ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2928.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 2928/2018-189
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně PP Hospitals, s. r. o. , se sídlem v Brandýsu nad Labem, Brázdimská 1000, identifikační číslo osoby 26085011, zastoupené JUDr. Jaroslavem Delongem, advokátem se sídlem v Praze 2, Polská 1090/4, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky , se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, o stanovení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 155/2016, o dovolání žalované proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2018, č. j. 51 Co 385/2017-152, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 usnesením ze dne 12. 9. 2017, č. j. 11 C 155/2016-136, zamítl návrh žalované ze dne 17. 10. 2016 na zastavení řízení (výrok I.) a zamítl návrh žalované ze dne 17. 10. 2016 na přerušení řízení do pravomocného skončení řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 3 (správně u Obvodního soudu pro Prahu 1) pod sp. zn. 18 C 156/2012 (výrok II.).
V záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze k odvolání žalované potvrdil usnesení soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku I.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná s odkazem na ustanovení §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení a navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl, případně aby je zamítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka předkládá otázku „zda odvolací soud provedl úplné, a tedy správné, posouzení podmínek pro řízení, pokud účastníkem řízení vznesenou námitku překážky věci zahájené (litispendence), resp. závěr o splnění podmínek pro řízení, učinil toliko na základě odlišnosti předmětu procesního nároku, resp. odlišnosti petitů žalob, aniž však zhodnotil tvrzený skutkový děj a totožnost žalobou (žalobami) požadovaného právního následku a závěry tohoto hodnocení pak neučinil podkladem pro odůvodnění rozhodnutí“, majíc za to, že tato otázka dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Tvrzený předpoklad přípustnosti není dán, neboť o neřešenou otázku nejde. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že totožnost soudního řízení je dána totožností předmětu řízení a totožností účastníků. Předmětem řízení je žalobcem uplatněný procesní nárok, který je vymezen předmětem (žalobním petitem) a základem, který tvoří právně relevantní skutečnosti, na nichž žalobce svůj nárok zakládá. O tentýž předmět řízení pak jde v případě, že v pozdějším, resp. později zahájeném řízení jde o tentýž nárok, opírající se o tentýž právní důvod, a to za předpokladu, že tento důvod plyne ze stejného skutkového stavu jako v předchozím řízení. Co do totožnosti osob (účastníků řízení) není samo o sobě významné, mají-li stejné osoby v různých řízeních rozdílné procesní postavení, tedy např. vystupují-li v jednom řízení jako žalovaní a ve druhém jako žalobci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 25 Cdo 1751/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročník 1999, pod číslem 119, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy číslo 10, ročník 2002, str. 348, dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1773/2004, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy číslo 3, ročník 2005, str. 89, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2001, pod číslem 113). Naopak není podstatné, jak žalobce nebo soud posoudí takto uplatněný nárok po právní stránce (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2000, sp. zn. 20 Cdo 723/2000, uveřejněné pod číslem 46/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek nebo ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 347/2005, jež je veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci.
Uzavřel-li odvolací soud, že z obsahu spisu je zřejmé, že sice jsou vedena dvě řízení mezi týmiž účastníky o skutkově obdobné věci (nikoliv skutkově totožné), předmět procesního nároku je však zcela odlišný, neboť v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 156/2012 je předmětem řízení žaloba na plnění, v řízení u Obvodního soudu pro Prahu 3 jde o nahrazení projevu vůle k uzavření dohody o narovnání, kterou by byl nahrazen závazek, jenž je předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 156/2012, o totožnost předmětu řízení proto nejde, postupoval zcela v souladu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu.
Pro úplnost k argumentaci dovolatelky, že odvolací soud nezohlednil, že v obou řízeních jde o žaloby na plnění, kterými žalobkyně hodlá dosáhnout identického právního následku, a to finančního plnění od žalované, považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že tato argumentace je zjevně mylná, protože bude-li v projednávané věci žalobě vyhověno a soud rozhodne o nahrazení projevu vůle žalované k uzavření dohody o narovnání, bude její dosavadní závazek podle žalobních tvrzení založený smlouvou o poskytování a úhradě zdravotní péče uzavřenou mezi účastnicemi dne 25. 1. 2008, jehož plnění je předmětem řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 18 C 156/2012, nahrazen závazkem novým vyplývajícím z narovnání.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, poněvadž nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 1. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu