ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5364.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5364/2017-281
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobkyně T. N. N., nar. XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem v Brně, Příkop 834/8, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 34 C 2/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2016 (správně 2017), č. j. 44 Co 119/2016-262, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalobkyně je povinna ve lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit
žalované náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 300 Kč.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou podanou dne 31. 12. 2009 domáhá zaplacení částky 50 240
000 Kč coby přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla
vzniknout v příčinné souvislosti s nesprávným úředním postupem policistů České
republiky spočívajícím v neadekvátním a surovém zásahu vůči jejímu synovi H. S.
L., jenž v důsledku zásahu zemřel. Předmětná částka se podle žalobního petitu
skládá z požadavku na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §
31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu
veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona
České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský
řád), dále jen „OdpŠk“ nebo „zákon č. 82/1998 Sb.“, ve výši 50 000 000 Kč a z
požadavku na jednorázové odškodnění žalobkyně ve smyslu §444 odst. 3 písm. c)
zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“.
2. Městský soud v Brně jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 4. 2013,
č. j. 34 C 2/2010-146, žalobě vyhověl co do částky 1 000 000 Kč (výrok I),
zamítl žalobu ve zbývajícím rozsahu, tj. co do částky 49 240 000 Kč (výrok II)
a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III). Vyšel přitom z následujících
skutkových zjištění, jež jsou obsahem spisu Krajského soudu v Brně pod sp. zn.
40 T 16/2009. Dne 4. 1. 2009 se do bytu užívaného J. T. v ulici XY dostavila
tříčlenná hlídka Policie ČR k provedení služebního zákroku proti synovi
žalobkyně. Velitel hlídky S. vyhodnotil situaci neadekvátně, když syna
žalobkyně, který nejevil známky agresivity, několikrát udeřil obuškem a dále
nechal přítomnou K. S. opakovaně kopnout syna žalobkyně do břicha s tím, že i
ostatní členové policejní hlídky tomuto počínání nečinně přihlíželi. V důsledku
tohoto jednání utrpěl syn žalobkyně těžká zranění, kterým následujícího dne
podlehl, neboť mu nebyla poskytnuta lékařská pomoc.
3. Soud prvního stupně věc posoudil podle §13 a §31a OdpŠk a dospěl k závěru,
že nesprávný úřední postup ze strany žalované (respektive policistů při
služebním zásahu dne 4. 1. 2009) byl zjištěn v rámci trestního řízení vedeného
vůči zasahujícím policistům a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním
postupem a nemajetkovou újmou vzniklou na straně žalobkyně je evidentní. Soud
prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba je ve svém základu důvodná, a přiznal
žalobkyni peněžité zadostiučinění ve výši 760 000 Kč, přičemž zdůraznil, že z
českého právního řádu nevyplývá preventivně-sankční charakter přiměřeného
zadostiučinění za nemajetkovou újmu. Ohledně požadavku žalobkyně na jednorázové
odškodnění podle §444 odst. 3 písm. c) obč. zák. ve výši 240 000 Kč dovodil
soud prvního stupně, že žaloba je důvodná zcela.
4. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne
14. 1. 2015, č. j. 44 Co 412/2013-170, rozsudek soudu prvního stupně v
napadených výrocích II. a III. zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k
dalšímu řízení se závazným právním názorem, aby se soud prvního stupně mimo
jiné zabýval otázkou možného porušení prevenční povinnosti žalovanou ve smyslu
§415 obč. zák. a preventivně-sankčním charakterem náhrady nemajetkové újmy.
5. Soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem ze dne 6. 8. 2015, č. j.
34 C 2/2010-210, zamítl žalobu (výrok I), uložil žalované zaplatit žalobkyni
náhradu nákladů řízení ve výši 73 385 Kč (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů
státu (výrok III). Vázán právním názorem odvolacího soudu se soud prvního
stupně nejprve zabýval otázkou, zda lze shledat porušení prevenční povinnosti
žalované spočívající v nedostatečné pečlivosti při přijímání dotčených
policistů do služebního poměru či v absenci kontrolní činnosti jim nadřízených
orgánů. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že uvedená otázka nemůže být
důvodem pro zvýšení peněžitého zadostiučinění za nehmotnou újmu. V souvislosti
s preventivně-sankčním charakterem poskytnutého zadostiučinění soud prvního
stupně uzavřel, že projednávaná věc nenese „znaky výjimečnosti z hlediska
nutnosti ekonomické sankce za účelem odrazení škůdce“.
6. Odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně
(výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
7. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu prokázaného před soudem prvního
stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Dospěl k závěru, že ze
strany žalované nedošlo k zanedbání prevenční povinnosti v podobě
nedostatečných přijímacích a kontrolních mechanismů, když měl za to, že lidské
selhání tří policistů k takovým závěrům nevede, přijímací a kontrolní
mechanismy žalované jsou dostatečné a kýžené účely naplňují. Dle mínění
odvolacího soudu celková přisouzená částka splňuje požadavek přiměřenosti s
ohledem na skutkové okolnosti daného případu, odpovídá odškodnění přiznaným v
obdobných případech a úvahy o „represivní“ složce přiměřeného zadostiučinění za
nemajetkovou újmu nejsou namístě.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém jeho rozsahu včasným
dovoláním, v němž uplatnila následující dovolací důvody.
9. Odvolací soud podle dovolatelky nesprávně právně posoudil otázku, zda ze
strany žalované nedošlo k zanedbání prevenční povinnosti, neboť podle názoru
dovolatelky si žalovaná nepočínala s dostatečnou opatrností při přijímání
policistů do služebního poměru, nekontrolovala aktivně jejich činnost při
výkonu služby a svojí pasivitou umožnila vznik tzv. Delta týmu, který se
projevoval „nepřiměřenými zásahy dehonestujícími lidské bytosti“. V návaznosti
na závěr týkající se zanedbání prevenční povinnosti ze strany žalované má dále
dovolatelka za to, že soudy obou stupňů nesprávně posoudily otázku, zda lze
zanedbání prevenční povinnosti žalované považovat za okolnost mající vliv na
zvýšení peněžitého zadostiučinění. Přípustnost dovolání v této části spatřuje
dovolatelka v tom, že uvedené právní otázky nebyly v rozhodovací praxi
dovolacího soudu doposud vyřešeny.
10. Dovolatelka dále brojí proti nesprávnému posouzení právní otázky hmotného
práva, zda v případě odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu plní poskytnutí
peněžitého zadostiučinění i preventivně-sankční funkci. Dle názoru dovolatelky
judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu připouští existenci preventivně-
sankčního pojetí náhrady škody (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3.
2012, sp. zn. I. ÚS 1586/09, nález Ústavního soudu ze dne 22. 12. 2015, sp. zn.
I. ÚS 2844/14 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo
3157/2013). Dovolatelka má za to, že náhrada nemajetkové újmy plní vedle své
satisfakční funkce i funkci preventivně-sankční s tím, že tento závěr se
uplatní i v případě, kdy se jedná o odpovědnost státu za nemajetkovou újmu.
Přípustnost dovolání v této části spatřuje dovolatelka v tom, že odvolací soud
se odchýlil od uváděné rozhodovací činnosti soudu dovolacího.
11. Žalovaná ve svém vyjádření nesouhlasila s argumentací uvedenou v dovolání,
ztotožnila se se závěry soudů nižších stupňů a navrhla, aby dovolací soud
dovolaní odmítl, popřípadě zamítl.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
12. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle
zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do
31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č.
296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
13. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky
povinného zastoupení uvedené v §241 odst. 1 o. s. ř. a v souladu s §241a
odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se tak dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
14. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí
odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
15. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti
každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže
napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe
dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla
vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být
dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
16. Otázka, zda má být zohledněna preventivně-sankční funkce peněžitého
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a OdpŠk, nemůže založit
přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací
soud neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud
přihlédl k tomu, že smyslem poskytnutí zadostiučinění podle §31a odst. 2 OdpŠk
je kompenzace nemajetkové újmy, která poškozenému vznikla v důsledku
nesprávného úředního postupu, nikoli sankcionování státu způsobem, jenž by jej
motivoval k prevenci vzniku nesprávného úředního postupu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3936/2010, proti němuž
směřující ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 12.
6. 2012, sp. zn. II. ÚS 911/2012, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3.
2012, sp. zn. 30 Cdo 1796/2011).
17. Uvedený požadavek nemá oporu ani v dovolatelkou označených rozhodnutích
Ústavního soudu. V nálezech Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS
1586/09, a ze dne 22. 12. 2015, sp. zn. I. ÚS 2844/14 nebyl uplatňován nárok z
titulu odpovědnosti státu podle zákona č. 82/1998 Sb., nýbrž se jednalo o
nároky z titulu ochrany osobnosti. Závěr, že institut tzv. punitive nebo
exemplary damages (nekompenzačního odškodnění exemplární nebo represivní
povahy) nemá v českém právním řádu ohledně nároků podle zákona č. 82/1998 Sb.
oporu, odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, který k ní dospěl i na
základě rozboru předkládaných rozhodnutí Ústavního soudu (srov. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 942/2016, nebo rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016). Řešení přijaté
odvolacím soudem ohledně charakteru preventivně-sankční funkce peněžitého
zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve smyslu §31a OdpŠk tak je v souladu s
ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, která byla shledána ústavně
konformní a od které dovolací soud neshledává důvod se odchýlit ani na podkladě
podaného dovolání.
18. Dovolání je nicméně přípustné pro řešení otázky hmotného práva týkající se
posouzení, zda lze tvrzené nedostatky při přijímání dotyčných policistů do
služebního poměru a při kontrole jejich činnosti považovat za okolnost mající
vliv na zvýšení peněžitého zadostiučinění, neboť se jedná o otázku v těchto
souvislostech dovolacím soudem doposud nevyřešenou. Na kladném zodpovězení této
otázky pak závisí přípustnost další dovolatelkou vznesené otázky, a to, zda lze
takové jednání žalované posoudit jako porušení její prevenční povinnosti.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
19. Dovolání není důvodné.
20. Dovolatelka namítá, že si žalovaná nepočínala s dostatečnou opatrností a
pečlivostí při výběru pracovníků do bezpečnostních ozbrojených složek státu a
nekontrolovala aktivně jejich činnost, což dovozuje mimo jiné z rozsudku
(čteného v řízení před soudem prvního stupně k důkazu) Vrchního soudu v
Olomouci jako soudu odvolacího ze dne 6. 4. 2011, č. j. 5 To 98/2010-1414, v
němž trestní soud na str. 16 k působení tzv. Delta týmu předestřel, že
výjimečnost služebního postavení policistů činných v této jednotce byla
posilována skupinovým klimatem jednotky v důsledku „absence dostatečných
samoregulačních i vnitřních kontrolních mechanismů“. Toto pochybení dovolatelka
hodnotí jako příčinu úmrtí syna žalobkyně a okolnost mající vliv na zvýšení
jejího peněžitého zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.
21. Dovolací soud je ve své rozhodovací praxi ustálen v tom, že právní
posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými
okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou
či naopak nejsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. např. rozsudek
Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 915/2005, nebo usnesení
Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4526/2016). Podle teorie
adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je
škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním
důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události za současného prokázání, že
by škoda nebyla nastala bez této příčiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze
dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1729/2013). Teorie adekvátní příčinné
souvislosti má za účel omezit náhradu škody jen na takové následky, které byly
pro škůdce předvídatelné, tj. zabránit vzniku povinnosti nahradit škodu tam,
kde tato škoda spočívá v následcích zcela nepředvídatelných (srov. Simon, P.
Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha : C. H. Beck,
2019, s. 76).
22. Je zřejmé, že přijetí dotčených policistů do služebního poměru, popřípadě i
nedostatečná kontrola nad výkonem jejich služebních povinností nemohou být těmi
okolnostmi, které podle popsané teorie adekvátní příčinné souvislosti
představují právně relevantní příčinu vzniku nemajetkové újmy dovolatelky,
neboť samy o sobě ke vzniku újmy žalobkyně nevedly. Výlučnou příčinou vzniku
nemajetkové újmy dovolatelky je jednání policistů při služebním zákroku dne 4.
1. 2009, v jehož důsledku syn dovolatelky zemřel. Za tuto hlavní a
bezprostřední příčinu přitom žalovaná odpovídá. Vzhledem k objektivní
odpovědnosti žalované přitom není třeba posuzovat možné příčiny vzdálenější,
stojící na samé hranici právní relevance či spíše až za ní.
23. Tvrzené opomenutí žalované tak není okolností, za níž došlo k neoprávněnému
zásahu do práv dovolatelky, a není ani s tímto zásahem ve vztahu příčinné
souvislosti. Není-li však posuzované jednání v příčinné souvislosti se vzniklou
nemajetkovou újmou, nemůže se podle dovolacího soudu jednat o skutečnost, k níž
je třeba přihlédnout při úvahách o formě a výši přiměřeného zadostiučinění.
24. Uvedený závěr pak činí nepřípustným dovolací důvod, zda se žalovaná svým
postupem dopustila porušení prevenční povinnosti, neboť vyřešení této právní
otázky nemá na právní postavení dovolatelky vliv (srov. usnesení Nejvyššího
soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních
rozhodnutí a stanovisek pod číslem 27/2001).
25. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud
přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §
229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci. Žádné takové vady však dovolatelka neoznačuje a z
obsahu spisu se nepodávají.
VI. Závěr
26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému uzavírá, že dovolatelce se
prostřednictvím uplatněných dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost
napadeného rozsudku odvolacího soudu, a proto Nejvyšší soud podle §243d odst.
1 o. s. ř. dovolání zamítl.
34. O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b, §151 odst. 1
části věty před středníkem a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně je povinna
zaplatit procesně plně úspěšné žalované náhradu nákladů dovolacího řízení
spočívajících v paušální náhradě hotových výdajů ve výši 300 Kč za podané
vyjádření k dovolání (§2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše
paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech
podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu).
Standardní lhůta k plnění byla určena v souladu s §243b a §160 odst. 1 části
věty před středníkem o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu