ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.1544.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 1544/2019-218
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Komerční banky, a.s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalované M. M. , narozené XY, naposledy bytem XY, zastoupené opatrovníkem Mgr. Vladimírem Pavlisem, advokátem se sídlem v Kladně, T. G. Masaryka 108, o zaplacení 1 255 384,11 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 64/2013, o odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 25 Co 34/2019-202, takto:
I. Řízení o odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 25 Co 34/2019-202, se zastavuje .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze v průběhu řízení o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 25. 3. 2015, č. j. 14 C 64/2013-82, zamítl návrh žalobkyně podle §107a občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), aby do řízení na její místo vstoupila společnost Capital ABK s.r.o., se sídlem Santražiny 575, 760 01 Zlín, identifikační číslo osoby 07084111 (dále též jen „postupník“). Současně účastnice řízení poučil o tom, v jaké lhůtě, ke kterému soudu a za jakých podmínek lze proti jeho rozhodnutí podat dovolání.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalobkyně opravný prostředek, výslovně označený jako odvolání, v němž rozporuje závěr odvolacího soudu, že pohledávka žalobkyně z předmětné smlouvy o hypotečním úvěru vůči žalované smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 4. 12. 2018 na postupníka nepřešla. Navrhla, aby Vrchní soud v Praze, jemuž své podání prostřednictvím Krajskému soudu v Praze, směřovala, změnil napadené usnesení tak, že do řízení na její místo vstoupí postupník.
Žalobkyně přípisem ze dne 10. 4. 2019 Krajskému soudu v Praze k jeho písemné výzvě ze dne 4. 4. 2019 o vyjádření, zda v případě jejího podání datovaného dne 1. 4. 2019 jde o odvolání adresované Vrchnímu soudu v Praze či o jiný druh podání, sdělila, že „předmětné podání představuje odvolání proti usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 34/2019-202 ze dne 20. 3. 2019 adresované Vrchnímu soudu v Praze.“ Současně poukázala na to, že napadené usnesení obsahuje chybné poučení o možnosti podat dovolání, ač podle zákona jde o rozhodnutí, proti kterému je možné podat odvolání. Z tohoto důvodu proto předmětné usnesení napadla v řádné lhůtě odvoláním.
Nejvyšší soud, jemuž byla věc předložena odvolacím soudem k rozhodnutí o „odvolání“ žalobkyně, rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Podle §10 o. s. ř. krajské soudy rozhodují o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (odstavec 1). O odvoláních proti rozhodnutím krajských soudů jako soudů prvního stupně rozhoduje vrchní soud (odstavec 2).
Podle §10a o. s. ř. o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích rozhoduje Nejvyšší soud.
Podle §201 o. s. ř. účastník může napadnout rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni odvoláním, pokud to zákon nevylučuje.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že proti rozhodnutí krajského soudu jako soudu odvolacího zákon odvolání nepřipouští; není přitom rozhodné, zda jde o rozhodnutí ve věci nebo o rozhodnutí procesní povahy. To platí i pro ta procesní rozhodnutí, která odvolací soud vydává přímo v odvolacím řízení, aniž by přitom přezkoumával rozhodnutí soudu prvního stupně (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 2036/2001, ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 29 Cdo 3047/2010, a ze dne 9. 2. 2012, sp. zn. 22 Cdo 245/2012, jež jsou – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí – veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Jelikož opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu není odvolání, nýbrž dovolání, občanský soudní řád k projednání (naopak) odvolání proti takovému rozhodnutí neupravuje ani funkční příslušnost určitého soudu. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. §104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Řízení o odvolání proti rozhodnutí odvolacího soudu zastaví Nejvyšší soud jako vrcholný článek soustavy obecných soudů (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1535/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2001, pod číslem 85, ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 29 Odo 433/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 7, ročník 2002, pod číslem 139, a ze dne 4. 10. 2006, sp. zn. 30 Cdo 2383/2006, k jejichž závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v řadě dalších svých rozhodnutí – z pozdější doby srov. například usnesení ze dne 20. 1. 2015, sp. zn. 26 Cdo 4948/2014, ze dne 13. 6. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2063/2018, a ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 24 Cdo 3039/2018).
V souzené věci podala žalobkyně odvolání proti rozhodnutí krajského soudu, když své podání takto označila a k dotazu soudu výslovně potvrdila, že její podání představuje odvolání adresované Vrchnímu soudu v Praze. Skutečnost, že žalobkyně podala odvolání (a nikoli dovolání), vyplývá zcela zřejmě i z jejího mylného názoru, že napadené rozhodnutí obsahuje chybné poučení o možnosti podat dovolání, ač jde o rozhodnutí, proti kterému je možné podat odvolání, což proto, jak uvedla, učinila.
Usnesení Krajského soudu v Praze o zamítnutí návrhu na procesní nástupnictví podle §107a o. s. ř. je rozhodnutím odvolacího soudu vydaným v rámci odvolacího řízení, v jehož průběhu žalobkyně tento návrh podala; odvolání proto proti němu přípustné není.
Žalobkyně, ač odvolacím soudem poučena, jaký opravný prostředek je proti jeho rozhodnutí přípustný, však podala prostřednictvím odvolacího soudu odvolání, které adresovala Vrchnímu soudu v Praze, jenž však není k jeho projednání a rozhodnutí funkčně příslušný.
Protože v rámci soustavy soudů není – jak výše uvedeno – soud, který by byl funkčně příslušný k rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 20. 3. 2019, č. j. 25 Co 34/2019-202, Nejvyšší soud, kterému byla věc předložena odvolacím soudem k projednání a rozhodnutí, proto z výše uvedených důvodů řízení o podaném odvolání pro neodstranitelný nedostatek podmínek řízení zastavil (§104 odst. 1 a §243b o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř., jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 5. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu