ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.757.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 757/2018-277
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně CREDITEX HOLDING, a. s. , identifikační číslo osoby 16193938, se sídlem v Praze 9 – Vysočany, U Vysočanského pivovaru 701/3, zastoupené JUDr. Petrem Hromkem, Ph.D., advokátem si sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 170/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2015, č. j. 22 Co 51/2015-150, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se v řízení na žalované domáhala zaplacení částky 196 666,66 Kč jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou konkurzního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 32 K 9/2003.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 12. 2014, č. j. 26 C 170/2014-100, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 94 250 Kč s příslušenstvím a ve zbývající části žalobu zamítl (výrok I). Žalované zároveň uložil zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 27 043,50 Kč (výrok II).
Městský soud v Praze jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že konstatoval, že nepřiměřenou délkou konkursního řízení vedeného u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 32 K 9/2003 bylo porušeno základní právo žalobkyně na projednání věci v přiměřené lhůtě a v rozsahu žalobního návrhu na zaplacení částky 196 666,6 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 12 342 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II bod 2 a č. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Ve vztahu k otázkám, zda je odvolací soud oprávněn zjišťovat majetkové poměry žalobkyně bez návrhu účastníků řízení a zda je oprávněn za tímto účelem provádět dokazování listinou poté, co nastaly účinky koncentrace řízení, žalobkyně v dovolání nevymezuje, v čem ohledně nich spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. Žalobkyně v dovolání pouze parafrázovala obsah ustanovení §237 o. s. ř., aniž konkretizovala, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje pro tyto jednotlivé dovolací důvody za splněný.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání pro každý dovolací důvod vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (§241a odst. 2 o. s. ř.). Pouhá kritika právního posouzení odvolacího soudu ani citace (části) textu ustanovení §237 o. s. ř. nepostačují (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu nebo Evropského soudu pro lidská práva, od jejichž řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by dovolatel blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli.
Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014).
Dovolání tak v této části žalobce trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a Nejvyššímu soudu nezbylo, než je odmítnout.
Otázka formy přiznaného zadostiučinění přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, pokud s přihlédnutím k zanedbatelnému významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni dospěl k závěru, že dostačující formou zadostiučinění je konstatování porušení práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1265/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2138/2009).
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka hodnocení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro žalobkyni, neboť při jejím řešení se odvolací soud rovněž neodchýlil od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud přihlédl k tomu, že v posuzovaném konkurzním řízení žalobkyně uplatnila pohledávku ve výši 30 558,40 Kč, která v majetkových poměrech žalobkyně nepředstavovala zásadní částku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 669/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2354/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 170/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 244/2011).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu