ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.5865.2017.1
sp. zn. 30 Cdo 5865/2017-173
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně WAKKENHAT ZETTA s.r.o., koncern, identifikační číslo osoby 271 23 197, se sídlem v Praze 10, Sazečská 560/8, zastoupené Mgr. Lukášem Kučerou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Lipenská 869/17, proti žalované České republice – Ministerstvu práce a sociálních věcí, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 376/1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 421/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017, č. j. 69 Co 90/2017-145, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2017, č. j. 69 Co 90/2017-150, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2017, č. j. 69 Co 90/2017-145, ve znění opravného usnesení ze dne 18. 10. 2017, č. j. 69 Co 90/2017-150, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 16. 12. 2016, č. j. 42 C 421/2014-123, se v rozsahu, v němž byla zamítnuta žaloba o náhradu škody ve výši 668 750 Kč s příslušenstvím, jakož i ve výrocích o náhradě nákladů řízení před těmito soudy, zrušují a věc se v uvedeném rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení; jinak se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se na žalované domáhá náhrady škody v celkové výši 847 370 Kč s příslušenstvím, jež jí v částce 668 750 Kč s příslušenstvím měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích krajských pracovišť úřadu práce v Hradci Králové a v Trutnově s uzavřením dohody o vymezení chráněných pracovních míst ve smyslu §75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti. Částky ve výši 178 620 Kč s příslušenstvím se pak žalobkyně domáhá jako náhrady nákladů vynaložených v souvislosti s právním zastoupením v těchto řízeních vedených před úřadem práce.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2016, č. j. 42 C 421/2014-123, zamítl žalobu o zaplacení částky 668 750 Kč s příslušenstvím (výrok I), jakož i žalobu o zaplacení částky 178 620 Kč s příslušenstvím (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
3. Soud prvního stupně zjistil, že žalobkyně žádostmi ze dne 23. 3. 2012 a 29. 3. 2012 podanými u pracovišť úřadu práce v Hradci Králové a v Trutnově požádala podle §75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, o vymezení chráněných pracovních míst dohodou. Ve dnech 5. 5. 2012 a 1. 6. 2012 pak žalobkyně k výzvám úřadu práce uvedené žádosti doplnila. Dopisy ze dne 28. 6. 2012 a 4. 7. 2012 úřad práce žalobkyni sdělil, že její žádosti zamítl, s výjimkou jednoho chráněného pracovního místa, ohledně jehož vymezení byla mezi úřadem práce a žalobkyní sjednána dne 29. 6. 2012 písemná dohoda. Dopisem ze dne 1. 8. 2012 se žalobkyně vyjádřila k předchozímu sdělení úřadu práce o zamítnutí jejích žádostí, na což úřad práce reagoval dopisem ze dne 3. 10. 2012, v němž rozvedl důvody zamítnutí žádostí žalobkyně. Žalobkyně na to dopisem ze dne 29. 10. 2012 opětovně požádala o vymezení chráněných pracovních míst, následně doplnila úřadem práce požadované doklady a dne 9. 11. 2012 na tomto základě došlo mezi úřadem práce a žalobkyní k uzavření písemné dohody o vymezení (dalších) chráněných pracovních míst.
4. Po právní stránce měl soud prvního stupně za to, že na uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst podle §75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, není právní nárok, když úřad práce může při posuzování žádosti vycházet i z dalších skutečností a může vyžadovat i předložení jiných dokladů než výslovně zákonem označených. Úřad práce tak dohodu o zřízení chráněného pracovního místa uzavírá až na základě svého uvážení. Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 10. 2013, č. j. 4 Ads 66/2013-23, navíc platí, že sdělení úřadu práce, kterým se zamítá žádost o zřízení chráněného pracovního místa, není správním rozhodnutím, a na samotné rozhodování, zda má být uzavřena písemná dohoda o zřízení chráněného pracovního místa, se dle výslovného znění §14 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, nepoužije správní řád. Z toho podle soudu prvního stupně vyplývá, že nelze uzavřít, že by zamítavé rozhodnutí nebylo úřadem práce vydáno ve lhůtě stanovené zákonem. Naopak lze mít za to, že úřad práce při svém rozhodování, zda s žalobkyní uzavře dohodu podle §75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, postupoval v souladu s tímto ustanovením, když žalobkyni vyzýval k předložení dalších dokladů a následně odůvodnil, proč s ní dohodu o zřízení chráněných pracovních míst neuzavřel. Soud prvního stupně proto neshledal, že by v posuzované věci došlo k nesprávnému úřednímu postupu podle §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“. Vzhledem k tomu, že není dán jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, soud prvního stupně oba žalobkyní uplatněné nároky zamítl.
5. Napadeným rozsudkem, ve znění opravného usnesení, Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
6. Odvolací soud dokazování nijak nedoplňoval a vyšel tak ze skutkových zjištění soudu prvního stupně.
7. Po právní stránce měl odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – za to, že na řízení o žádosti o vymezení chráněného pracovního místa podle §75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, je třeba s odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014-46, aplikovat správní řád. Ze skutkových zjištění pak podle odvolacího soudu vyplývá, že úřadem práce sice nebylo o žádosti rozhodnuto ve třicetidenní lhůtě podle §71 odst. 3 správního řádu, je však třeba přihlédnout k tomu, že úřad práce v uvedené lhůtě vyzval žalobkyni k doplnění její žádosti. Po dobu, kdy si úřad práce obstarával doklady potřebné pro posouzení žádosti žalobkyně, lhůta pro rozhodnutí ve smyslu §71 odst. 4 správního řádu vůbec neběžela. Bylo-li pak v řízení prokázáno, že žalobkyně k výzvám úřadu práce své žádosti ve dnech 5. 5. 2012, resp. 1. 6. 2012 doplnila a úřad práce o nich následně dne 28. 6. 2012, resp. 4. 7. 2012 rozhodl, šlo o rozhodnutí vydaná ve lhůtách podle §71 správního řádu. Na tomto základě dospěl odvolací soud k závěru, že nesprávný úřední postup spočívající v porušení povinnosti vydat rozhodnutí v zákonné lhůtě ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk nebyl v dané věci dán. Nadto odvolací soud uvedl, že z provedeného dokazování nevyplývá ani příčinná souvislost mezi žalobkyní tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem úřadu práce. Podle odvolacího soudu totiž žalobkyní „tvrzená škoda mohla vzniknout jen tehdy, jestliže by Úřad práce po vymezení chráněných pracovních míst s žalobkyní neuzavřel dohodu o poskytnutí příspěvku na tato místa či nepřiznal ji žalobkyni v plném rozsahu. Dříve tato škoda vzniknout nemohla.“ Z uvedených důvodů shledal odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně věcně správným.
II. Dovolání a vyjádření k němu
8. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v plném rozsahu včasným dovoláním. V něm namítala, že z rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že sice přihlédl k její argumentaci, podle které je na řízení ve věci žádosti o vymezení chráněných pracovních míst třeba aplikovat správní řád, dospěl však k nesprávnému právnímu závěru, že Úřad práce postupoval v souladu s §71 správního řádu. V podrobnostech žalobkyně zejména uvádí, že není možné aplikovat ustanovení §71 odst. 4 správního řádu v případě doplňování podání účastníkem řízení na základě výzvy správního orgánu. Dotčené ustanovení se vztahuje pouze na případy opatřování údajů samotným správním orgánem z jeho úřední evidence, k čemuž v posuzované věci vůbec nedošlo. V závislosti na tom je nesprávný rovněž závěr odvolacího soudu, že v posuzované věci nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu. Žalobkyně v dovolání dále napadá závěr odvolacího soudu, podle kterého není dána příčinná souvislost mezi tvrzenou škodou a nesprávným úředním postupem úřadu práce, neboť ke škodě na straně žalobkyně by mohlo dojít pouze tehdy, jestliže by úřad práce po vymezení chráněných pracovních míst s žalobkyní neuzavřel dohodu o poskytnutí příspěvku na tato místa (nebo ji neuzavřel v plném rozsahu). Žalobkyně však od počátku konstruuje uplatněný nárok tak, že v důsledku průtahů v řízení o vymezení chráněných pracovních míst s ní Úřad práce včas neuzavřel písemnou dohodu o vymezení chráněných pracovních míst, která je předpokladem pro poskytnutí příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 zákona o zaměstnanosti. Škoda žalobkyni tak vznikla neposkytnutím uvedeného příspěvku za 3. a část 4. čtvrtletí roku 2012, jež mělo původ v průtazích v řízení o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa. Právní posouzení odvolacího soudu v tom směru, mezi jakými skutečnostmi má být posuzována příčinná souvislost, je proto rovněž nesprávné. Konečně žalobkyně namítala, že odvolací soud nepostupoval v řízení správně, jestliže neprovedl důkazy navržené žalobkyní, jež se týkaly postupu v řízení před jinými krajskými pobočkami úřadu práce, přestože se jednalo o důkazy pro věc významné.
9. Žalovaná ve vyjádření k podanému dovolání pouze uvedla, že s rozhodnutím odvolacího soudu souhlasí, a navrhla zamítnutí dovolání.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb . ), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř.
12. Nejvyšší soud se dále zabýval tím, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
13. Ohledně nároku na náhradu škody ve výši 178 620 Kč s příslušenstvím, jež je představována náklady vynaloženými v souvislosti s právním zastoupením žalobkyně v řízeních vedených před úřadem práce, dovolání přes to, že jím je potvrzující výrok I rozsudku odvolacího soudu napadán v plném rozsahu, neobsahuje žádnou argumentaci, včetně vymezení dovolacího důvodu a údaje, v čem odvolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.). I zde se přitom uplatní ustálený judikaturní závěr, podle kterého v případě řízení, jehož předmětem je částka skládající se z několika samostatných nároků odvíjejících se od odlišného skutkového základu, má rozhodnutí o každém z těchto nároků charakter samostatného výroku a přípustnost dovolání je třeba zkoumat ve vztahu ke každému z těchto nároků samostatně, a to bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2003, sp. zn. 32 Odo 747/2002, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. III. ÚS 537/03). V uvedeném rozsahu tak dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud je proto podle §241b odst. 3 o. s. ř. odmítl.
14. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání jen ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu škody ve výši 668 750 Kč s příslušenstvím.
IV. Přípustnost dovolání
15. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
16. Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
17. Dovolání je přípustné pro posouzení otázky, zda v řízení o žádosti žalobkyně o vymezení chráněných pracovních míst dohodou podle §75 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, dodržel úřad práce lhůty stanovené §71 správního řádu, a dále pro posouzení otázky, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být v projednávané věci zjišťována příčinná souvislost, neboť při řešení těchto otázek se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
18. Dovolání je důvodné.
19. Podle §13 odst. 1 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.
20. Nejvyšší soud předně odkazuje na svou judikaturu, podle které v případě, kdy se poškozený domáhá náhrady škody (majetkové újmy), může k založení odpovědnosti státu za ni dojít jen z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v existenci průtahů (ve smyslu období nečinnosti), nikoli z důvodu nepřiměřené délky řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2793/2013, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3728/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5454/2016).
21. Podle §75 odst. 1 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění účinném do 31. 12. 2012, dále jen „ZoZ“, chráněné pracovní místo je pracovní místo zřízené zaměstnavatelem pro osobu se zdravotním postižením na základě písemné dohody s Úřadem práce. Na zřízení chráněného pracovního místa poskytuje Úřad práce zaměstnavateli příspěvek. Chráněné pracovní místo musí být obsazeno po dobu 3 let. Chráněným pracovním místem může být i pracovní místo, které je obsazeno osobou se zdravotním postižením, pokud je vymezeno v písemné dohodě mezi zaměstnavatelem a Úřadem práce. Dohoda se uzavírá na dobu 3 let.
22. Z citované právní úpravy vyplývá, že pro rozhodnutí o žádosti o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa ve smyslu §75 odst. 1 věta čtvrtá ZoZ nestanoví uvedený předpis žádnou zvláštní lhůtu. Je proto nejprve třeba zodpovědět otázku, zda lze na dané řízení použít správní řád, a to včetně v něm obsažené úpravy lhůt pro vydání rozhodnutí.
23. Podle §1 odst. 2 správního řádu tento zákon nebo jeho jednotlivá ustanovení se použijí, nestanoví-li zvláštní zákon jiný postup.
24. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 24. 10. 2013, č. j. 4 Ads 66/2013-23, na který ve svém rozhodnutí odkázal soud prvního stupně, zabýval povahou dohody mezi zaměstnavatelem a úřadem práce o zřízení chráněného pracovního místa a dospěl přitom k závěru, že se jedná dle jejího obsahu o dohodu o poskytnutí příspěvku ze státního rozpočtu na zákonem stanovený účel, kterým je podpora zaměstnávání osob se zdravotním postižením (bod 16 cit. rozsudku). Postup při rozhodování, zda zaměstnavateli příspěvek (dotace) bude poskytnuta, je upraven v §14 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech (bod 17 cit. rozsudku). Podle §14 odst. 4 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, v rozhodném znění, pak platí, že na rozhodnutí o poskytnutí dotace se nevztahuje správní řád a nelze jej přezkoumat ve správním soudnictví (bod 18 cit. rozsudku).
25. V posuzované věci však nešlo o řízení o uzavření dohody o zřízení chráněného pracovního místa ve smyslu §75 odst. 1 věta první ZoZ, nýbrž o žádost žalobkyně o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa ve smyslu §75 odst. 1 věta čtvrtá ZoZ. Mezi zřízením chráněného pracovního místa a jeho vymezením je přitom zapotřebí rozlišovat. Dohodou o zřízení chráněného pracovního místa je vytvářeno nové pracovní místo pro osobu se zdravotním postižením, přičemž úřad práce se v této dohodě zavazuje, jak uzavřel rovněž Nejvyšší správní soud v rozsudku citovaném výše, poskytnout zaměstnavateli příspěvek (dotaci) na náklady spojené se zřízením takového nového pracovního místa. Naopak v případě dohody o vymezení chráněného pracovního místa již pracovní místo obsazené osobou se zdravotním postižením existuje, a dohoda o jeho vymezení má především ten účel, že toto (dříve již zřízené) pracovní místo ponese status chráněného pracovního místa. To má následně vliv na splnění zákonných předpokladů pro příspěvek na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 odst. 1 ZoZ.
26. Z hlediska použitelnosti správního řádu na řízení o žádosti o uzavření dohody o vymezení chráněného pracovního místa je rozhodující, že jejím předmětem není závazek úřadu práce k poskytnutí příspěvku zaměstnavateli na zřízení chráněného pracovního místa, ani závazek k poskytnutí jiného příspěvku (dotace). Příspěvek na zřízení chráněného pracovního místa je poskytován, jak výslovně plyne z ust. §75 odst. 1 věta druhá ZoZ, pouze na zřízení takového místa, nikoliv na vymezení pracovního místa již existujícího. Není-li předmětem dohody o vymezení chráněného pracovního místa poskytnutí příspěvku (dotace), nelze ovšem na řízení o žádosti o uzavření této dohody užít zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, včetně jeho §14 odst. 4 (v rozhodném znění). Pak ale nic nebrání použití správního řádu, resp. jeho úpravy lhůt k vydání správního rozhodnutí (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2015, č. j. 9 Ads 83/2014-46).
27. Podle §71 odst. 1 správního řádu je správní orgán povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Podle odstavce 3 téhož ustanovení pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba až 30 dnů, jestliže je zapotřebí nařídit ústní jednání nebo místní šetření, je-li třeba někoho předvolat, někoho nechat předvést nebo doručovat veřejnou vyhláškou osobám, jimž se prokazatelně nedaří doručovat, nebo jde-li o zvlášť složitý případ, případně doba nutná k provedení dožádání podle §13 odst. 3 správního řádu, ke zpracování znaleckého posudku nebo k doručení písemnosti do ciziny. Podle odstavce 4 téhož ustanovení po dobu nezbytnou k opatření údajů podle §6 odst. 2 správního řádu lhůty pro vydání rozhodnutí neběží.
28. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 530/2014, vyslovil právní závěr, že při posouzení dodržení lhůty podle ustanovení §71 odst. 1 správního řádu nelze rezignovat na zjištění okolností konkrétního případu a posouzení zbytečnosti či nezbytnosti odkladu v každém jednotlivém případě s ohledem na jeho konkrétní okolnosti. Upozornil rovněž na skutečnost, že „bez zbytečného odkladu“ neznamená automaticky ve lhůtě do třiceti dnů; lhůta do třiceti dnů stanovená v ustanovení §71 odst. 3 správního řádu se použije, pouze pokud rozhodnutí nelze vydat bezodkladně, což musí být opět v každém jednotlivém případě zdůvodněno konkrétními okolnostmi posuzované věci.
29. V projednávané věci ze skutkových zjištění soudů vyplynulo, že žádosti o uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst byly žalobkyní podány na příslušných pracovištích úřadu práce ve dnech 23. 3. 2012, resp. 29. 3. 2012, ve dnech 5. 5. 2012 a 1. 6. 2012 byly tyto žádosti k výzvám úřadu práce žalobkyní doplněny a žalobkyni bylo úřadem práce následně ve dnech 28. 6. 2012 a 4. 7. 2012 (až na jednu výjimku) sděleno, že s ní dohody o vymezení chráněných pracovních míst nebudou uzavřeny. Odvolací soud se ovšem v řízení ve světle shora uvedené judikatury Nejvyššího soudu rezignoval na zjišťování dalších konkrétních okolností věci, zejména toho, kdy po zahájení řízení a z jakých důvodů byla žalobkyně vyzvána k doplnění svých žádostí, jaká byla žalobkyni k doplnění žádostí poskytnuta lhůta, zda byla z její strany dodržena, zda úřad práce z vlastní iniciativy obstarával další podklady pro rozhodnutí a z jakých příčin úřad práce po doplnění žádostí ve dnech 5. 5. 2012 a 1. 6. 2012 odkládal konečné rozhodnutí o dalších několik týdnů. Odvolacím soudem poskytnuté obecné zdůvodnění, že „po dobu obstarávání dokladů potřebných pro rozhodnutí“ lhůta k vydání rozhodnutí podle §71 odst. 4 správního řádu neběžela, a že tak bylo úřadem práce rozhodnuto „ve lhůtách stanovených v ust. §71 správního řádu“, není dostatečné, když nevychází z podrobnějších skutkových zjištění, o které by bylo možno dodržení lhůty k vydání rozhodnutí podle §71 správního řádu opírat. Z uvedených důvodů je právní posouzení provedené odvolacím soudem neúplné, a tedy nesprávné.
30. Dále se Nejvyšší soud zabýval otázkou, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být v projednávané věci zjišťována příčinná souvislost. Rovněž v této části je dovolání důvodné.
31. Ke vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci je zapotřebí současné splnění tří podmínek: 1) existence nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu 2) vznik škody 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 1249/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2596/2012).
32. Podle §78 odst. 1 věta prvá ZoZ zaměstnavateli zaměstnávajícímu na chráněných pracovních místech (§75) více než 50 % osob se zdravotním postižením z celkového počtu svých zaměstnanců se poskytuje příspěvek na podporu zaměstnávání těchto osob formou částečné úhrady vynaložených prostředků na mzdy nebo platy a dalších nákladů.
33. Žalobkyně konstruuje svůj nárok na náhradu škody tak, že v důsledku průtahů s uzavřením dohody o vymezení chráněných míst podle §75 odst. 1 věta čtvrtá ZoZ jí ve 3. a zčásti i ve 4. čtvrtletí roku 2012 nebyly úřadem práce poskytnuty příspěvky na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle 78 odst. 1 ZoZ, čímž jí ušel zisk v žalované výši.
34. Za účelem zjištění existence příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím ve smyslu §13 odst. 1 věta druhá OdpŠk v průtazích s učiněním úkonu ve správním řízení (zde s uzavřením dohody o vymezení chráněných pracovních míst) a vznikem škody představované nepřiznáním příspěvku na podporu zaměstnávání osob se zdravotním postižením je zapotřebí zkoumat, zda uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst v určité lhůtě, stejně jako přiznání příspěvku podle §78 ZoZ žalobkyni, bylo součástí obvyklého chodu věcí. To ve své podstatě znamená posuzovat, zda na uzavření dohody o vymezení chráněných pracovních míst v určité lhůtě, jakož i na přiznání příspěvku na podporu osob se zdravotním postižením, existoval při splnění zákonných podmínek právní nárok (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2179/2013, uveřejněný pod číslem 20/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v literatuře k tomu SIMON, P. Nepřiměřená délka řízení a průtahy jako příčina vzniku újmy a její odškodnění. Část 2. Stavební právo. Bulletin č. 2/2017, s. 14).
35. Závěr odvolacího soudu, podle kterého by žalobkyní tvrzená škoda mohla vzniknout jen tehdy, jestliže „by Úřad práce po vymezení chráněných pracovních míst s žalobkyní neuzavřel dohodu o poskytnutí příspěvku na tato místa či nepřiznal ji žalobkyni v plném rozsahu“, není ve světle výše uvedeného správný, neboť posuzuje příčinnou souvislost mezi jinými okolnostmi, než jaké k odůvodnění svého nároku tvrdí žalobkyně (srov. bod 33 tohoto rozsudku). Nadto odvolací soud ve své úvaze o neexistenci příčinné souvislosti nesprávně vychází z toho, že ohledně příspěvku na zaměstnávání osob se zdravotním postižením podle §78 odst. 1 ZoZ uzavírá zaměstnavatel s úřadem práce (další) dohodu, což ovšem neodpovídá zákonné úpravě.
36. Podle §242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však žádnou takovou vadu řízení neshledal.
37. Vadou řízení není ani v dovolání vytýkaná skutečnost, že odvolací soud (potažmo soud prvního stupně) neprovedl žalobkyní navržené důkazy, jež se týkaly postupu v řízení před jinými krajskými pobočkami úřadu práce, přestože se (podle názoru žalobkyně) jednalo o důkazy pro věc významné. K tomu Nejvyšší soud připomíná, že soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny navržené důkazy. Soud je oprávněn posoudit důkazní návrhy účastníků a podle své úvahy rozhodnout, které z navržených důkazů budou provedeny (§120 odst. 1 věta druhá o. s. ř.); soud především neprovede důkazy, které jsou pro věc nerozhodné a nemohou směřovat ke zjištění skutkového stavu věci, jakož i důkazy, které jsou zjevně nabízeny jen proto, aby byl účelově prodloužen spor. Z toho vyplývá, že při objasňování skutkového stavu věci (tj. při zjišťování skutečností předvídaných skutkovou podstatou právní normy) by soud měl dbát na to, aby byly provedeny takové z navržených důkazů, které jsou v daném případě k prokázání sporných skutečností nejvhodnější (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3889/2014). S ohledem na skutečnost, že postup v řízení před jinými krajskými pobočkami úřadu práce nemohl mít vliv na průtahy s učiněním úkonu v řízeních vedených před pracovišti úřadu práce v Hradci Králové a Trutnově, postupoval soud správně, jestliže takové důkazní návrhy žalobkyně zamítl.
VI. Závěr
38. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž dovolání shledal přípustným (tedy ohledně nároku na náhradu škody ve výši 668 750 Kč s příslušenstvím), podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil, a to včetně navazujícího nákladového výroku. Protože se důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu vztahují i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. ve stejném rozsahu, jakož i ohledně rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, rovněž rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
39. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
40. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 11. 12. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu