ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2277.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2277/2019-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Mgr. Alexandra Netta , se sídlem v Praze 2, Ječná 550/1, insolvenčního správce dlužníka Stavební činnost, s. r. o., identifikační číslo osoby 26380340, zastoupeného Mgr. Jiřím Slováčkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Panská 895/6, proti žalované Střední pedagogická škola, gymnázium a vyšší odborná škola Karlovy Vary, příspěvková organizace , se sídlem v Karlových Varech – Drahovicích, Lidická 455/40, PSČ 360 01, identifikační číslo osoby 49753789, zastoupené JUDr. Petrem Šustkem, Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze 1, Veleslavínova 59/3, o zaplacení částky 4 372 128 Kč, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 14 C 244/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 3. 2019, sp. zn. 25 Co 353/2018-323, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 30 830,80 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí a k době, kdy bylo řízení zahájeno, se pro ně uplatní - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatel, jenž napadl v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu výslovně ve všech jeho výrocích, má dovolání za přípustné podle §237 o. s. ř. pro řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny.
Dovolání žalobce proti napadenému rozhodnutí v jeho druhém výroku, jímž odvolací soud k odvolání žalobce částečně změnil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 2. 10. 2018, č. j. 14 C 244/2014-306, v zamítavém výroku o věci samé pod bodem I tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do majetkové podstaty dlužníka částku 39 890,41 Kč, není přípustné, neboť není splněna podmínka tzv. subjektivní přípustnosti dovolání [§243c odst. 3 věta první a §218 písm. b) o. s. ř.].
Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (z rozhodnutí Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, usnesení ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 1, ročník 2000, pod číslem 7, a z pozdější doby např. usnesení ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, a ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na http://www.nsoud.cz ). V situaci, kdy označeným výrokem byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve prospěch dovolatele, nelze dospět k závěru, že tímto rozhodnutím byla dovolateli způsobena újma na jeho právech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4326/2015), která by zrušením či změnou napadeného rozhodnutí mohla být odstraněna, a podmínka subjektivní přípustnosti dovolání tedy není splněna.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v jeho třetím výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným ani v té části, v níž směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v prvnímu výroku, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku o věci samé pod bodem I, pokud jím byla zamítnuta žaloba co do částky 4 180 034,59 Kč.
Dovolatelem předestřená otázka, „jak kvalifikovat v prorogovaném obchodním závazku mezi podnikatelem a školskou právnickou osobou smluvní ujednání, které stanovovalo povinnost smluvní straně, nacházející se v prodlení se zaplacením peněžitého plnění, uhradit druhé smluvní straně procentuálně vyjádřenou část dlužné částky za den prodlení, jestliže vůle stran směřovala nepochybně k tomuto plnění jakožto sankčnímu následku prodlení“, kterou měl odvolací soud řešit v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu „sp. zn. 23 Cdo 873/2009, 33 Cdo 1240/2014, 33 Cdo 4412/2011, 33 Odo 1779/2006, 33 Odo 1064/2006, Rc 42/87, Rc 46/98, 33 Odo 655/2005, 33 Odo 1121/2006, 33 Odo 1171/2006 a 33 Odo 1465/2005“, k závěru o přípustnosti dovolání vést nemůže, neboť odvolací soud se od zde označených rozhodnutí neodchýlil.
Odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009, sp. zn. 23 Cdo 873/2009, ze dne 23. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1240/2014, ze dne 27. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 4412/2011, a ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1064/2006, je nepřípadný, neboť dovolatelem otevřená otázka v nich řešena není; povaha sjednané majetkové sankce (coby smluvní pokuty) v nich nebyla sporná a dovolací soud řešil toliko otázku neplatnosti ujednání o smluvní pokutě pro rozpor s dobrými mravy či se zásadami poctivého obchodního styku. To platí též o dovolatelem odkazovaném rozsudku ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 33 Odo 1779/2006, pokud se v něm Nejvyšší soud zabýval otázkou neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy. Argumentace tímto rozhodnutím však neobstojí, ani měl-li dovolatel na mysli pasáž týkající se výkladu právního úkonu, neboť tam zdůrazněná výkladová pravidla odvolací soud v posuzovaném případě důsledně aplikoval. Ani ve zbývajících dovolatelem označených rozhodnutích, v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 11. 1986, sp. zn. 4 Cz 61/86, uveřejněném pod číslem 42/1987 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 386/96, uveřejněném tamtéž pod číslem 46/1998, a v rozsudcích ze dne 27. 7. 2007, sp. zn. 33 Odo 655/2005, ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 1121/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 33 Odo 1171/2006, a ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 33 Odo 1465/2005, se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, jejíž odlišné řešení dovolatel vytýká odvolacímu soudu, není tedy zřejmé, v jakém ohledu se měl odvolací soud při řešení této otázky od nich odchýlit.
Pro pořádek lze dodat, že od pravidel pro zjišťování vůle projevené právním úkonem cestou jeho výkladu, k nimž se Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích vyjadřoval, se odvolací soud neodchýlil, a neodchýlil se ani od dovolatelem citovaných závěrů obsažených v judikatuře Ústavního soudu, v nálezu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, uveřejněném pod číslem 91/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a v nálezu ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05, uveřejněném tamtéž pod číslem 129/2008. Postupoval v intencích závěrů předchozího (kasačního) rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci (rozsudku ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015), a nejenže se neomezil na samotnou dikci příslušného smluvního ustanovení a na jeho jazykový výklad a provedl též logický a systematický výklad smlouvy, nýbrž se pečlivě, s potřebnou důsledností zabýval na základě výsledků provedeného dokazování rovněž otázkou, jaká byla vzhledem k okolnostem skutečná vůle smluvních stran, načež uzavřel, že zjištěné skutečnosti neumožňují dovodit, že vůle smluvních stran byla ve skutečnosti jiná, než jak byla ve smlouvě výslovně vyjádřena.
V nálezu sp. zn. II. ÚS 571/06 Ústavní soud mimo jiné akcentuje jako základní princip výkladu smluv prioritu takového výkladu, jenž nevede k závěru o neplatnosti smlouvy, ovšem za splnění předpokladu, že je takový výklad možný. Ze závěrů odvolacího soudu vyplývá, že ve zde souzené věci tento předpoklad splněn není. Obdobně je tomu s principem racionálních aktérů, jímž se Ústavní soud zabývá v nálezu sp. zn. I. ÚS 436/05. Odvolací soud tu přiléhavě argumentuje tím, že předmětná smlouva mezi úrokem z prodlení a smluvní pokutou pregnantně rozlišuje a úrok z prodlení pojí s plněním peněžitých závazků, zatímco smluvní pokutu s porušením závazků nepeněžitých.
Signalizované judikatorně nevyřešené otázky hmotného práva dovolatel nikterak nevymezil, natož pak způsobem odpovídajícím judikatuře Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4021/2015, ze dne 29. 2. 2016, sp. zn. 32 Cdo 4085/2015, ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3627/2016, a ze dne 23. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1876/2018). Tento nedostatek již nelze odstranit, neboť uplynula lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 10. 9. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu