ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1185.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1185/2019-402
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce Statutárního města Hradce Králové , se sídlem v Hradci Králové, Československé armády 408/51, identifikační číslo osoby 00268810, proti žalované NOVOSTAV KOMUNIKACE a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, identifikační číslo osoby 28812875, zastoupené JUDr. Pavlem Moníkem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 672/14, o bezplatné odstranění vad díla, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 371/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 23. 10. 2018, č. j. 47 Co 174/2018-382, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 4. 5. 2018, č. j. 17 C 371/2015-359, ve znění opravného usnesení ze dne 4. 6. 2018, č. j. 17 C 371/2015-363, uložil žalované bezplatně odstranit vady školního hřiště specifikovaného ve výroku projevující se tam uvedeným způsobem (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Krajský soud v Hradci Králové k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání („v rozsahu výroků I., II. a III.“), v němž co do přípustnosti uvádí, že „odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu jak v oblasti procesního práva, tak současně i práva hmotného“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, případně aby napadené rozhodnutí změnil tím způsobem, že rozsudek soudu prvního stupně změní a žalobu zamítne, a aby žalobci uložil nahradit žalované náklady řízení.
Žalobce považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl, a aby žalované uložil nahradit žalobci náklady dovolacího řízení.
Podle ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2422/2014 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), namítá, že soud práva z odpovědnosti za vady nepřizná, pokud objednatel neoznámí zhotoviteli vady ve lhůtách uvedených v §562 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. zák.“). Dále cituje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1040/2009, a tvrdí, že v projednávané věci jde o zjevné vady. Namítá, že napadené rozhodnutí je s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu v rozporu, a argumentuje ve prospěch názoru, že žalobce údajné vady díla notifikoval opožděně. Názoru dovolatelky však nelze přisvědčit. Odvolací soud právě s odkazem na dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2422/2014, uzavřel, že v projednávané věci jde o skryté vady, neboť nemohly být žalobci zřejmé při převzetí díla, začaly se v plné míře projevovat až po určité době užívání hřiště, postupně se rozšiřovaly a jejich příčiny byly zjištěny až znaleckým posudkem. Odvolací soud dále zdůraznil, že účastníci smluvně sjednali záruční dobu 60 měsíců, a s odkazem na ustanovení §562 odst. 2 obch. zák. uzavřel, že žalobci nelze vytýkat, že by neuplatnil vady včas. Těmito závěry se odvolací soud od citované judikatury neodchýlil.
Spatřuje-li dovolatelka předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při posouzení nároku žalobce odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 21 Cdo 2/2012, co do závěru o platnosti předávacího protokolu ze dne 30. 11. 2012, když žalobce se nedovolal jeho relativní neplatnosti, pak tento předpoklad přípustnosti není dán. Nejvyšší soud zdůraznil např. již v usnesení ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující. Předestírá-li dovolatel jako důvod přípustnosti dovolání k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, není dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné (shodně srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013). Tak tomu je i v projednávané věci.
Odvolací soud otázku, zda předávací protokol je platným či neplatným úkonem, neřešil a na jejím řešení své rozhodnutí nezaložil. Předávací protokol považoval za důkaz o tom, kdy a v jakém rozsahu bylo dílo provedeno a předáno a od kdy začala běžet dohodnutá záruční doba za jakost díla. Pro úplnost lze dodat, že rozsudek dovolacího soudu, na který dovolatelka odkazuje, se týká nároku z pracovněprávního vztahu a vychází ze zcela jiného skutkového stavu a odlišné právní úpravy.
Dovolatelka dále namítá, že „napadené rozhodnutí je vadné i pro rozpor při hodnocení znaleckých posudků“ a že soudy zásadně pochybily, neprovedly-li výslech znalce, který zpracoval znalecké posudky předložené dovolatelkou. Tyto námitky jsou však irelevantní, protože podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tvrzení dovolatelky o vadách řízení nezahrnuje žádnou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani dovolatelkou citovaná judikatura. Odkazuje-li dovolatelka na rozhodnutí „R 45/84“ (jde o rozsudek Nejvyššího soudu Slovenské socialistické republiky ze dne 15. 7. 1982, sp. zn. 4 Cz 13/82), přehlíží, že o rozhodnutí dovolacího soudu nejde, v době vydání onoho rozhodnutí dovolání jakožto mimořádný opravný prostředek v československém právním řádu nebylo zakotveno (srov. občanský soudní řád ve znění do 31. 12. 1991). Citované rozhodnutí proto nelze označit za judikaturu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. ve znění od 30. 9. 2017.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti té části prvního výroku napadeného rozsudku, v níž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku ve věci samé, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu