ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5260.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5260/2017-487
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce J. V. , bytem v XY, zastoupeného JUDr. Dominikou Káňovou, advokátkou, se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o 809 246,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 97/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2017, č. j. 54 Co 404/2016-457, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou dne 30. 3. 2015 domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem v trestním řízení, v němž vystupoval jako poškozený a ve kterém byl obviněný M. J. (v pozici jednatele právnické osoby P.) stíhán pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 a 3 trestního zákona. Trestní stíhání uvedené osoby bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 25. 6. 2010. Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 10. 2. 2011, č. j. 16 T 177/2010-1310, byl obviněný uznán vinným, avšak usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 6. 2011, č. j. 11 To 141/2011-1336, byl uvedený rozsudek zrušen a věc byla vrácena státnímu zástupci k došetření. Následně bylo trestní stíhání opakovaně zahajováno a rušeno a dne 18. 4. 2013 byla podána obžaloba na M. J. pro trestný čin zvýhodňování věřitele dle §256 odst. 1 a 2 trestního zákona. Usnesením Okresního soudu v Trutnově ze dne 19. 6. 2013 byla věc vrácena státnímu zástupci k došetření. Usnesením policejního orgánu ze dne 18. 6. 2014, č. j. KRPH-43270-15/TČ-2014-051081-LH, bylo nakonec trestní stíhání odloženo z důvodu, že ve věci nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. Zmíněné usnesení bylo napadeno stížností nynějšího žalobce, ale ta byla usnesením Okresního státního zastupitelství v Trutnově ze dne 12. 8. 2014, č. j. 2 ZT 111/2010-487, zamítnuta.
Žalobce požadoval kompenzaci nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč pocházející z nepřiměřené délky trestního řízení a z jeho „absolutní neefektivity“. Žalobce dále požadoval náhradu majetkové škody ve výši 407 034,10 Kč s tvrzením, že předmětné neuhrazené pohledávky za M. J. (tvořící původní škodu žalobce ve výši 416 349,50 Kč) přihlásil do konkursního řízení na společnost P. a podle rozvrhového usnesení konkursního soudu byl uspokojen pouze v částce 9 315,40 Kč, čímž mu v důsledku nesprávného úředního postupu orgánů činných v trestním řízení vznikla škoda odpovídající výši jeho pohledávky snížená o to, co obdržel v rámci rozvrhového usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 12. 2011, sp. zn. 93 K 57/2007. Dále žalobce požadoval náhradu škody ve výši 102 212 Kč s odkazem na §31 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk”), odpovídající nákladům právního zastoupení, které v dané věci vynaložil na nápravu tvrzeného nesprávného úředního postupu.
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 5. 2016, č. j. 29 C 97/2015-413, rozhodl tak, že se žaloba o přiznání částky 809 246,10 Kč s příslušenstvím zamítá v plném rozsahu (výrok I) a že je žalobce povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 900 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. 3. 2017, č. j. 54 Co 404/2016-457, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I částečně potvrdil ve výši 509 246,10 Kč s příslušenstvím a částečně ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím i s výrokem II zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Rozsudek odvolacího soudu napadl v rozsahu potvrzení zamítavého výroku soudu prvního stupně o nároku na náhradu majetkové škody (neuhrazená pohledávka a právní zastoupení žalobce) žalobce (dále též „dovolatel“), zastoupený advokátem, včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.), ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.), jako nepřípustné odmítl.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalobcem položená otázka, „zda je povinností státu kompenzovat poškozeným imateriální újmu a náhradu škody v případech, kdy dojde k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícímu v tom, že orgány činné v trestním řízení neodstíhají pachatele v důsledku vlastních procesních chyb a navíc samy vytvoří překážku trestního stíhání – tedy v podstatě samy zmaří trestní stíhání, ač mají tento postup zajišťovat (a s tím související otázka, zda toto lze označit za nesprávný úřední postup)“, přípustnost dovolání založit nemůže, neboť na jejím vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. nezávisí.
Odvolací soud, a to již na podkladě samotných žalobních tvrzení, ve vztahu k nároku na náhradu škody ve výši 407 034,10 Kč připustil možnou existenci nesprávného úředního postupu spočívajícího toliko v délce trestního řízení. Důvodem zamítnutí žaloby však byl jednak závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a tvrzenou škodou, neboť ta by byla dána pouze tehdy, kdyby průtahy v řízení byly příčinou toho, že pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena, jednak závěr o subsidiárním charakteru odpovědnosti státu za škodu, neboť žalobce ani netvrdil, že by se svého nároku domáhal vůči M. J. přímo.
Otázka příčinné souvislosti – vztahu mezi odpovědnostním titulem a vznikem škody – je otázkou skutkovou, nikoli otázkou právní (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001; rozhodnutí dovolacího soudu jsou přístupná na www.nsoud.cz ). Právní posouzení příčinné souvislosti může spočívat toliko ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009). Brojí-li žalobce proti tomuto (skutkovému) závěru odvolacího soudu, uplatňuje nezpůsobilý dovolací důvod (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). V souvislosti s právním posouzením příčinné souvislosti pak dovolatel žádnou otázku hmotného práva, natož pak předpoklady přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 a 3 o. s. ř.) nevymezuje.
Rovněž tak ve vztahu k druhému důvodu zamítnutí žaloby (subsidiarita odpovědnosti státu) dovolatel, kromě projeveného nesouhlasu s takovýmto řešením, žádnou otázku hmotného práva a předpoklady přípustnosti dovolání nevymezuje.
Krom toho Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uvedl, že jestliže odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku založil současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen. Jestliže tedy žalobce svým dovoláním řádně a přípustně nenapadá oba důvody, které vedly odvolací soud k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, nemůže být dovolání shledáno přípustným, neboť dovolání není s to vyvolat zrušení či změnu napadeného rozsudku (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 239/2017, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2112/2017).
V rozsahu nároku na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši 102 212 Kč bylo důvodem zamítnutí žaloby podle odvolacího soudu skutkové zjištění, že v rámci zastoupení nebyly činěny úkony, které by sledovaly odstranění nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení. Tedy ani v rozsahu tohoto nároku rozhodnutí odvolacího soudu na vyřešení shora uvedené otázky nezáviselo.
O nákladech řízení, včetně tohoto řízení dovolacího, bude rozhodnuto v rámci konečného rozhodnutí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. 10. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu