ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1296.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1296/2019-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně H. Š. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Karlem Borkovcem, advokátem se sídlem v Brně, Masarykova 427/31, proti žalované Generali Pojišťovně a. s. , se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Bělehradská 299/132, PSČ 120 00, identifikační číslo osoby 61859869, o zaplacení částky 329 450 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 29 C 298/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2018, č. j. 53 Co 275/2018-261, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 12. 2017, č. j. 29 C 298/2015-188, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 329 450 Kč s úrokem z prodlení, požadované z titulu práva na pojistné plnění ze smlouvy o rizikovém životním pojištění. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání, které může být přípustné toliko podle §237 o. s. ř., Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, zformuloval závěr, podle něhož spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. O takovou situaci se jedná též ve zde souzené věci.
Odvolací soud v prvé řadě vzal shodně se soudem prvního stupně za prokázané, že všeobecné i zvláštní pojistné podmínky (obsahující mimo jiné úpravu výluk z pojištění) se staly součástí pojistné smlouvy, a to na základě skutečnosti, že žalobkyně jako pojistník podepsala prohlášení obsažené v pojistné smlouvě, že „převzala a před uzavřením pojistné smlouvy byla seznámena se zněním příslušných pojistných podmínek, jejich obsahu rozumí a s jejich obsahem souhlasí“. S poukazem na to, že podle výsledků dokazování nepříznivý zdravotní stav žalobkyně nebyl zapříčiněn úrazem, dovodil, že žalovaná se po právu dovolala výluky z pojištění (podle nichž se pojištění nevztahuje na úrazy způsobené mimo jiné mozkovou příhodou) a žalobě tudíž nebylo možno vyhovět. Zároveň („pro úplnost“) uvedl, že i kdyby snad bylo možné posoudit pojistnou smlouvu jako smlouvu „bez akceptace všeobecných a zvláštních podmínek“, neměla by taková skutečnost za následek důvodnost žaloby, protože pojištění se vztahovalo na úraz, který však byl dokazováním vyvrácen jako příčina zdravotního stavu žalobkyně.
Každý z těchto závěrů je sám o sobě postačujícím důvodem k zamítnutí žaloby na poskytnutí pojistného plnění. Přesněji vzato, vztahovalo-li se pojištění na úraz, tj. byl-li pojistnou událostí úraz, kterým bylo pojištěnému způsobeno poškození zdraví nebo smrt (čl. 5 bod 3 Zvláštních pojistných podmínek), a bylo-li zjištěno, že příčinou poškození zdraví žalobkyně nebyl úraz, pak nenastala pojistná událost a úvahy o tom, zda jde o výluku z pojištění podle čl. 34 Zvláštních pojistných podmínek, již neměly opodstatnění, ledaže by právě ty byly učiněny toliko podpůrně. V souzené věci tomu tak ale být nemohlo, neboť právní závěr o tom, že došlo k výluce, opřel odvolací soud (nesprávně) o týž skutkový závěr, jímž (správně) odůvodňuje posouzení, že nenastala pojistná událost.
Dovolatelka v rámci vymezení přípustnosti dovolání napadla oba závěry, leč v pořadí druhý z nich, ten rozhodující pro výsledek sporu, se jí nezdařilo zpochybnit způsobem zakládajícím přípustnost dovolání.
Především nelze dovolatelce přisvědčit, že odvolací soud se odchýlit od závěrů formulovaných v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2120/2015 (který je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupný na jeho webových stránkách), neboť odvolací soud zformuloval příslušný skutkový závěr jednoznačně, nikoliv jen jako pravděpodobnostní. Dovolatelka ve skutečnosti (podle obsahu) proti tomuto závěru prostřednictvím vlastního hodnocení důkazů brojí. Skutkový stav věci však v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (z rozhodovací praxe Nejvyššího soudu srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Odvolací soud se neodchýlil ani od dovolatelkou citovaných rozhodnutí, v nichž se Ústavní soud vyjadřuje k povaze znaleckého posudku jako důkazu, a neodchýlil se ani od příslušné ustálené judikatury dovolacího soudu, v níž se vysvětluje, že znalecký posudek je jedním z důkazních prostředků, který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad vyjádřených v tomto ustanovení. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001, ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 5359/2007, ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, ze dne 14. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 223/2012, a ze dne 30. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3594/2013). Soudy nižších stupňů postupovaly v duchu těchto zásad, závěry znaleckého posudku nepřevzaly nekriticky, nýbrž jej podrobily příslušnému hodnocení, a vypořádaly se jak s tvrzením žalobkyně, tak s výpovědí svědkyň a s obsahem lékařských zpráv.
Z citovaných judikatorních závěrů Nejvyššího soudu je pak zřejmé, že oproti přesvědčení dovolatelky Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi řešil též otázku, kterou dovolatelka předkládá v závěru dovolání jako dosud nevyřešenou, totiž zda lze přezkoumávat odborné závěry znalce, popřípadě zda lze zjišťovat skutkový stav věci bez ohledu na další důkazy, zejména pokud takové důkazy jsou v rozporu se závěry znalce.
Navrhuje-li dovolatelka, aby byl proveden důkaz jejím výslechem a výslechem ošetřujících lékařů, pak zjevně přehlédla, že dovolací soud je soudem výlučně přezkumným a dovolací přezkum je vzhledem k §241a odst. 1 o. s. ř. omezen na otázky právní, občanský soudní řád tudíž provádění dokazování v dovolacím řízení neumožňuje.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 12. 6. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu