ECLI:CZ:NS:2019:30.CDO.768.2018.1
sp. zn. 30 Cdo 768/2018-291
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobce Z. S., nar. XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Motlíkem, advokátem se sídlem v Železném Brodě, Na Stráni 857, proti žalovaným 1) Zdravotnické záchranné službě Libereckého kraje, příspěvkové organizaci, IČO 46744991, se sídlem v Liberci, Klášterní 954/5, zastoupené JUDr. Alexandrem Šoljakem, advokátem se sídlem v Liberci, U Soudu 363/10, a 2) Vězeňské službě České republiky , IČO 00212423, se sídlem v Praze 4, Soudní 1672/1a, o zaplacení 1 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 19 C 405/2013, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 8. 2017, č. j. 36 Co 153/2017-236, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 18. 8. 2017, č. j. 36 Co 153/2017-236, a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 26. 4. 2017, č. j. 19 C 405/2013-213, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobou podanou k Okresnímu soudu v Jablonci nad Nisou dne 16. 12. 2013 a doplněnou podáními ze dne 20. 10. 2014, ze dne 14. 9. 2015 a ze dne 15. 3. 2017 se žalobce domáhá úhrady částky v celkové výši 1 000 000 Kč jako náhrady škody na zdraví, která mu měla být způsobena oběma žalovanými tím, že lékař žalované 1) pochybil, neboť nerozpoznal u žalobce mozkový infarkt, a žalovaná 2) pochybila tím, že žalobci nepřivolala včas zdravotní záchrannou službu.
2. Okresní soud v Jablonci nad Nisou jako soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 4. 2017, č. j. 19 C 405/2013-213, odmítl žalobu o náhradu škody ve výši 1 000 000 Kč (výrok I), uložil žalobci nahradit žalované 1) náhradu nákladů řízení ve výši 38 478 Kč (výrok II), uložil žalobci nahradit žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 600 Kč (výrok III) a rozhodl, že žalobce není povinen k úhradě nákladů řízení vynaložených státem (výrok IV).
3. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 18. 8. 2017, č. j. 36 Co 153/2017-236, potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I, II a III (výrok I), odmítl odvolání žalobce proti výroku IV (výrok II), uložil žalobci zaplatit žalované 1) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 6 594,50 Kč (výrok III) a žalované 2) náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč (výrok IV).
4. Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce podáním ze dne 14. 9. 2015 požadoval po žalovaných zaplacení částky ve výši 1 000 000 Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu z titulu práva na ochranu osobnosti podle ustanovení §11 a §13 odst. 2 a 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Soud prvního stupně nejprve dovodil, že v posuzovaném případě by věcně příslušným k projednání nároku vyplývajícího z porušení osobnostních práv byl ke dni podání žaloby v prvním stupni krajský soud, a proto předložil věc Vrchnímu soudu v Praze k rozhodnutí o věcné příslušnosti. Usnesením ze dne 25. 4. 2016, č. j. Ncp 263/2016-186, Vrchní soud v Praze rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni věcně příslušné okresní soudy. Usnesením ze dne 27. 2. 2017, č. j. 19 C 405/2013-207, vyzval soud prvního stupně žalobce k odstranění vad žaloby, a to tak, aby zcela konkrétně specifikoval, z jaké části pokrývá uplatněná částka 1 000 000 Kč náklady spojené s léčením, z jaké části bolestné a z jaké části náhradu za ztížení společenského uplatnění a aby vysvětlil, z jakého důvodu je uplatňuje v určitých výších. Žalobce byl poučen o následcích neodstranění vady žaloby. Žalobce na usnesení soudu reagoval podáním ze dne 15. 3. 2017, v němž setrval na svém žalobním požadavku v tom směru, že je žalobou uplatňována náhrada nemajetkové újmy v penězích v celkové částce 1 000 000 Kč, a to z titulu práva na ochranu osobnosti podle ustanovení §11 a §13 odst. 2 a 3 občanského zákoníku. K tomu žalobce uvedl, že se žalobou nedomáhá práva na náhradu škody na zdraví, a proto nejsou jednotlivé položky tohoto nároku specifikovány a dokládány.
5. Soud prvního stupně shledal, že žalobce nedoplnil žalobu o požadované skutečnosti. Aplikoval §43 odst. 1 a 2 občanského soudního řádu a zdůraznil, že nezbytným obsahem žaloby ve smyslu §43 a §79 odst. 1 občanského soudního řádu je vymezení předmětu sporu, kdy je třeba jednoznačná individualizace skutku. Shledal, že aby žaloba mohla být v daném případě považována za projednatelnou, bylo nezbytné, aby žalobce jednoznačně rozlišil, jakou částkou nárokuje náhradu škody z titulu nákladů léčení, jakou z titulu bolestného a jakou z titulu ztížení společenského uplatnění, případně náhradu za ztrátu výdělku. Soud prvního stupně konstatoval, že se jedná o samostatné nároky na náhradu škody, které jsou skutkově samostatně vymezeny, a je třeba posoudit je podle samostatných právních norem. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce ani po výzvě, v níž byl upozorněn na procesní následky, vady žaloby neodstranil a jednotlivé nároky, ani jejich výši nestanovil ani přibližně, a proto žalobu podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu jako neprojednatelnou odmítl.
6. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Odvolací soud uvedl, že podle něho není žaloba ze dne 16. 12. 2013, ve znění jejích doplnění, projednatelná, neboť žalobce nevylíčil rozhodující skutkové okolnosti, nespecifikoval jednotlivé samostatné nároky na náhradu škody a požadované částky, které z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit, a to ani v přibližné výši. V daném případě proto odvolací soud uzavřel, že ze žaloby ani z dalších podání žalobce nevyplývá, jaká újma (materiální či nemateriální), za níž požaduje náhradu, mu vznikla a v čem spočívá, z jakých skutkových podkladů své nároky dovozuje a v jaké výši je uplatňuje. Na základě výše uvedeného odvolací soud dospěl k závěru, že pro nedostatky návrhu na zahájení řízení, které nebyly odstraněny, nelze v řízení pokračovat, a soud prvního stupně tak správně rozhodl o odmítnutí žaloby podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
7. Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce ve výrocích I, III a IV dovoláním, ve kterém uplatnil následující dovolací důvody.
8. Žalobce namítá, že pokud soudy obou stupňů jednaly, jako by petitem žaloby byla žádána náhrada škody na zdraví a na základě tohoto nesprávného zjištění žalobu podle §43 odst. 2 občanského soudního řádu odmítly, pak rozhodly v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, kterou v dovolání specifikuje. K tomu žalobce uvádí, že za řádně podanou žalobu je nutné požadovat tu, která obsahuje výčet právně relevantních skutečností, při jejichž prokázání a existenci právní normy, kterou lze na takto zjištěný skutkový stav věci aplikovat, by měl soud vydat rozhodnutí, jež bude obsahově korespondovat žalobnímu návrhu. Tyto podmínky žaloba podle názoru žalobce nepochybně nejpozději k 14. 9. 2015 splňovala. Žalobce také zdůrazňuje, že uvedl, jaké plnění vůči žalovaným požaduje, v jakém poměru (tedy 1 000 000 Kč rovným dílem na obou žalovaných) a na základě jakého právního titulu svůj nárok uplatňuje (jako náhradu nemajetkové újmy v penězích podle §11 a §13 odst. 2 občanského zákoníku).
9. Žalované se k dovolání nevyjádřily.
III. Zastoupení, včasnost a náležitosti dovolání
10. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
11. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. a obsahovalo náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.
IV. Přípustnost dovolání
12. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
13. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. V rozsahu, ve kterém dovolání napadá usnesení odvolacího soudu ve výrocích III a IV, neobsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř., a to vymezení důvodu dovolání a toho, v čem dovolatel spatřuje splnění podmínek přípustnosti dovolání. Pro tyto vady nemohl dovolací soud k dovolání v uvedeném rozsahu přihlížet.
15. Dovolání je však přípustné pro řešení otázky aplikace §79 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k vadám žalobcovy žaloby, neboť při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
V. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu
16. Podle §79 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (viz čl. II bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) se řízení zahajuje na návrh. Návrh musí kromě obecných náležitostí (§42 odst. 4) obsahovat jméno, příjmení, bydliště účastníků, popřípadě rodná čísla účastníků (obchodní firmu nebo název a sídlo právnické osoby, označení státu a příslušné organizační složky státu, která za stát před soudem vystupuje), popřípadě též jejich zástupců, vylíčení rozhodujících skutečností, označení důkazů, jichž se navrhovatel dovolává, a musí být z něj patrno, čeho se navrhovatel domáhá. Ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů musí návrh dále obsahovat identifikační číslo právnické osoby, identifikační číslo fyzické osoby, která je podnikatelem, popřípadě další údaje potřebné k identifikaci účastníků řízení. Tento návrh, týká-li se dvoustranných právních vztahů mezi žalobcem a žalovaným (§90), se nazývá žalobou.
17. Podle §43 odst. 1 o. s. ř. předseda senátu usnesením vyzve účastníka, aby bylo opraveno nebo doplněno podání, které neobsahuje všechny stanovené náležitosti nebo které je nesrozumitelné nebo neurčité. K opravě nebo doplnění podání určí lhůtu a účastníka poučí, jak je třeba opravu nebo doplnění provést.
18. Podle §43 odst. 2 o. s. ř. není-li přes výzvu předsedy senátu podání řádně opraveno nebo doplněno a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením podání, kterým se zahajuje řízení, odmítne. K ostatním podáním soud nepřihlíží, dokud nebudou řádně opravena nebo doplněna. O těchto následcích musí být účastník poučen.
19. Podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se rozhodujícími skutečnostmi ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 2 Cdon 245/96, uveřejněné v časopisu Soudní judikatura, č. 1, ročník 1998, poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002). Žalobce musí v žalobě uvést takové skutečnosti, kterými vylíčí skutek (skutkový děj), na jehož základě uplatňuje svůj nárok, a to v takovém rozsahu, který umožňuje jeho individualizaci (nemožnost záměny s jiným skutkem), tedy vymezit předmět řízení po skutkové stránce. Vylíčením rozhodujících skutečností v žalobě plní žalobce též svoji povinnost tvrzení, uloženou mu ustanovením §101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Neuvede-li žalobce v žalobě všechna potřebná tvrzení, významná podle hmotného práva, nejde o vadu žaloby, která by bránila pokračování v řízení, jestliže v ní vylíčil alespoň takové rozhodující skutečnosti, kterými byl vymezen předmět řízení po skutkové stránce; povinnost tvrzení může žalobce splnit i dodatečně, například při přípravě jednání, popřípadě též při jednání před soudem prvního stupně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3940/2017).
20. Žaloba nemusí obsahovat všechna skutková tvrzení, ze kterých soud vychází při dokazování a rozhodnutí o věci samé, nýbrž jen taková tvrzení o rozhodných skutečnostech, kterými je vymezen skutkový děj tak, aby bylo zřejmé, o čem má soud jednat a rozhodnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 3846/2016). I když žalobce v žalobě neuvedl tvrzení o všech skutečnostech, které jsou rozhodné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva, představuje nedostatek všech potřebných tvrzení vadu žaloby ve smyslu §43 o. s. ř. jen tehdy, jestliže nelze jednoznačně dovodit, o jaký skutek jde (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2142/2004).
21. Z obsahu žalobcových podání je zřejmé, že se domáhá náhrady nemajetkové újmy (v konkrétně uvedené výši vůči každé z žalovaných), která mu měla být způsobena jednáním žalovaných (nerozpoznání mozkové mrtvice a pozdní přivolání lékařské pomoci) a taktéž, v čem tvrzená nemajetková újma žalobce spočívá (žalobce trpí omezením hybnosti pravé ruky a má obtíže s výslovností). Tím žalobce beze zbytku dostál požadavkům §79 odst. 1 o. s. ř. a dospěl-li odvolací soud k opačnému závěru, je jeho právní posouzení dané otázky nesprávné.
22. Z žalobních tvrzení se přitom nijak nepodává, že by měl žalobce uplatňovat více nároků se samostatným skutkovým základem proti každé z žalovaných, jak se zřejmě domníval soud prvního stupně při vydání výzvy k odstranění vad žaloby. Naopak je zjevné, že žalobce uplatňuje nárok jediný, specifikovaný jako újma spočívající ve snížení kvality žalobcova života v důsledku postižení zdraví.
23. K uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné dodat, že právní kvalifikace nároku učiněná žalobcem vyjádřením přesvědčení, že by mělo jít o nárok založený na zásahu do jeho osobnostních práv, není náležitostí žaloby ve smyslu §79 odst. 1 o. s. ř. Podle ustálené soudní praxe i právní teorie je posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 23 Cdo 4504/2008, ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2744/99, nebo ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004; obdobně BUREŠ, J. K §118a. In: DRÁPAL, L. a kol. Občanský soudní řád I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 830). Rozhodující tak není odlišná právní kvalifikace nároku, ale toliko jeho skutkové vymezení v žalobě. Soud zamítne žalobu jen v případě, že uplatněnému nároku žalobce (na základě daných skutkových okolností) nelze vyhovět nikoliv jen podle právní kvalifikace označené účastníkem, ale podle hmotného práva vůbec. Nabízelo-li se v předmětném případě posouzení předmětu řízení podle vícero právních kvalifikací, byl by soud povinen vymezený předmět řízení posoudit podle všech v úvahu přicházejících právních norem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5335/2016).
24. Z uvedeného důvodu se vlastním právním posouzení žalobcova nároku budou soudy zabývat až při věcném projednání jeho žaloby. Na základě skutkových tvrzení přitom zváží všechny do úvahy přicházející právní kvalifikace uplatněného nároku.
25. Obiter dictum Nejvyšší soud uvádí, že podle §23 odst. 5 zákona č. 555/1992 Sb., o Vězeňské službě a justiční stráži České republiky, ve znění pozdějších předpisů, stát odpovídá i za škodu způsobenou Vězeňskou službou České republiky v souvislosti s plněním jejích úkolů stanovených tímto zákonem. To neplatí, pokud se jedná o škodu způsobenou osobě, která svým protiprávním jednáním oprávněný a přiměřený zákrok vyvolala nebo si škodu úmyslně způsobila sama. Podle odstavce 6 téhož ustanovení náhradu škody poskytuje v zastoupení státu ministerstvo.
42. Z výše uvedeného vyplývá, že dopustí-li se pracovníci vězeňské služby v souvislosti s plněním jejích úkolů škody, pak její náhradu poskytuje v zastoupení státu Ministerstvo spravedlnosti (viz §1 odst. 1 téhož zákona). Pokud soudy jednaly s vězeňskou službou přímo, zatížily řízení vadou, jež rovněž mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3417/2016).
VI. Závěr
26. Nejvyšší soud vzhledem k výše uvedenému napadené usnesení odvolacího soudu podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Protože se důvody pro zrušení usnesení odvolacího soudu vztahují i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud podle ustanovení §243e odst. 2 o. s. ř. i usnesení soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
27. Soudy jsou ve smyslu §243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
28. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu