ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3505.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3505/2019-344
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Sokolovská uhelná, právní nástupce a. s. , se sídlem v Sokolově, Staré náměstí 69, identifikační číslo osoby 26348349, zastoupené JUDr. Pavlem Tomkem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Polská 61/4, proti žalovaným 1) ČEPS, a. s. , se sídlem v Praze 10, Elektrárenská 774/2, identifikační číslo osoby 25702556, zastoupené JUDr. Martinem Nedelkou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Olivova 2096/4, a 2) OTE, a. s. , se sídlem v Praze 8, Sokolovská 192/79, identifikační číslo osoby 26463318, o zaplacení 77 901 137,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 28 C 75/2017, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2019, č. j. 16 Co 201/2019-321, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná s účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V řízení se žalobkyně jako výrobce elektřiny domáhala po žalované 1) jako provozovateli přenosové soustavy a po žalované 2) jako operátorovi trhu vrácení bezdůvodného obohacení ve výši 77 901 137,43 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že na základě smlouvy o poskytování služeb přenosové soustavy tuto částku zaplatila žalované 1) ve složce ceny za přenos elektřiny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů (dále též jen „příspěvek na POZE“) i za tzv. „lokální spotřebu“ výrobců, tj. i za vyrobenou elektřinu spotřebovanou žalobkyní v jejích areálech v období od 1. 1. 2013 do 1. 10. 2013, která nebyla dodána do distribuční soustavy ČR. Žalobkyně měla za to, že podle zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 1. 10. 2013 (dále jen „zákon o POZE“), neměla v uvedeném období příspěvek na POZE z lokální spotřeby – jako jednu ze složek regulované ceny– žalované 1) hradit a smluvní ujednání o povinnosti placení tohoto příspěvku považovala za neplatné. Po žalované 2) uvedenou částku požadovala s odůvodněním, že tato byla zřejmě konečným příjemcem předmětných částek a získala je bez právního důvodu.
Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze dne 17. 4. 2019, č. j. 28 C 75/2017-306, zastavil řízení a rozhodl, že se věc postupuje Energetickému regulačnímu úřadu (výrok I). Rozhodl též o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky II a III) a o vrácení zaplaceného soudního poplatku žalobkyni (výrok IV).
Městský soud v Praze v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výrocích I., III. a IV. (první výrok), ve výroku II. o nákladech řízení jej změnil tak, že se žalovanému 1) náhrada nákladů řízení nepřiznává (druhý výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Takto soudy rozhodovaly poté, co Nejvyšší soud usnesením ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4755/2017 (jenž je veřejnosti dostupné – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ), změnil předchozí rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno dřívější usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci Energetickému regulačnímu úřadu (dále jen „ERÚ“), tak, že se řízení nezastavuje a věc se nepostupuje ERÚ.
Proti usnesení odvolacího soudu, výslovně pouze proti části jeho prvního výroku, jíž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení a postoupení věci ERÚ, podala žalobkyně dovolání, v němž co do přípustnosti uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda je dána k projednání a rozhodování sporu mezi žalobkyní jakožto výrobcem elektřiny a žalovaným jakožto provozovatelem přenosové soustavy a žalovaným 2) jako operátorem trhu o vydání bezdůvodného obohacení, pravomoc soudu či jiného správního orgánu, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a která je „v rozhodovací praxi vyšších soudů řešena nikoli jednotně“. Dovolatelka konkrétně poukázala na odklon od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. „23 Cdo 4755/2017-173“ (správně zřejmě sp. zn. 32 Cdo 4755/2017) vydaného v této konkrétní věci a též od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4202/2011, a některých rozhodnutí zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů (dále jen „zvláštní senát“). Rozhodnutí odvolacího soudu podle ní spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhovala jeho zrušení a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Současně navrhla odklad právní moci prvního výroku napadeného usnesení na dobu do pravomocného skončení dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení dovolatelkou vymezené procesní otázky neodchýlil od (již) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Po vydání dovolatelkou citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, došlo v reakci na usnesení zvláštního senátu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. Konf 45/2017, ke změně v dosavadní rozhodovací praxi dovolacího soudu, a ta je nyní ustálena v závěru, že právní kvalifikace žalované pohledávky žalobkyní jako pohledávky z titulu bezdůvodného obohacení nevyjímá spor, jehož samotným základem je splnění peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE (či sjednané na jeho základě) z dosahu pravomoci ERÚ ve smyslu §52 odst. 2 tohoto zákona (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 2177/2018, ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 23 Cdo 4291/2017, a ze dne 9. 9. 2019, sp. zn. 32 Cdo 2249/2019). V těchto rozhodnutích bylo současně konstatováno, že s ohledem na závěry rozhodnutí zvláštního senátu sp. zn. Konf 45/2017 je nutno považovat za překonanou část dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, představované mimo jiné dovolatelkou citovaným usnesením sp. zn. 32 Cdo 4755/2017, podle níž v případě žalob na vydání bezdůvodného obohacení není dána pravomoc ERÚ nýbrž pravomoc soudu.
V usnesení sp. zn. Konf 45/2017 se zvláštní senát zabýval otázkou pravomoci rozhodnout spor, v němž se (obdobně jako v nyní projednávané věci) výrobce elektřiny domáhal po provozovateli regionální distribuční soustavy a operátorovi trhu vydání bezdůvodného obohacení ve výši 303 468 662,92 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřel s provozovatelem regionální distribuční soustavy smlouvu o připojení lokální distribuční soustavy do distribuční sítě vysokého napětí, resp. velmi vysokého napětí, že v období od ledna do září 2013 vyrobil mj. elektřinu, kterou sám spotřeboval, aniž využil služeb distribuce, a že provozovateli regionální distribuční soustavy v uvedeném období uhradil předmětnou částku jako platbu složky ceny za distribuci elektřiny na úhradu nákladů spojených s podporou obnovitelných zdrojů energie a kombinované výroby elektřiny a tepla vyúčtovanou bez opory v zákoně o POZE i ve vztahu k výše zmiňovaným dodávkám elektřiny pro vlastní potřebu výrobce, při nichž nevyužil distribučních služeb. Po operátorovi trhu se uvedené částky domáhal z důvodu, že takto vybraná složka ceny za distribuci byla operátorovi trhu provozovatelem regionální distribuční soustavy v mezidobí převedena.
Zvláštní senát při posouzení věci vzal v úvahu, že peněžité plnění, jehož vrácení se výrobce v daném sporu domáhal, bylo poskytnuto výlučně z důvodu existujícího smluvního vztahu mezi výrobcem a provozovatelem regionální distribuční soustavy, tj. že předmětný spor měl svůj právní základ v existenci převážně soukromoprávního vztahu, a při posouzení, zda existuje explicitní a dostatečně určité ustanovení zákona, odnímající rozhodování předmětného sporu soudům v občanském soudním řízení, dospěl k závěru, že pravomoc ERÚ podle ustanovení §52 odst. 2 zákona č. 165/2012 Sb. rozhodovat spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona, není omezena jen na případy, kdy jedna ze smluvních stran splnění této povinnosti odmítá, ale dopadá na všechny spory, kdy je rozporována povinnost k peněžitému plnění z titulu smluvního ustanovení sjednaného na základě zákona o POZE. Zvláštní senát dále vyložil, že jestliže zákonodárce svěřil správnímu orgánu (ERÚ) pravomoc rozhodovat „spory, jejichž předmětem je splnění peněžité povinnosti uložené tímto zákonem nebo sjednané na základě tohoto zákona“, bylo by absurdní, aby spory založené na věcně shodném základu, jež však nelze stricto sensu označit za spor o splnění peněžité povinnosti, řešil soud. Současně se zvláštní senát vymezil též ke své předchozí judikatuře řešící otázku pravomoci k rozhodování nároků na vydání bezdůvodného obohacení, jíž si byl při rozhodování v dané věci vědom, a vážil argumentaci, o kterou se opírá. Tuto však považoval za překonanou.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že „zcela nekriticky a bez posouzení aplikovatelnosti“ přejímal závěry vyplývající z usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 45/2017, přehlíží, že podle §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. je pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu závazné pro strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž tento spor vznikl, jakož i pro všechny orgány moci výkonné, orgány územního samosprávného celku, jakož i fyzické nebo právnické osoby nebo jiné orgány, pokud jim bylo svěřeno rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob v oblasti veřejné správy, a soudy. Ústavní soud pak v nálezu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 1743/10, uveřejněném pod číslem 234/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu vysvětlil, že rozhodnutí zvláštního senátu má právní účinky inter partes i erga omnes, zavazuje tedy nejen strany kompetenčního sporu, účastníky řízení, v němž spor vznikl, nýbrž i precedentně dopadá na všechny obdobné případy. Nejvyšší soud pak vyložil, že pravomocné rozhodnutí zvláštního senátu je ve smyslu ustanovení §5 odst. 5 zákona č. 131/2002 Sb. závazné nejen pro ty soudy, jež jsou stranami příslušného kompetenčního sporu, nýbrž pro všechny soudy (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2966/2012), a je tedy závazné i pro dovolací soud (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 2431/2011). Odvolací soud se proto neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud s poukazem na zásadu incidentní retrospektivy upřednostnil právní názory novější judikatury, jež pro něj byla závazná v situaci, kdy závěry citovaného rozhodnutí zvláštního senátu dopadaly též na projednávanou věc, neboť i v ní šlo o spor o vrácení peněžitého plnění, které žalobkyně zaplatila žalované 1) na základě smlouvy jako jednu ze složek regulované ceny na krytí nákladů spojených s podporou elektřiny z obnovitelných zdrojů i za část vyrobené elektřiny spotřebované v areálech žalobkyně bez využití služeb přenosu či distribuce elektřiny, tj. spor o vydání bezdůvodného obohacení, jehož samotným základem byla (spornost) splnění peněžité povinnosti uložené zákonem o POZE či sjednané na jeho základě ve smyslu §52 odst. 2 zákona o POZE.
K polemice dovolatelky se závěry usnesení zvláštního senátu sp. zn. Konf 45/2017 a s posouzením věci odvolacím soudem, založené na právních názorech vyslovených v rozsudcích Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 13. 10. 2016, č. j. 27 C 256/2015-205, a Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 3. 2017, č. j. 8 Co 136/2017-289, lze pro úplnost dodat, že tato rozhodnutí soudů nižších stupňů byla – v části, jíž se týká právní posouzení, na které dovolatelka odkazovala – zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3744/2017.
Odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 32 Cdo 4202/2011, od jehož závěrů se měl odvolací soud podle ní též odchýlit, je zcela nepřípadný, neboť v něm byla řešena otázka pravomoci ve zcela odlišné věci (náhrady škody způsobené dopravci porušením smlouvy o závazku veřejné služby ve veřejné linkové osobní dopravě podle §19 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném do 30. 6. 2010).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené době odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad právní moci prvního výroku napadeného rozhodnutí, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 11. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu