ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.669.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 669/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně F. Z. , zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, MBA, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 57, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky ve výši 122.634,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 7/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, č. j. 62 Co 254/2012 - 63, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 11. 2012, č. j. 62 Co 254/2012 - 63, se v rozsahu změny rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 4. 2012, č. j. 26 C 7/2012 – 40, a v navazujícím výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v daném rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále „soud prvního stupně“) v rozsudku ze dne 24. 4. 2012, č. j. 26 C 7/2012 - 40, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 122.634,50 Kč s příslušenstvím jako náhradu nemajetkové újmy utrpěné žalobkyní v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 23/94.
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) napadeným rozsudkem změnil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba ohledně částky 101.034,50 Kč s příslušenstvím zamítá, ve zbytku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 14 C 23/94 (dále jen „předmětné řízení“) podala žalobkyně na společnost EURO-SAT CS, spol. s.r.o., žalobu o zaplacení částky ve výši 24.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nesplnění povinnosti dle smlouvy o obstarávání věci. Na základě změny žaloby se žalobkyně následně domáhala částky 48.000,- Kč s příslušenstvím. Předmětné řízení bylo zahájeno dne 15. 12. 1993 a pravomocně skončeno dne 4. 1. 2012, trvalo tedy více než 18 let. Městský soud v Brně v něm rozhodl rozsudkem dne 5. 11. 1999, proti němuž bylo dne 16. 12. 1999 podáno odvolání. Dne 17. 1. 2001 byla věc předložena Krajskému soudu v Brně jako soudu odvolacímu, který dne 14. 4. 2003 spis vrátil bez věcného vyřízení. Dne 14. 9. 2004 bylo řízení Krajským soudem v Brně přerušeno, neboť žalovaná společnost neměla jednatele. Dne 5. 8. 2011 byla žalovaná společnost zrušena a nařízena likvidace. Dne 12. 10. 2011 bylo pokračováno v řízení a dne 4. 1. 2012 Krajský soud v Brně odvolání odmítl s tím, že bylo podáno osobou k tomu neoprávněnou. Žalobkyně požádala žalovanou v nynějším řízení o předběžné projednání nároku dne 30. 6. 2010, ta jí vyplatila zadostiučinění ve výši 40.000,- Kč.
Odvolací soud dále zjistil, že žalobkyně podala na nepřiměřenou délku předmětného řízení stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále „ESLP“). Stížnost žalobkyně (č. 5241/03) byla dne 8. 11. 2005 rozhodnutím ESLP, druhé sekce (dostupným v anglickém jazyce z hudoc.echr.coe.int), vyškrtnuta ze seznamu případů, neboť ESLP vzal na vědomí smírné urovnání mezi žalobkyní a Českou republikou, která žalobkyni nabídla zaplacení ekvivalentu částky 9.600 EUR v českých korunách. Žalobkyně tento návrh přijala a vzdala se veškerých dalších nároků proti České republice týkajících se skutečností, na nichž založila svoji stížnost k ESLP, a prohlásila, že smírné urovnání představuje konečné řešení případu.
Soud prvního stupně konstatoval, že předmětné řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, celkově trvalo více než 18 let a skončilo přisouzením částky ve výši 48.000,- Kč s příslušenstvím žalobkyni. Co do právního hodnocení uzavřel, že stát odpovídá za nemajetkovou újmu vzniklou žalobkyni nesprávným úředním postupem, spočívajícím v nepřiměřené délce předmětného řízení, podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (dále jen „OdpŠk“), a po zhodnocení kritérií stanovených §31a odst. 3 OdpŠk a na základě zprávy kanceláře vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před ESLP považoval za přiměřenou výši odškodnění 10.000,- Kč za jeden rok trvání řízení, přičemž za první dva roky řízení tuto částku snížil o polovinu, tedy za osmnáctileté řízení soud žalobkyni přiznal částku 170.000,- Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaná žalobkyni již částku 40.000,- Kč zaplatila, zbyla k úhradě částka ve výši 130.000,- Kč, která převyšuje žalovanou částku 122.634,50 Kč. Proto soud prvního stupně žalobě vyhověl co do požadované výše zadostiučinění.
Odvolací soud v napadeném rozsudku souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že celková doba předmětného řízení byla nepřiměřeně dlouhá a že v důsledku nesprávného úředního postupu žalobkyni vznikla nemajetková újma. Soudu prvního stupně však vytkl, že nevzal do úvahy zadostiučinění za část téže nemajetkové újmy, které již bylo žalobkyni poskytnuto na základě její stížnosti podané k ESLP. Podle odvolacího soudu je smírné urovnání mezi žalobkyní a Českou republikou ohledně stížnosti k ESLP třeba považovat za dohodu o narovnání ve smyslu §585 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Počátek celkové délky předmětného řízení pro účely odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně stanovil na 9. 11. 2005, tedy na den následující po dni, ve kterém bylo smírné urovnání vzato ESLP na vědomí. Konec rozhodné doby pak určil shodně se soudem prvního stupně na den 4. 1. 2012. Odvolací soud stanovil základní částku odškodnění ve výši 20.000,- Kč za jeden rok nepřiměřeně dlouhého řízení, tj. za šest let a dva měsíce celkem 123.200,- Kč. Odvolací soud základní částku upravil podle jednotlivých kritérií vyjádřených v §31a odst. 3 OdpŠk tak, že ji snížil o 10 % v důsledku toho, že předmětné řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, a o 40 % s ohledem na nepatrný význam předmětu řízení pro žalobkyni, neboť v předmětném řízení šlo o úhradu neproplacených faktur, přičemž její výše nemohla být pro žalobkyni zásadní (když tato skutečnost nebyla žalobkyní ani tvrzena). Odvolací soud stanovil celkovou výši zadostiučinění za nepřiměřenou délku předmětného řízení v rozhodném období od 9. 11. 2005 do 4. 1. 2012, po snížení základní částky o 50 %, na částku 61.600,- Kč. Po zohlednění mimosoudního odškodnění vyplaceného žalovanou ve výši 40.000,- Kč potvrdil vyhovující rozsudek soudu prvního stupně co do částky 21.600,- Kč s příslušenstvím, ve zbytku jej změnil a žalobu zamítl.
Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně a v navazujícím nákladovém výroku. Dovolání je podle ní přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, nicméně pro případ, že by Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, shledává zásadní právní význam napadeného rozsudku v otázce, zda lze základní částku ve výši 20.000,- Kč za rok trvání nepřiměřeně dlouhého řízení krátit s ohledem na okolnost, že se soudní řízení konalo na dvou stupních soudní soustavy a v otázce, zda jsou pro účely posouzení významu předmětu řízení důležité ekonomické reálie ovlivňující v době rozhodování výši částky, pro kterou se řízení vede.
Podle žalobkyně odvolací soud nesprávně stanovil počátek období, za které jí má být přiznáno přiměřené zadostiučinění, když ten připadá již na 4. 3. 2003, kdy podala stížnost k ESLP, nikoliv na 9. 11. 2005, jak určil odvolací soud.
Dále dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o nepatrném významu předmětného řízení, ke kterému odvolací soud dospěl bez jakéhokoliv dokazování či bližšího odůvodnění. Žalobkyně k tomu uvádí, že průměrná měsíční mzda se od roku 1993, kdy začala vést spor o zaplacení částky ve výši 24.000,- Kč s příslušenstvím, zvýšila 4,12krát.
Žalobkyně dále namítá procesní vadu odvolacího řízení, když nebyla soudem seznámena s tím, že otázka významu řízení je považována pro rozhodnutí ve věci samé za významnou, nebyla vyzvána ani k předložení důkazů, čímž bylo zasaženo její právo na spravedlivý proces, neboť odvolací soud vydal pro ni překvapivé rozhodnutí.
Konečně žalobkyně se neztotožnila ani se snížením základní částky o 10 % z důvodu vedení řízení ve dvou instancích. Skutečnost, že řízení probíhalo na dvou stupních soudní soustavy, je v poměrech České republiky zcela obvyklá a standardní. Navíc odvolací soud nijak neodůvodňuje, z jakého důvodu snížil základní částku právě o 10 % a 40 %. V této části je proto rozsudek odvolacího soudu nepřezkoumatelným a v rozporu s judikaturou.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém odvolací soud posoudil věc po právní stránce jinak než soud prvního stupně.
Co do námitky žalobkyně o nesprávném stanovení počátku období, za které má být přiměřené zadostiučinění v kompenzačním řízení přiznáno, shledal Nejvyšší soud dovolání důvodným.
Odvolací soud stanovil počátek celkové délky předmětného řízení pro účely odškodnění nemajetkové újmy žalobkyně na den 9. 11. 2005, tedy na den následující po dni, ve kterém bylo smírné urovnání vzato ESLP na vědomí. Újma způsobená nepřiměřenou délkou předmětného řízení od jeho počátku do 8. 11. 2005 podle něj byla plně odškodněna na základě výše uvedeného rozhodnutí ESLP. Naopak podle žalobkyně měl být počátek délky řízení pro účely jejího odškodnění stanoven na den 4. 3. 2003, kdy podala stížnost k ESLP.
Podle stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněného pod č. 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále „Stanovisko“ (Stanovisko i všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedená v tomto rozsudku jsou dostupná také na www.nsoud.cz), „[o]pětovné uplatnění kompenzačního nároku je tak jako důvodné myslitelné leda tehdy, kdyby průběh řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu, vykazoval nepřiměřenou délku i po vyhlášení rozsudku pravomocně přiznávajícího náhradu, a to buď za takovou další délku řízení, anebo za novou skutkovou okolnost, že lze celkovou délku řízení, právě v důsledku jeho další délky, hodnotit za nepřiměřenou“. Ohledně předmětného řízení se žalobkyně již jednou domáhala zadostiučinění za jeho nepřiměřenou délkou, a to prostřednictvím podání stížnosti k ESLP, přičemž strany sporu dospěly ke smírnému urovnání, jímž se žalovaná zavázala žalobkyni zaplatit ekvivalent částky 9.600 EUR v českých korunách. Nyní se žalobkyně domáhá dalšího zadostiučinění v penězích, a to za další délku řízení ve smyslu výše citované části Stanoviska, neboť předmětné řízení bylo skončeno až o několik let později po uzavření smírného urovnání a skončení řízení před ESLP.
Ze skutkových zjištění vyplývá, že se žalobkyně přistoupením na návrh České republiky na smírné urovnání vzdala veškerých nároků týkajících se skutečností, na nichž založila svoji stížnost k ESLP, a prohlásila, že toto smírné urovnání představuje konečné řešení případu.
Nejvyšší soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že smírné urovnání mezi žalobkyní a Českou republikou lze považovat za dohodu o narovnání ve smyslu §585 obč. zák., tedy dohodu „účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je novými“ (Jehlička, O., Švestka, J., Škárová M. a kol.: Občanský zákoník. Komentář. 9. vydání. C. H. Beck, Praha 2004, str. 869, nebo např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 33 Cdo 278/2012). Došlo tak k zániku žalobkyní tvrzeného nároku na zadostiučinění za nepřiměřenou délku řízení, který uplatnila prostřednictvím své stížnosti k ESLP; namísto tohoto závazku (o němž byl veden spor před ESLP) se žalobkyně a žalovaná dohodly na vzniku nového závazku žalované vůči žalobkyni (zaplatit ekvivalent 9.600 EUR v českých korunách).
V rozsudku ze dne 15. 5. 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002 (uveřejněným v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 25, C. H. Beck, Praha 2004, pod C 1908), Nejvyšší soud uvedl, že se odvolací soud nezabýval tím, „zda mohl žalovaný na jím uplatněný vzájemný návrh v době uzavření dohody o narovnání pomýšlet a zda může být touto dohodou dotčen závazek vzniklý teprve v budoucnu, čímž aplikoval ust. §585 a násl. obč. zák. neúplně a tím nesprávně. Proto v novém řízení posoudí odvolací soud uplatněný vzájemný návrh žalovaného i z tohoto pohledu, přičemž přihlédne i k ustanovení §574 odst. 2 obč. zák., podle kterého dohoda, kterou se někdo vzdává práv, jež mohou v budoucnosti teprve vzniknout, je neplatná. Jak vyplývá výslovně z tohoto ustanovení, lze se vzdát pouze těch práv, která v době uzavření dohody existují, přičemž se nelze platně vzdát majetkových práv, o kterých není známo, zda v budoucnu vzniknou, ani těch, která v době uzavření dohody ještě nevznikly (např. právo na náhradu škody)“.
Ve světle výše citovaného rozsudku má Nejvyšší soud v nyní posuzované věci za to, že nedošlo a ani nemohlo dojít k zániku závazků žalované vůči žalobkyni, které vznikly po uzavření smírného urovnání, neboť žalobkyně se přistoupením na tuto dohodu nemohla platně vzdát svého práva na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku předmětného řízení do budoucna – v rozsahu, v jakém ke dni uzavření dohody ještě nevzniklo. Pokud po dni uzavření smírného urovnání žalovaná porušovala právo žalobkyně na přiměřenou délku řízení, nejsou případné nároky žalobkyně vzniklé po uzavření smírného urovnání tímto urovnáním nikterak dotčeny.
Na základě výše uvedeného je tak nutno uzavřít, že nárok žalobkyně na zadostiučinění za nepřiměřenou délku předmětného řízení zanikl uzavřením smírného urovnání, a to ve vztahu k období od počátku předmětného řízení až do dne uzavření smírného urovnání. Nelze tak dát zcela za pravdu žalobkyni, která v nyní posuzované věci požadovala zadostiučinění za období ode dne podání stížnosti k ESLP (4. 3. 2003), ale ani odvolacímu soudu, který měl za to (aniž by svůj názor blíže odůvodnil), že žalobkyně byla plně odškodněna za nepřiměřenou délku předmětného řízení až do dne, kdy ESLP vydal své rozhodnutí (8. 11. 2005). K tomu Nejvyšší soud poznamenává, že ESLP nerozhodoval o právech a povinnostech stran sporu, pouze vzal smírné urovnání na vědomí a stížnost vyškrtl ze seznamu případů, proto není datum jeho rozhodnutí pro řešení předložené právní otázky relevantní.
V dalším řízení soudy nižších stupňů vyzvou žalobkyni k doplnění skutkových tvrzení o datu uzavření smírného urovnání a označení odpovídajících důkazů, nebude-li daná skutečnost mezi stranami nesporná. Od daného data budou odvíjet délku předmětného řízení pro účely posouzení její přiměřenosti a eventuálně stanovení formy a výše zadostiučinění.
V otázce významu předmětného řízení pro žalobkyni je dovolání taktéž důvodné. Odvolací soud snížil základní částku o 40 % „s ohledem na nepatrný význam předmětu řízení pro žalobkyni, protože šlo o úhradu dvou neproplacených faktur, jejichž výše [48 000,- Kč] nemohla být pro žalobkyni zásadní (když taková skutečnost ani nebyla tvrzena)“. Žalobkyně namítá, že odvolací soud dospěl k tomuto závěru bez jakéhokoliv dokazování či bližšího odůvodnění.
Podle §153 odst. 1 o. s. ř. rozhoduje soud na základě zjištěného skutkového stavu věci. V posuzovaném případě založil odvolací soud svůj závěr o nepatrném významu předmětu řízení pro žalobkyni na tom, že předmětná částka 48.000,- Kč nemohla být z pohledu žalobkyně zásadní. Nejvyšší soud má obecně za to, že výše částky, o níž se předmětné řízení vede, skutečně může mít vliv na kritérium významu řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 170/2013, nebo ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 679/2013), dokonce by podle jeho judikatury nemělo přiznané zadostiučinění v penězích kromě výjimečných případů výrazně převyšovat částku, o níž se předmětné řízení vedlo (srov. např. rozsudek ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011, nebo usnesení ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3370/2011). Nicméně v nyní posuzované věci nemá závěr, že předmětná částka nebyla pro žalobkyni zásadní, žádnou oporu ve skutkových zjištěních, neboť soudy nižších stupňů se poměry žalobkyně nezabývaly. Není proto patrné, na jakém podkladě dospěl odvolací soud k uvedenému závěru. Částka 48.000,- Kč přitom není natolik zanedbatelná, aby závěr odvolacího soudu o nepatrném významu řízení o této částce obstál bez dalšího ve vztahu ke každému poškozenému. Rozhodnutí odvolacího soudu tak fakticky vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř., což činí jeho právní posouzení žalovaného nároku neúplným a tudíž nesprávným.
Nelze však souhlasit s žalobkyní v tom, že by výše předmětu posuzovaného řízení měla být zkoumána ke dni jeho zahájení v roce 1993, když i zde bude rozhodným datem okamžik uzavření smírného urovnání mezi stranami.
Konečně odvolací soud nepřehlédne, že předmětem řízení bylo vedle žalované jistiny též její příslušenství (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3412/2011).
Dovolání je dále důvodné i v otázce složitosti předmětného řízení. Odvolací soud snížil základní částku o 10 % „v důsledku skutečnosti, že řízení probíhalo na 2 stupních soudní soustavy“. Žalobkyně se snížením nesouhlasí, namítá, že není přezkoumatelné, proč se rozhodl částku snížit právě o 10 %, a že řízení probíhající na dvou stupních soudní soustavy je v poměrech České republiky zcela obvyklé a standardní.
Podle judikatury Nejvyššího soudu lze pod kritérium složitosti řízení ve smyslu §31a odst. 3 písm. b) OdpŠk zahrnout i počet instancí, v nichž byla věc řešena (srov. např. část IV. Stanoviska nebo rozsudek ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 3628/2010). Zároveň je podle judikatury Nejvyššího soudu stanovení formy a případně výše přiměřeného zadostiučinění v prvé řadě úkolem soudů nižších stupňů, Nejvyšší soud přezkoumává pouze správnost základních úvah, tedy např. to, zdali byly splněny podmínky pro snížení přiměřeného zadostiučinění z důvodu obstrukčního chování účastníka, nikoliv již to, zda v důsledku aplikace tohoto kritéria měly soudy přiměřené zadostiučinění snížit o 10 %, o 20 % nebo o 30 % (viz např. rozsudek ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). S uvedenou judikaturou není napadený rozsudek odvolacího soudu v rozporu.
Závěr odvolacího soudu o vyšší složitosti předmětného řízení přesto neobstojí, a to s ohledem na skutečnost, že v době, za kterou žalobkyně požaduje zadostiučinění za nemajetkovou újmu (od 4. 3. 2003), bylo řízení před soudem prvního stupně již skončeno (soud prvního stupně rozhodl 5. 11. 1999, odvolání bylo podáno 16. 12. 1999) a probíhalo řízení před odvolacím soudem. Řízení v rozhodné době tedy neprobíhalo na dvou stupních soudní soustavy, jak dovozoval odvolací soud. Odvolací soud tedy i v otázce složitosti řízení vycházel ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování ve smyslu §241a odst. 3 o. s. ř.
Z výše uvedených důvodů zrušil Nejvyšší soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu, a to v rozsahu změny rozsudku soudu prvního stupně a v navazujícím nákladovém výroku (§242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Soudy budou v dalším řízení vázány právními názory Nejvyššího soudu vyslovenými v tomto rozhodnutí (§243d odst. 1, část věty první za středníkem, a §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího, rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 8. října 2014
JUDr. František I š t v á n e k
předseda senátu