ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.2980.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 2980/2019-157
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobců a) M. M. , narozeného XY, bytem XY a b) S. M. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených Mgr. Davidem Černým, advokátem se sídlem v Mělníku, Ve Vinicích 553/17, proti žalovanému Zemědělskému družstvu Klapý , se sídlem v Klapém 40, identifikační číslo osoby 00120693, zastoupenému JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Sladkovského 1640, o zaplacení částky 683 057 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 68 ECm 78/2015, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 1. 2019, č. j. 11 Cmo 5/2017-127, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. 9. 2016, č. j. 68 ECm 78/2015-96, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalovaný každému z nich zaplatil částku 341 528,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.)
V záhlaví označeným rozsudkem Vrchní soud v Praze k odvolání žalobců rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. v rozsahu, kterým byla žaloba zamítnuta proti každému z žalobců co do částky 271 313 Kč se zákonným úrokem z prodlení, potvrdil (první výrok), ve zbývajícím rozsahu výroku I., kterým byla žaloba zamítnuta proti každému z žalobců co do částky 70 215,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a ve výroku II. o nákladech řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu, výslovně pouze proti prvnímu výroku, podali žalobci dovolání, majíce za to, že odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a že tato otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena dostatečně s přihlédnutím ke specifikům zemědělské výroby. Odvolacímu soudu vytýkají nesprávné právní posouzení věci a navrhují, aby Nejvyšší soud rozhodnutí soudů nižších stupňů v rozsahu, v jakém bylo rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně b) nezaplatila soudní poplatek za dovolání, ačkoliv k tomu byla soudem prvního stupně vyzvána a poučena o následku nesplnění této výzvy. Krajský soud v Ústí nad Labem proto usnesením ze dne 29. 7. 2019, č. j. 68 ECM 78/2015-148, jež nabylo právní moci dne 17. 8. 2019, řízení o dovolání žalobkyně b) zastavil.
Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné a navrhuje, aby je dovolací soud odmítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje pro řešení vymezené právní otázky za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatel nedostál, jestliže co do přípustnosti dovolání uvádí, že „odvolací soud se při řešení otázky hmotného práva (otázky příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a škodlivým následkem v podobě ušlého zisku) odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolatel se nadto domnívá, že byť otázka příčinné souvislosti byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena, nebyla otázka náhrady škody v podobě ušlého zisku dostatečně řešena s přihlédnutím ke konkrétním specifikům zemědělské výroby“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl správně více předpokladů u téže otázky, se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, in www.usoud.cz ).
Pokud dovolatel prostřednictvím odkazu na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu zamýšlel uplatnit předpoklad přípustnosti dovolání, podle něhož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nelze mu přisvědčit. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, na který dovolatel odkázal, a v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2018, sp. zn. 25 Cdo 1629/2017, na něž poukázal odvolací soud, dovolací soud shodně uzavřel, že ušlý zisk je v podstatě ušlým majetkovým prospěchem spočívajícím v nenastalém zvětšení (rozmnožení) majetku poškozeného, které bylo možno důvodně očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí, pokud by nebylo došlo ke škodné události. Současně platí, že majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, se odškodňuje jen za předpokladu, že k ní došlo v příčinné souvislosti se škodnou událostí; pouhé tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru poškozeného k odškodnění nestačí. Poškozený tedy musí prokázat, že měl zajištěny předpoklady pro tzv. pravidelný běh věcí, například že tam, kde je k provozování výdělečné činnosti zapotřebí splnění určitých podmínek (např. licence, registrace, stavební povolení apod.), byl reálný předpoklad jejich dosažení, pokud by nepříznivě nezasáhla škodná událost. Uzavřel-li v projednávané věci odvolací soud, že nárok žalobců v části, v níž se domáhali ušlého zisku z potenciálně dosažené úrody na předmětných pozemcích, představuje právě jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru, neboť jejich úvaha [v reakci na poučení podle ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř. o povinnosti tvrdit a ke svým tvrzením označit důkazy k prokázání naplnění podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu (srov. č. l. 78 spisu)] o tom, že by v případě obhospodařování předmětných pozemků byli bývali vypěstovali úrodu přesně ve tvrzeném rozsahu a tu by zpeněžili za tvrzenou částku, je pouhou spekulací o eventuálním možném způsobu využití podnikatelské příležitosti, je tento závěr v souladu s citovanou judikaturou dovolacího soudu a tvrzený předpoklad přípustnosti není dán.
Dovolatel se mýlí, tvrdí-li, že otázka příčinné souvislosti jako předpokladu odpovědnosti za škodu v podobě ušlého zisku nebyla dostatečně řešena s přihlédnutím ke konkrétním specifikům zemědělské výroby. V usnesení ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, Nejvyšší soud dospěl ke shodnému závěru jako ve výše citovaném rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3320/2011, a v usnesení sp. zn. 25 Cdo 1629/2017, a sice že v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním žalovaného musí být majetková újma způsobená tím, že škodná událost zasáhla do průběhu děje vedoucího k určitému zisku, a nikoliv jen tvrzené zmaření zamýšleného podnikatelského záměru.
Je ostatně na místě dodat, že dovolatel v rámci vymezení dovolacího důvodu napadené rozhodnutí kritizuje především prostřednictvím polemiky se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před soudy nižších stupňů. Takovým způsobem nesprávnost právních závěrů odvolacího soudu v dovolacím řízení namítat nelze. Argumentace vycházející z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, není zpochybněním právního posouzení věci. Skutkový stav věci v dovolacím řízení zpochybnit nelze a ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. R 4/2014, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, a ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015).
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti prvnímu výroku odvolacího soudu podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 12. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu