ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2883.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2883/2019-229
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně MUSCATORA s. r. o. , se sídlem v Praze 4 – Písnici, Na okruhu 488/27, PSČ 142 00, identifikační číslo osoby 24196797, zastoupené JUDr. Bc. Jiřím Trnkou, advokátem, se sídlem v Českých Budějovicích, V. Talicha 1807/14, proti žalované Mgr. Zuzaně Orbesové , se sídlem v Olomouci, Železniční 469/4, insolvenční správkyni dlužníka JIP – Papírny Větřní, a. s., identifikační číslo osoby 45022526, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem, se sídlem v Praze 2, Václavská 316/12, o zaplacení částky 273 124 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 7 C 288/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 4. 2019, č. j. 22 Co 284/2019-204, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 11 761,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Stručné odůvodnění:
(§243f odst. 3 o. s. ř.)
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 1 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolatelka napadá rozhodnutí odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu, majíc dovolání za přípustné proto, že „v části otázek nebyla otázka hmotného nebo procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena a jednak se v další části otázek odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. věc má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Jako rozhodné předkládá otázky, „zda lze ustanovení §2175 o. z. (tj. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník) považovat za dispozitivní v tom smyslu, že připouští odchylné ujednání, kterým strany smlouvy vyloučí jednotlivou položku z koupě závodu“, a v případě kladné odpovědi „zda je nutné vyloučení jednotlivé položky z koupě závodu učinit výslovně nebo zda je možné jednotlivé položky vyloučit tím způsobem, že smlouva naopak jednoznačně specifikuje ty položky, které předmětem koupě závodu jsou“.
Dovolatelka uvádí, že si je vědoma, že odvolací soud „v zásadě k závěru o dispozitivnosti právní úpravy dospěl, avšak neučinil tak soud prvního stupně, jehož rozhodnutí odvolací soud napadeným rozsudkem posuzoval“, a tuto otázku činí předmětem dovolacího přezkumu proto, že „se jedná o předpoklad odpovědi na otázku druhou, pro věc podstatnou“. Prosazuje názor, že k vyloučení jednotlivé položky při koupi závodu nemusí dojít výslovně, ale může k němu dojít i „neexplicitně ve smlouvě uvedenou dohodou smluvních stran ve smlouvě, která obsahuje výčet převáděných položek a objednávek“; v posuzované věci je pak dle jejího mínění uzavřenou smlouvu o koupi závodu nutno vykládat tak, že „je převáděn závod, přičemž v příloze č. 1 ke smlouvě je rozvahou definováno, co přesně je převáděno“, resp. že „v čl. 1. 1. smlouvy je převáděný závod definován odlišně od dispozitivního upravení občanského zákoníku, a to souborem práv a věcí vymezených rozvahou v příloze č. 1 smlouvy, a contrario předmětem převodu na základě smlouvy o koupi závodu není nic dalšího, tedy žádné v příloze č. 1 smlouvy nevymezené právo“, a že „v příloze č. 2 je pak konkretizován veškerý majetek, a to v souladu s přílohou č. 1 smlouvy, přičemž pohledávka, která je předmětem této žaloby, je smluvními stranami (záměrně) pominuta“, smluvní strany se tedy dohodly, že tato pohledávka na nabyvatele převedena nebude.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již dlouhodobě zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které "ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje; má-li předpoklad přípustnosti dovolání spočívat v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí dovolatel formulovat právní otázku, kterou se Nejvyšší soud ve své dosavadní rozhodovací praxi ještě nezabýval a měl by ji vyřešit právě v souzené věci, nejen pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, ale zejména též pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]; a spatřuje-li dovolatel předpoklad přípustnosti dovolání v tom, že má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116, a dále např. usnesení ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 16. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1106/2014, ze dne 30. 6. 2014, sp. zn. 32 Cdo 263/2014, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 2446/2014, či ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4646/2017, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách).
Dovolatelka, ač signalizuje předložení vícero otázek hmotného nebo procesního práva, předkládá nakonec dvě otázky hmotného práva, aniž však uvádí, který ze tří předpokladů přípustnosti v dovolání uplatněných připíná právě k prvé a který ke druhé z těchto otázek (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 32 Cdo 4283/2014, ze dne 17. 6. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1666/2019). Judikaturu dovolacího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit nebo od níž by se měl odklonit dovolací soud (a svou dosavadní rozhodovací praxi tak změnit), nikterak neoznačuje. I kdyby bylo lze ze způsobu její argumentace usoudit, že se domáhá, aby dovolací soud předložené otázky vyřešil, a má je tedy za dosud nevyřešené v jeho rozhodování, nelze dospět k závěru o přípustnosti dovolání.
Ač dovolatelka předkládá jako rozhodné pro posouzení přípustnosti dovolání dvě otázky, řešení v pořadí první z nich přijaté odvolacím soudem nezpochybňuje, naopak je prosazuje a ve své navazující argumentaci z něho vychází. Její nesprávné zodpovězení vytýká toliko soudu prvního stupně, přičemž zřejmě přehlédla, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout toliko pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o. s. ř.). Otázka hmotného nebo procesního práva, jejíž řešení odvolacím soudem dovolatel nezpochybňuje (nevymezuje se vůči němu prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení), přípustnost dovolání založit nemůže. Lze ostatně dodat, že Nejvyšší soud uzavřel již v usnesení ze dne 19. 6. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2058/2014, že pouhé zopakování zcela jasného a výkladové potíže nepřinášejícího znění právního předpisu Nejvyšším soudem nelze považovat za řešení otázky hmotného nebo procesního práva, na němž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu §237 o. s. ř.
Na řešení v pořadí druhé z předložených otázek napadené rozhodnutí nezávisí, neboť odvolací soud takovouto otázku neřešil; vyšel ze zjištění, že v aktivech rozvahy tvořící přílohu č. 1 smlouvy o koupi závodu jsou jednotlivé položky včetně pohledávek z obchodních vztahů uvedeny pouze souhrnně, celkovým finančním objemem jednotlivých skupin majetku (pohledávky jsou vyjádřeny souhrnnou výší 4 556 180 Kč), a právě s ohledem na tento poznatek, jehož správnost dovolatelka dovolacímu přezkumu neotevírá, uzavřel, že z rozvahy nelze dovodit, že právě předmětná pohledávka byla smluvními stranami (záměrně) pominuta, pročež odmítl dovolatelkou prosazovaný výklad, že strany učinily předmětem koupě závodu jen to, co bylo výslovně uvedeno v rozvaze, čímž předmětnou pohledávku z prodeje implicite vyloučily. Dovolatelkou předložená otázka je založena na premise, že smlouva jednoznačně specifikuje ty položky, které jsou předmětem koupě závodu, tedy na jiném základě, než z něhož vychází v kritizovaném právním posouzení odvolací soud. Dovolání není přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 32 Cdo 1001/2018).
Dovolatelka napadla rozsudek odvolacího soudu výslovně v plném rozsahu, tj. též v té části prvního výroku a ve druhém výroku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. je však přípustnost dovolání ve vztahu k výrokům o nákladech řízení vyloučena.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 16. 9. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu