ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1298.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1298/2019-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, identifikační číslo osoby 42196451, proti žalované OFFICIO P.S. spol. s r. o. , se sídlem v Blatnici pod svatým Antonínkem 596, identifikační číslo osoby 25308017, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem se sídlem v Tlumačově, Sportovní 451, o zaplacení částky 133 876,39 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 4 C 319/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 10. 2018, č. j. 27 Co 343/2017-168, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 13. 5. 2016, č. j. 4 C 319/2015-78, uložil žalované zaplatit žalobci 133 876,39 Kč s úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.).
V záhlaví označeným rozsudkem Krajský soud v Brně k odvolání žalované ve výroku I. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok), ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil co do výše (druhý výrok) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (třetí výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně do všech jeho výroků, podala žalovaná dovolání, v němž co do přípustnosti odkázala na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a navrhuje, aby dovolání žalované dovolací soud zamítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má za to, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení „otázky výkladu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. v souvislosti s ustanovením §159a o. s. ř., tj. v otázce závaznosti pravomocného soudního rozhodnutí a závaznosti posouzení předběžné otázky jiným soudem“, a argumentuje ve prospěch názoru, že rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2014, č. j. 12 Cm 76/2012-121, není založena překážka věci rozsouzené, neboť v žádném z jeho výroků není řešena předběžná otázka, jejímž řešením by byly vázány soudy v projednávané věci.
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 3. 12. 2013, sp. zn. 32 Cdo 4004/2011 (jenž je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách), na který dovolatelka odkazuje, vysvětlil, že posouzení předběžné otázky jiným soudem je pro soud závazné tehdy, když byla tato předběžná otázka řešena ve výroku rozhodnutí a naopak řešení otázky, která nebyla přímo předmětem sporu v jiném řízení a o níž proto jiný soud nerozhodoval ve výroku, nýbrž se s ní (jako s otázkou předběžnou) pro účely svého rozhodnutí vypořádal toliko v odůvodnění svého rozhodnutí, pro soud v jiném řízení závazné není (shodně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1961/2009). V této jiné věci dovolací soud posuzoval druhý případ, tedy situaci, kdy soud v jiném řízení se s předběžnou otázkou vypořádal pouze v rámci svého odůvodnění a nikoliv ve výroku svého rozhodnutí, neboť předmětem řízení byla smluvní pokuta pro případ prodlení s předáním díla a výrokem rozhodnutí soudu v předcházející věci byla řešena otázka, zda zhotoviteli vzniklo právo na zaplacení ceny díla. Otázku (řádného) předání díla soud řešil pouze jako otázku předběžnou v rámci odůvodnění svého rozhodnutí. Naopak v projednávané věci jde o první případ, tedy o předběžnou otázku posouzenou jiným soudem, která byla řešena ve výroku jeho rozhodnutí, neboť předmětem řízení je zaplacení smluvní pokuty za prodlení s úhradou kupní ceny dodaného zboží a předběžná otázka vzniku povinnosti zaplatit kupní cenu za dodané zboží byla vyřešena výrokem rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 3. 2014, č. j. 12 Cm 76/2012-121, zavazujícím dovolatelku kupní cenu dodaného zboží zaplatit. Dovolatelkou citované rozhodnutí tak vychází z jiného procesního stavu a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
Obdobně cituje-li dovolatelka rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. 23 Cdo 1454/2009. V této jiné věci bylo předmětem řízení pouze zaplacení smluvní pokuty za určité časové období a výrokem soudu v jí předcházející věci bylo rozhodnuto o zaplacení smluvní pokuty za jiné časové období. Otázka vzniku práva na zaplacení smluvní pokuty tak nebyla řešena ve výroku rozhodnutí jiného soudu, ale pouze v rámci jeho odůvodnění jako otázka předběžná. I v tomto případě tak jde s ohledem na shora uvedené o druhý případ a odvolací soud se ani od tohoto rozhodnutí neodchýlil.
Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem - v mezích právní otázky vytyčené dovolatelkou - správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sama dovolatelka co do vystavování a používání dodacích listů v obchodních vztazích mezi účastníky (srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, či ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, popř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4245/2014).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolatelka výslovně napadla rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ve znění účinném od 30. 9. 2017. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 18. 6. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu