ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5465.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5465/2017-61
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu Mgr. Hynkem Zoubkem v právní věci žalobce R. K. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Václavem Strouhalem, advokátem se sídlem v Písku, Třída Přátelství 1960, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 177/2017, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 5. 2017, č. j. 51 Co 198/2017-30, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalované domáhá zaplacení částky 500 000 Kč s příslušenstvím coby peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu policisty por. T. K. při výslechu konaném dne 15. 7. 2014 v trestní věci vedené u Obvodního osudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 5 T 85/2013.
Obvodní soud pro Prahu 7 jako soud prvního stupně usnesením ze dne 3. 1. 2017, č. j. 10 C 261/2015-17, vyslovil svou místní nepříslušnost s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Obvodnímu soudu pro Prahu 2.
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným usnesením k odvolání žalobce potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, pro vady odmítl.
Žalobce v dovolání předestřel, že splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na „vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva“, při jejímž řešení se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a dále v tom, že tato právní otázka je „dovolacím soudem rozhodována rozdílně“. Za nesprávné měl konkrétně právní posouzení odvolacího soudu, že „škoda způsobená žalobci vznikla v rámci trestního řízení“.
Dovolání dále obsahuje citaci odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, které žalobce považuje za nepřezkoumatelné, podrobný popis skutku (jednání policejního orgánu při výslechu dne 15. 7. 2014, jehož se žalobce zúčastnil jako obhájce obviněného) a rovněž velmi podrobný právní rozbor toho, jaká ustanovení zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, dotyčný policista svým excesivním jednáním měl porušit. Uvedené vede dovolatele k závěru (podpořenému též výsledkem soudního řízení správního, které žalobce vyvolal, o žalobě proti nezákonnému zásahu, pokynu a donucení), že policejní orgán „jednal více jako správní orgán, než jako orgán činný v trestním řízení“.
Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětlil, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
Uvedeným požadavkům tak dovolatel nedostál, neboť ve svém dovolání se spokojil s reprodukcí žalobních tvrzení a s podrobným vylíčením svého právního názoru, aniž by ozřejmil, od jaké ustálené judikatury dovolacího soudu týkající se zkoumání podmínek místní příslušnosti se měl odvolací soud v napadeném usnesení odchýlit (popřípadě o jakou nejednotnou judikaturu dovolacího soudu se má jednat).
Žalobce tak ve svém dovolání neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti. Vylíčením toho, jaké právní posouzení věci učiněné odvolacím soudem dovolatel pokládá za nesprávné a v čem spočívá nesprávnost takového právního posouzení, je vymezen dovolací důvod (§241a odst. 3 o. s. ř.), nikoliv však (nutná) náležitost dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní soud již potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13).
Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali.“
Svoji dosavadní rozhodovací praxi Ústavní soud definitivně sjednotil stanoviskem pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, jehož první právní věta zní: „Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod“. Posouzení, zda podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (včetně vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání), pak může učinit v souladu s §243f odst. 2 o. s. ř. předseda senátu nebo pověřený člen senátu (srov. bod 40. uvedeného stanoviska).
Jelikož posuzované dovolání trpí vylíčenou vadou, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
K tvrzené vadě řízení spočívající v nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu by dovolací soud mohl přihlédnout pouze v případě, pokud by bylo dovolání posouzeno jako přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Jelikož napadeným usnesením odvolacího soudu se řízení ve věci samé nekončí, ani nebylo řízení ve věci samé skončeno již předtím, nerozhodoval Nejvyšší soud o nákladech dovolacího řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 48/2003). O nákladech řízení včetně tohoto řízení dovolacího rozhodne soud prvního stupně v rozhodnutí, jímž se bude řízení u něho končit (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. 11. 2019
Mgr. Hynek Zoubek
pověřený člen senátu