jež bylo založeno na tom, že v posuzovaném řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v jeho nepřiměřené délce, dovolateli nijak neznemožnilo uvést v dovolání dovolací důvody a předestřít svou argumentaci.
37. Dovolatel ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, tedy i ohledně výroku II o nákladech odvolacího řízení (jakož i ohledně té části výroku I odvolacího soudu, jíž byl potvrzen výrok II rozsudku soudu prvního stupně o nákladech řízení). Vzhledem ke zrušení napadeného rozsudku odvolacího osudu jako celku je nadbytečné se dovoláním žalobce v uvedeném rozsahu dále zabývat.
VI. Závěr
38. Na základě shora uvedeného není rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, a proto jej dovolací soud podle §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně závislých nákladových výroků. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také pro rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle §243e odst. 2 o. s. ř. také tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
39. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
40. V rámci nového projednání věci bude na soudu prvního stupně, aby znovu posoudil přiměřenost celkové délky řízení, do které zahrne i dobu předběžného projednání nároku. Shledá-li soud prvního stupně základ nároku oprávněným, posoudí rovněž požadavek žalobce na zvýšení přiměřeného zadostiučinění z důvodu nepřiměřené délky tohoto kompenzačního řízení.
41. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu