ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5591.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5591/2017-160
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Hynka Zoubka a Mgr. Víta Bičáka v právní věci žalobce A. Ž. , nar. XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Janem Špičkou, advokátem, se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 70/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 11. 2016, č. j. 72 Co 344/2016-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 29. 3. 2016, č. j. 23 C 70/2011-92, zamítl žalobu, aby žalovaná zaplatila žalobci částku 350 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. 11. 2016, č. j. 72 Co 344/2016-112, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Zaplacení uvedené částky se žalobce domáhal coby zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla být způsobena nesprávným úředním postupem státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze J. B. a policisty J. M., kteří se měli dne 17. 4. 2010 dostavit do věznice Mírov, kde žalobce vykonával trest odnětí svobody, a nabídnout dvěma spoluvězňům žalobce úplatek výměnou za křivé svědectví proti žalobci.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce včasným dovoláním směřujícím proti výroku I ve věci samé, které však Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, jako nepřípustné.
Ohledně otázky, zda dovolateli v důsledku tvrzeného nesprávného úředního postupu vznikla nemajetková újma, dovolatel přípustnost svého dovolání nevymezuje, když toliko nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nemajetková újma vzniknout nemohla (což dovolatel považuje za pouhou „domněnku a spekulaci soudu“).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel konkrétně vymezit, které z tam uvedených hledisek přípustnosti považuje za splněné. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání je nezbytné, aby z něj bylo zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem jako nová vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu §237 o. s. ř., popřípadě odkaz na toto zákonné ustanovení nepostačují (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013).
I Ústavní soud již opakovaně dovodil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, a dále usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16).
Ačkoli tedy dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu, nevymezil (jen tím) předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Dovolání tak v rozporu s §241a odst. 2 o. s. ř. v této části neobsahuje řádné vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení nelze v této části pokračovat.
Na zbývajících dvou otázkách předložených dovolatelem [zda jednání státní zástupkyně a policisty představuje nesprávný úřední postup (nikoliv nezákonné rozhodnutí) a zda se ohledně takového jednání státní zástupkyně a policisty jedná o tzv. exces, za nějž žalovaná neodpovídá], rozhodnutí odvolacího soudu výlučně nestojí. Zamítnutí žaloby totiž stojí mimo jiné na samostatném a nezávislém důvodu, že dovolateli z tvrzeného skutku nemajetková újma nevznikla. Jestliže obstál tento důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl (absence vzniku újmy), nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalobce nijak projevit, což činí jeho dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Výrok o náhradě nákladů řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 11. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu