ECLI:CZ:NS:2018:30.CDO.2245.2016.1
sp. zn. 30 Cdo 2245/2016-263
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně H. P. , zastoupené Mgr. Janem Schýbalem, advokátem se sídlem v Praze 8, V Holešovičkách 94/41, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, o zaplacení 165 760 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 EC 43/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015, č. j. 17 Co 8/2015-162, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 3. 2015, č. j. 17 Co 8/2015-162, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 17. 9. 2014, č. j. 22 EC 43/2012-137, se zrušují v rozsahu, v jakém jimi bylo rozhodnuto o nárocích žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v částce 60 000 Kč a 100 000 Kč a v navazujících nákladových výrocích, a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 5 760 Kč jako náhrady škody ve formě vynaložených nákladů za právní zastoupení v řízení před Ústavním soudem, v němž se domáhala zrušení rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 Co 349/2010-111, částky 60 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla být žalobkyni způsobena nezákonným rozhodnutím Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 Co 349/2010-111, a dále částky 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 210/2008.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 9. 2014, č. j. 22 EC 43/2012-137, zamítl žalobu o zaplacení částky 165 760 Kč (výrok I), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
3. Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým zjištěním. Žalobkyně se žalobou podanou dne 8. 8. 2008 u Obvodního soudu pro Prahu 2, jehož řízení bylo vedeno pod sp. zn. 15 C 210/2008, domáhala po České republice – Ministerstvu spravedlnosti (tehdejší žalované) zadostiučinění ve výši 50 000 Kč za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného postupu České advokátní komory (dále jen „ČAK“) ve správním řízení. Žalobkyně současně požádala o ustanovení zástupce z řad advokátů. Usnesením ze dne 6. 1. 2009 soud přiznal žalobkyni osvobození od soudních poplatků a ustanovil jí zástupcem advokáta Mgr. Němce. Na výzvu soudu se vyjádřila žalovaná podáním doručeným soudu dne 12. 3. 2009, ustanovený zástupce požádal o prodloužení lhůty k vyjádření žalované, čemuž soud vyhověl. Ve vyjádření ustanoveného zástupce, které bylo soudu doručeno dne 10. 6. 2009, žalobkyně navrhla postoupení věci Obvodnímu soudu pro Prahu 1, proto bylo jednání původně nařízené na 23. 7. 2009 odročeno na 27. 8. 2009. Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 31. 8. 2009 vyslovil svou místní nepříslušnost a věc postoupil Obvodnímu soudu pro Prahu 1. K odvolání žalované (jednající Ministerstvem financí) opět požádal zástupce žalobkyně o prodloužení lhůty k vyjádření z důvodu pracovní neschopnosti. Usnesením ze dne 15. 1. 2010 Městský soud v Praze změnil napadené usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 tak, že místně příslušným k projednání a rozhodnutí věci je Obvodní soud pro Prahu 2. Následně žalobkyni vyzval k doplnění důkazních návrhů a nařídil jednání na 11. 3. 2010. Při tomto jednání byla žaloba zamítnuta. Žalobkyně proti tomuto rozsudku podala blanketní odvolání, které k výzvě soudu doplnila v květnu 2010. V červenci 2010 byla věc (po vyjádření žalované v červnu 2010) předložena Městskému soudu v Praze. K jeho výzvě žalobkyně sdělila, že trvá na tom, aby ve věci bylo nařízeno jednání, při kterém žalobkyně nesdělila soudu nic, co by nebylo obsaženo v písemných podáních. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 byl při jednání dne 3. 11. 2010 Městským soudem v Praze potvrzen a doručen žalobkyni dne 14. 12. 2010. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 13. 1. 2011 bylo rozhodnuto o odměně ustanoveného zástupce, proti tomuto rozhodnutí podal zástupce žalobkyně odvolání. Současně Ústavní soud požádal o zapůjčení daného spisu, čemuž soud vyhověl, věc byla po vyhotovení kopie části spisu předložena Městskému soudu v Praze v březnu 2011. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 4. 2011 bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušeno, neboť Městskému soudu v Praze nebyl předložen celý spis. Po vyžádání spisu od Ústavního soudu byla věc znovu předložena Městskému soudu v Praze, který spis vrátil s tím, že o věci již rozhodl, a rozhodnutí je nutné doručit účastníkům. Dne 11. 2. 2011, s doplňkem ze dne 14. 2. 2011 a 29. 9. 2011, podala žalobkyně proti tomuto rozhodnutí ústavní stížnost, přičemž nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11, byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 Co 349/2010-111, zrušen, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“); ve zbytku byla ústavní stížnost odmítnuta. Žalobkyně podala námitku podjatosti senátu 23 Co, o níž bylo (po vyjádření dotčených soudců) rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2012 tak, že žádná ze jmenovaných soudkyň není vyloučena z projednávání a rozhodnutí této věci. K výzvě Městského soudu v Praze o sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání, žalobkyně požádala o zrušení zastupování Mgr. Němcem a nesouhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Plnou moc k zastupování udělila JUDr. Kašpárkové. Z jednání dne 20. 6. 2012 se zástupkyně žalobkyně omluvila z důvodu pracovního vytížení v jiných řízeních, žalobkyně se k jednání dostavila a odkázala na svá písemná podání. Dne 27. 6. 2012 Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Spis byl Obvodnímu soudu pro Prahu 2 vrácen 26. 7. 2012, v mezidobí Ministerstvo spravedlnosti žádalo o zapůjčení spisu pro mimosoudní projednání žádosti o odškodnění (kdy jednání bylo nařízeno na den 25. 10. 2012). Dne 11. 10. 2012 žalovaná navrhla vstup vedlejšího účastníka ČAK, která se vstupem souhlasila. Při jednání dne 25. 10. 2012 žalobkyně se vstupem ČAK vyjádřila nesouhlas. Obvodní soud pro Prahu 2 přistoupení ČAK jako vedlejšího účastníka usnesením připustil, přičemž žalobkyně okamžitě podala blanketní odvolání. Výzvě soudu usnesením ze dne 6. 11. 2012 o odstranění vad odvolání žalobkyně vyhověla dne 30. 11. 2012. Usnesením ze dne 17. 1. 2013 Městský soud v Praze potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2, kterým bylo rozhodnuto o přistoupení vedlejšího účastníka. Jednání bylo nařízeno na 5. 4. 2013. Žalobkyně podáním doručeným soudu dne 18. 3. 2013 požádala v této věci a v dalších 22 věcech vedených u Obvodního soudu pro Prahu 2 o ustanovení opatrovníka z řad advokátů. Jednáno bylo v nepřítomnosti žalobkyně a její návrh na ustanovení opatrovníka byl usnesením zamítnut, žalobkyně se neodvolala. V květnu 2013 došlo soudu sdělení zástupkyně žalobkyně o ukončení jejího zastupování. Další jednání bylo nařízeno na 9. 8. 2013. Žalobkyně požádala o odročení jednání ze zdravotních důvodů, čemuž soud vyhověl. V mezidobí žalobkyně neposkytla soudu žádné informace o svém zdravotním stavu, a proto soud nařídil jednání na 15. 11. 2013, z něhož se žalobkyně opět omluvila z důvodu nepříznivého zdravotního stavu, o jeho odročení nežádala. Při jednání dne 15. 11. 2013 byla rozsudkem žaloba zamítnuta a žalobkyně podala blanketní odvolání, které doplnila dne 17. 12. 2013 a navrhla opravu chyb v psaní v protokolu z jednání, opravu protokolu, námitku obsahu jednání a toto odvolání ještě doplnila 28. 1. 2014, na to se vyjádřil vedlejší účastník. K výzvě Městského soudu v Praze žalobkyně souhlasila s rozhodnutím věci bez nařízení jednání. Rozsudkem ze dne 21. 5. 2014, č. j. 23 Co 169/2014-384, byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 potvrzen. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 18. 6. 2014.
4. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně posoudil podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, a uzavřel, že celková délka posuzovaného kompenzačního řízení (sp. zn. 15 C 210/2008) zcela odpovídá počtu vydaných rozhodnutí a počtu stupňů soudní soustavy, které ve věci rozhodovaly, jakož i počtu podání a procesních návrhů samotné žalobkyně. Úkony soudu byly činěny bez jakýchkoliv prodlev a směřovaly k rozhodnutí věci (nebylo shledáno jakékoliv období nečinnosti). Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení. Názor žalobkyně, že je délka řízení nepřiměřená z důvodu, že se řízení prodloužilo o dobu, kdy soudy musely rozhodovat opětovně vzhledem k tomu, že jedno z rozhodnutí Městského soudu v Praze bylo zrušeno Ústavním soudem, soud prvního stupně nesdílí, neboť nebylo vydáno žádné rozhodnutí, které by bylo v rozporu s judikaturou nebo by bylo založeno na nerespektování závazného právního názoru, který byl ve věci již vysloven soudem vyššího stupně. Jde-li o údajné vydání nezákonného rozhodnutí, pak soud poukazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, podle které nejde o nezákonné rozhodnutí v případě, že rozhodnutí sice bylo pro nezákonnost zrušeno, avšak v řízení bylo dále pokračováno a bylo vydáno rozhodnutí nové. V daném případě nebyl splněn žádný z předpokladů odpovědnosti státu za škodu či nemajetkovou újmu, soud se proto nezabýval otázkou možného vzniku nemajetkové újmy žalobkyni.
5. Městský soud v Praze jako soud odvolací v napadeném rozsudku ze dne 5. 3. 2015, č. j. 17 Co 8/2015-162, výrokem I odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 5 760 Kč odmítl. Výrokem II rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé ohledně částky 160 000 Kč a ve výroku o nákladech řízení potvrdil. Výrokem III rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
6. Odvolací soud k námitce žalobkyně, že ve věci rozhodl vyloučený soudce, konstatoval, že žalobkyně ve svém odvolání spatřuje důvod podjatosti soudce JUDr. Velemana, jemuž věc byla svěřena podle rozvrhu práce, v jeho procesním přístupu k její osobě, ze kterého dovozuje, že k ní má tento soudce negativní vztah. V čem však žalobkyně spatřuje osobní negativní poměr dotčeného soudce, nekonkretizovala. Pokud je tomu tak z důvodu postupu soudce v jím vedeném řízení a jeho výsledku, tak uvedené ze zákona důvodem pro vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci není. Odvolací soud dále uvedl, že i když to ze znění zákona výslovně nevyplývá, je u všech řízení a typů rozhodnutí zřejmé a logické, že i zrušující rozhodnutí musí dojít do právní moci, aby založilo příslušný účinek. V případě, že došlo ke zrušení rozhodnutí a řízení dále pokračuje, může být významný výsledek řízení, tedy to, k jakému rozhodnutí orgán státu po zrušení svého rozhodnutí dospěl. Jestliže i později vydané rozhodnutí obsahuje totožný výrok, který mělo rozhodnutí zrušené, je důležité, jak je vylíčen charakter újmy, aby bylo možné dovodit, že právě nezákonnost původního rozhodnutí bezprostředně vedla k tvrzené újmě. S ohledem na řečené se žalobkyně mýlí, pokud dovozuje, že pouhá skutečnost, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 Co 349/2010-111, byl nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11, zrušen, zakládá nezákonnost tohoto rozhodnutí. Za situace, kdy bylo v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 210/2008 pokračováno, rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 11. 2013 byla žaloba zamítnuta a tento rozsudek byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2014, č. j. 23 Co 169/2014-384, jako správný potvrzen (právní moci nabyl 18. 6. 2014), nelze na uvedené rozhodnutí nahlížet jako na rozhodnutí nezákonné. Dané rozhodnutí tak nemohlo způsobit újmu žalobkyní specifikovanou v žalobě.
7. Odvolací soud dále ve vztahu k nároku žalobkyně ve výši 100 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení uzavřel, že v daném případě řízení počalo běžet dne 8. 8. 2008 (podáním žaloby) a skončilo dne 18. 6. 2014 (nabytím právní moci rozhodnutí). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že délka řízení byla přiměřená. Je nutné přihlédnout k tomu, zda byla posuzována věc ve více stupních soudní soustavy a také před Ústavním soudem, přičemž tuto skutečnost lze podřadit pod složitost případu (řízení). Žalobkyně v daném případě postupovala způsobem, který lze označit jako obstrukční. Současně nelze přehlédnout, že žalobkyně je procesně značně aktivní a podává desítky žalob, o nichž je paralelně rozhodováno soudy všech stupňů (včetně soudu Nejvyššího i Ústavního). Nemajetková újma je subjektivní psychickou kategorií, kdy fyzická (nebo právnická) osoba tíživě pociťuje délku vedeného řízení, které se jí týká. Je také zřejmé, že procesně aktivní žalobkyně nemohla tíživě subjektivně pociťovat délku posuzovaného řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 210/2008, neboť k délce řízení aktivně přispěla.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně ve výroku II a III dovoláním, ve kterém uplatnila následující dovolací důvody.
9. Žalobkyně uvádí, že za důvody pro vyloučení soudce považuje a) jeho poměr k účastníkům a b) jeho poměr k věci, když tyto důvody v odvolání dostatečně vysvětlila. Odvolací soud se však zabýval pouze námitkou ad a) a ignoroval odvolací důvod ad b). Žalobkyně přitom namítala nejen podjatost konkrétního soudce, ale rovněž systémovou podjatost soudců soudu prvního stupně nejen k účastníkům řízení ale zvláště k věci samé, neboť předmětem řízení byl nesprávný úřední postup soudce téhož soudu, a proto nebyla zajištěna záruka objektivity rozhodování. Odvolací soud se tedy vůbec nevypořádal s některými argumenty žalobkyně (odvolacími důvody), navíc v důsledku toho není zřejmé, čím byl veden odvolací soud při formulování svého právního názoru (rozhodnutí není řádně odůvodněno). Přípustnost dovolání pro danou otázku žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 1 As 89/2010, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, a nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2012, sp. zn. IV. ÚS 3782/11.
10. Odvolací soud pochybil, pokud uzavřel, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 Co 349/2010-111, není rozhodnutím nezákonným. Žalobkyně má za to, že již z jazykového výkladu §8 OdpŠk jednoznačně vyplývá, že pokud byl rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 23 Co 349/2010-111, pravomocně zrušen pro nezákonnost nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11, pak tato skutečnost zakládá odpovědnostní titul náhrady škody a nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., a to bez ohledu na výsledek dalšího řízení. Odvolací soud se při řešení této otázky odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1110/2010, ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, ze dne 27. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1771/2014, a ze dne 16. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1711/2015.
11. Odvolací soud se podle názoru žalobkyně odchýlil od stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“) i při řešení otázky přiměřenosti délky posuzovaného řízení (jež bylo samo řízením kompenzačním), když při úvaze o přiměřenosti celkové doby řízení nesprávně zhodnotil kritéria uvedená v §31a odst. 3 OdpŠk.
12. Žalobkyně dále namítá, že je nepřijatelné, aby řízení o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu bylo nepřiměřeně dlouhé. Podle rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 16. 10. 2007, ve věci V. proti České republice , stížnost č. 40552/02, na které žalobkyně odkázala a k němuž se přihlásil i Nejvyšší soud v rámci Stanoviska, činí průměrná, tedy běžná délka řízení ve sporech podle zákona č. 82/1998 Sb. 733 dnů. Řízení, pro které žalobkyně požaduje náhradu škody a nemajetkové újmy však délku takového řízení několikanásobně překračuje. Téměř trojnásobné překročení běžné délky řízení tak nepřiměřenou dobu představuje. Odvolací soud tak při řešení otázky stanovení nepřiměřené délky řízení rozhodl v rozporu se Stanoviskem, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1600/2014, ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2952/2014, ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 689/2015, ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1290/2014, uveřejněným pod číslem 54/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1989/2015.
13. Odvolací soud při posouzení kritéria složitosti řízení [§31a odst. 3 písm. b) OdpŠk] vycházel pouze z počtu instancí, které však posoudil nesprávně, když z judikatury vyplývá, že dvě instance a Ústavní soud nejsou vyjádřením složitého případu ale případu běžného. Odvolací soud se vůbec nevyjádřil k možným procesním komplikacím či skutkové a právní složitosti případu, když řízení nebylo skutkově ani hmotněprávně složité. Odvolací soud tak rozhodl v rozporu se Stanoviskem.
14. Rovněž kritérium jednání poškozeného [§31a odst. 3 písm. c) OdpŠk], odvolací soud nesprávně posoudil, když nijak nespecifikoval, jaký postup ze strany žalobkyně je podle něj obstrukční, tedy kdy a v čem uplatnila zdržovací taktiku směřující k narušení a znemožnění řízení. Přípustnost dovolání pro danou námitku žalobkyně spatřuje v tom, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od Stanoviska.
15. Žalobkyně má také za to, že odvolací soud pominul kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení [§31a odst. 3 písm. d) OdpŠk], čímž se odchýlil od Stanoviska.
16. Žalobkyně uvádí, že odvolací soud nijak nezhodnotil kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného [§31a odst. 3 písm. e) OdpŠk], ačkoliv žalobkyně v řízení tvrdila „typologicky“ zvýšený význam řízení a současně tvrdila i zvýšený význam s ohledem na svůj zdravotní stav (žalobkyně je invalidní důchodkyně). Tento postup je podle žalobkyně v rozporu se Stanoviskem a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3320/2014.
17. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
18. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
19. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání, a to ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení částky 60 000 Kč a 100 000 Kč, když ohledně částky 5 760 Kč bylo řízení pravomocně skončeno.
IV. Přípustnost dovolání
20. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
21. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
22. Nejvyšší soud opakovaně konstatuje, že závěr o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě je v obecné rovině především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Přípustnost dovolání nemůže založit pouhý nesouhlas s tímto závěrem, neboť ten se odvíjí od okolností každého jednotlivého případu, a nemůže sám o sobě představovat právní otázku ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolací soud při přezkumu toho, zda došlo či nedošlo k porušení uvedeného práva a tím i nesprávnému úřednímu postupu, v zásadě posuzuje toliko právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v §31a odst. 3 OdpŠk, přičemž závěrem o přiměřenosti nebo nepřiměřenosti délky řízení se zabývá až tehdy, byl-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřený (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1124/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 9. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1712/2014). Dovolací námitka v odst. 11 tohoto rozsudku proto nemůže sama o sobě přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit.
23. Ohledně otázky (námitky) žalobkyně, zda lze délku namítaného řízení považovat za (ne)přiměřenou (srov. odst. 12 tohoto rozsudku), vychází Nejvyšší soud ze závěru, že při posuzování přiměřenosti délky řízení není možné vycházet z nějaké abstraktní, předem dané doby řízení, která by z pohledu §31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy mohla být pokládána za přiměřenou. Je třeba přihlížet ke konkrétním okolnostem individuálního případu (srov. část IV Stanoviska, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 10/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. II. ÚS 2109/15, a ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 1551/2017), jak odvolací soud učinil. Závěr uváděný žalobkyní, že posuzované řízení překročilo běžnou délku řízení ve sporech podle zákona č. 82/1998 Sb. téměř trojnásobně, a jedná se tak o řízení nepřiměřeně dlouhé, není správný a přípustnost podle §237 o. s. ř. nemůže založit, neboť z výše uvedeného naopak plyne, že Nejvyšší soud ve Stanovisku žádnou konkrétní přiměřenou délku řízení nestanovil.
24. Námitka žalobkyně týkající se právního posouzení kritéria složitosti řízení ve vztahu k počtu stupňů (instancí) soudní soustavy, ve kterých byla věc rozhodována (srov. odst. 13 tohoto rozsudku), nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud při posouzení přiměřenosti celkové délky řízení přihlédl k tomu, že předmětná věc byla posuzována ve více stupních soudních soustavy a také před Ústavním soudem a tuto skutečnost podřadil pod složitost případu (řízení) [srov. část IV písm. a) Stanoviska, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1869/2015].
25. Námitka žalobkyně, že odvolací soud při posouzení přiměřenosti celkové délky řízení pominul kritérium postupu orgánů veřejné moci během řízení (srov. odst. 15 tohoto rozsudku), rovněž přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť na ní své rozhodnutí odvolací soud nezaložil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 3. 3. 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2013, nebo ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3769/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 9. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 1060/16). Odvolací soud totiž dané kritérium zohlednil, když aproboval závěr soudu prvního stupně o tom, že v předmětném řízení nebylo shledáno jakékoliv období nečinnosti (a s přihlédnutím i k této skutečnosti posoudil celkovou délku řízení).
26. Ani námitka žalobkyně, že odvolací soud nevzal při posouzení přiměřenosti celkové délky řízení v úvahu kritérium významu předmětu řízení pro poškozeného, ačkoliv žalobkyně zvýšený význam s ohledem na svůj zdravotní stav tvrdila (srov. odst. 16 tohoto rozsudku), přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť ohledně ní nepředstavuje rozsudek odvolacího soudu jiné řešení, než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu [srov. část IV písm. d) Stanoviska, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2012, sp. zn. 30 Cdo 802/2011]. Nejvyšší soud uvádí, že předpoklad přednostního a bezprůtahového postupu (ve smyslu činnosti rozhodujícího orgánu) v jejich věcech lze dovodit za situace, kdy byl soudu nepříznivý zdravotní stav účastníka řízení znám a z této informace nutnost přednostního vyřízení věci vyplynula. Z obsahu spisu však nevyplývá, že by žalobkyně tvrdila, že o svém špatném zdravotním stavu soud rozhodující v původním řízení uvědomila způsobem, který musel vést soud k závěru o nutnosti rychlejšího rozhodnutí. Nejvyšší soud na vysvětlenou dodává, že pokud žalobkyně požádala soud o odročení jednání ze zdravotních důvodů a soud jí vyhověl, nelze tuto okolnost nyní vykládat tak, že jí vyhovět neměl a měl věc rozhodnout rychleji.
27. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky (srov. odst. 10 tohoto rozsudku), zda rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 Co 349/2010-111, vydaný v předmětném řízení splňuje podmínky nezákonnosti rozhodnutí podle §8 OdpŠk v případě, kdy bylo v řízení dále pokračováno a žaloba byla soudy následně zamítnuta. Dovolání zakládá přípustnost i pro posouzení otázky (srov. odst. 14 tohoto rozsudku), zda odvolací soud dostatečně objasnil, v čem konkrétně spočíval podíl žalobkyně na celkové délce posuzovaného řízení. Výše uvedené otázky odvolací soud posoudil v rozporu s judikaturou soudu dovolacího.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
28. Dovolání je důvodné.
29. Nejvyšší soud se v prvé řadě zabýval námitkou žalobkyně směřující do nároku na náhradu nemajetkové újmy v částce 60 000 Kč způsobené nezákonným rozhodnutím.
30. Podle §2 OdpŠk se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.
31. Podle §8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.
32. Předpokladem vzniku objektivní odpovědnosti státu za škodu, jíž se nelze zprostit (§2 OdpŠk), je současné splnění tří podmínek – 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (nesprávným úředním postupem) a vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5042/2015).
33. Nezbytnou podmínkou odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím podle §8 odst. 1 OdpŠk je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 443/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2013, sp. zn. I. ÚS 3047/13). Rozhodnutím tohoto orgánu je soud ve sporu o náhradu škody proti státu vázán a není oprávněn sám hodnotit, zda předmětné rozhodnutí je skutečně nezákonné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Dále platí, že pro založení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím není předpokladem porušení právní povinnosti orgánem státu, nýbrž okolnost, že rozhodnutí bylo zrušeno pro nezákonnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, nebo ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3879/2015).
34. Nejvyšší soud také v rozsudku ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2238/2014, uvedl, že odpovědnost státu za nezákonné rozhodnutí je odpovědností objektivní, a proto není rozhodné, zda nezákonné rozhodnutí bylo zrušeno z důvodů procesních vad, pro vady skutkových zjištění nebo pro nesprávné právní posouzení (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3940/2009). Z judikatury Nejvyššího soudu tudíž vyplývá, že nezákonností je jak nesprávné právní posouzení otázek hmotněprávních, tak pochybení procesní, mělo-li vliv na správnost rozhodnutí (srov. výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3879/2015).
35. Podmínka zrušení rozhodnutí pro nezákonnost (§8 odst. 1 OdpŠk) je zásadně splněna již po zrušení rozhodnutí, bez ohledu na výsledek dalšího řízení (samozřejmě pouze za předpokladu, že důvodem zrušení nebo změny předmětného rozhodnutí byla jeho nezákonnost) – srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2590/2016. Další (konečný) výsledek případného pokračování řízení je z pohledu odpovědnosti státu významný především tam, kde škodu představuje právě přímo (nezákonným rozhodnutím) uložená povinnost – například uložení pokuty či odnětí věci – srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2009, sp. zn. 25 Cdo 917/2007, jde tedy o situace, kdy se zrušené rozhodnutí přes jeho nezákonnost ve výsledku ukáže být po věcné stránce správným – pokud bylo takové rozhodnutí zrušeno, ale jeho výrok byl totožný s výrokem konečného rozhodnutí ve věci. Není ovšem vyloučeno, že škoda může vzniknout i v důsledku nezákonného rozhodnutí bez ohledu na další průběh řízení po jeho zrušení (srov. výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, ze dne 8. 7. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3742/2010, a ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013).
36. Z výše citované judikatury také plyne, že otázka dalšího vývoje řízení může být relevantní pro zjišťování vzniku škody, eventuálně příčinné souvislosti, zpravidla nikoli již z hlediska naplnění podmínek §8 odst. 1 OdpŠk (tedy existence nezákonného rozhodnutí). Byť se tedy může ukázat nezákonné rozhodnutí v dalším řízení jako věcně správné (například pokud rozhodnutí bylo zrušeno, ale jeho výrok byl totožný s výrokem konečného rozhodnutí ve věci), na jeho nezákonnosti ve smyslu §8 OdpŠk to nic nezmění (srov. výše uvedené rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 190/2013 a sp. zn. 30 Cdo 2590/2016). K výše uvedenému srov. i výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5042/2015.
37. Vzhledem k již řečenému je závěr odvolacího soudu, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 Co 349/2010-111, jenž byl z důvodu porušení práva stěžovatelky zaručené jí čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11, není rozhodnutím nezákonným, když bylo v řízení pokračováno a žaloba byla následně soudy zamítnuta, nesprávný. Soudy tak pochybily, pokud dospěly k závěru, že v daném případě jedna z podmínek odpovědnosti státu, odpovídající vydání nezákonného rozhodnutí, nebyla dána.
38. Dále se Nejvyšší soud zabýval námitkou žalobkyně, jež směřuje do nároku ve výši 100 000 Kč za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení.
39. Podle §13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odst. 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odst. 2).
40. Podle §31a odst. 3 OdpŠk v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle §13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo §22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení, a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.
41. K otázce jednání poškozeného Nejvyšší soud již v části IV b) Stanoviska uvedl, že chování poškozeného je subjektivním kritériem, které může na celou délku řízení působit jak negativně, tak i pozitivně. Na jednu stranu může poškozený jako účastník řízení přispět k nárůstu jeho délky svou nečinností (například nereagováním na výzvy soudu) nebo naopak svou aktivitou ryze obstrukčního charakteru (například opakované činění nejasných podání, navrhování provedení mnoha důkazů, četné změny žalobních návrhů atd.), a to jak úmyslným, tak i nedbalostním jednáním, zde jde pak o „průtahy“ (užívá-li zákon tohoto pojmu i ve vztahu k chování poškozeného) vedoucí k prodloužení řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. c) OdpŠk jím způsobené. Na druhou stranu může poškozený jakožto účastník řízení vyvíjet činnost alespoň teoreticky směřující ke zkrácení délky řízení – v což lze zahrnout i využití dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení způsobené nečinností rozhodujícího orgánu (k tomu srov. i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2476/2015, nebo ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 1520/2015).
42. Z výše uvedeného vyplývá, že poškozený může k nárůstu délky řízení přispět svou nečinností nebo svým obstrukčním jednáním. Dospěl-li však v daném případě odvolací soud při posouzení přiměřenosti celkové doby řízení k tomu, že žalobkyně postupovala způsobem, který lze označit jako obstrukční, aniž by objasnil, v čem konkrétně s ohledem na výše uvedené bylo její počínání obstrukční, jinými slovy v čem konkrétně spočíval její podíl na celkové délce posuzovaného řízení, je jeho právní posouzení v tomto ohledu neúplné, a tudíž nesprávné.
43. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení žádné vady neshledal.
44. Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
45. Jde-li o žalobkyní namítanou vadu řízení, kterou spatřuje v tom, že nebyla zajištěna záruka objektivity rozhodování, protože žalobkyně nenamítala pouze podjatost konkrétního soudce, ale rovněž systémovou podjatost soudců soudu prvního stupně, neboť předmětem řízení byl nesprávný úřední postup soudce téhož soudu (srov. odst. 9 tohoto rozsudku), pak Nejvyšší soud uvádí, že odvolací soud nikterak nepochybil, když se zabýval námitkou podjatosti ve vztahu ke konkrétnímu soudci, který se podílel na projednávání a rozhodování věci, a nikoliv ve vztahu ke všem soudcům soudu prvního stupně. Případná podjatost je výsledkem osobního vztahu soudce k věci, k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, proto tento poměr nutno zjišťovat individuálně u každého soudce zvlášť. Z dikce ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř. totiž vyplývá, že z podnětu námitky podjatosti může být poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům zjišťován jen u soudců, kteří se skutečně podílejí na projednávání a rozhodování právě té věci, v níž byla námitka podjatosti vznesena (k tomu dále srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2001, sp. zn. 11 Nd 54/2001, nebo ze dne 18. 12. 2001, sp. zn. 5 Nd 335/2001).
VI. Závěr
46. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil v rozsahu, v jakém jím bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy v celkové částce 160 000 Kč, a zrušil i navazující výrok o náhradě nákladů řízení. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují ve stejném rozsahu i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. v tomtéž rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně, včetně navazujícího nákladového výroku a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
47. V dalším řízení soudy ve vztahu k nároku žalobkyně ve výši 60 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím, přihlédnou k tomu, že rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2010, č. j. 23 Co 349/2010-111, který byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 12. 2011, sp. zn. IV. ÚS 415/11, je rozhodnutím nezákonným, a to bez ohledu na to, že řízení, v němž bylo vydáno, dále pokračovalo. Nyní je tedy na soudech, aby zvážily, zda žalobkyni vznikla jí tvrzená nemajetková újma a zda je mezi nezákonným rozhodnutím a újmou příčinná souvislost.
48. Ve vztahu k nároku žalobkyně ve výši 100 000 Kč jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení, soudy objasní, v čem konkrétně spočíval podíl žalobkyně na celkové délce posuzovaného řízení (v čem bylo její počínání obstrukční). Soudy posléze s ohledem na řečené znovu posoudí, zda v předmětném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v nepřiměřené délce řízení (§13 odst. 1 věta třetí OdpŠk) a v případě kladného závěru zváží i formu či výši přiměřeného zadostiučinění. Nejvyšší soud však pro úplnost dodává, že ve vztahu k danému nároku nemusí řízení dopadnout pro žalobkyni jinak, zejména přihlédne-li se k tomu, že počínání žalobkyně s ohledem na množství jí zahájených sporů lze považovat za obstrukční a litigiózní (sudičské) – k tomu srov. v obecné rovině rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2681/2014, i konkrétně ve vztahu k žalobkyni usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5376/2017.
49. K dovolání podanému a podepsanému pouze žalobkyní Nejvyšší soud nepřihlíží, neboť při jeho podání nebyla splněna podmínka povinného zastoupení stanovená v §241 odst. 1 o. s. ř. (k tomu srov. §241a odst. 5 o. s. ř.).
50. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozsudku vyslovenými.
51. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 5. 2018
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu