ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3761.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 3761/2019-311
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně TESSINA, s.r.o. , se sídlem v Praze 8, Karlín, Pobřežní 394/12, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 02657716, zastoupené JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 3330/220, proti žalovaným 1) WAMB v.o.s. , se sídlem v Bílině, Mírové náměstí 92/19, PSČ 418 01, identifikační číslo osoby 49900757, 2) Z. W. , narozenému XY, bytem XY a 3) P. M. , narozenému XY, bytem XY, všem zastoupeným Mgr. Josefem Karnoubem, advokátem se sídlem v Bílině, Břežánská 50/4, o zaplacení 54 556,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 141 C 22/2016, o dovolání žalovaných 1), 2) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 6. 2019, č. j. 8 Co 131/2019-281, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní 1), 2) a 3) jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 356 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce JUDr. Tomáše Jíry.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Teplicích ze dne 29. 10. 2018, č. j. 141 C 22/2016-238, v tom správném znění, že částku 54 556,72 Kč se specifikovaným příslušenstvím jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni do 3 dnů od právní moci rozsudku, a to tak, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním ze žalovaných zaniká v tomto rozsahu povinnost plnění zbývajících žalovaných s tím, že žalovaní 2) a 3) jsou zavázáni společně a nerozdílně, dále že v téže lhůtě náklady řízení v částce 46 071,13 Kč jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně, jakož i ve výroku o povinnosti žalovaných zaplatit společně a nerozdílně náhradu nákladů řízení České republice (výrok I.). Odvolací soud dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
Podle shodného posouzení soudů obou stupňů byla mezi žalobkyní a žalovanou 1) uzavřena podle §2586 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších změn (dále jen „o. z.“), smlouva o dílo, na jejímž základě žalobkyně dodala žalované 1) a žalovaná 1) převzala dílo spočívající jednak ve zhotovení nehmotného statku – loga a dále ve vytvoření věcí (papírenského zboží) sloužících v provozu hotelu. Tvrzená vadnost desek jídelních lístků nebyla žalovanou 1) v řízení prokázána, když žalovaná 1) v tomto směru neunesla důkazní břemeno. Předmět díla tedy odpovídal smlouvě a odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že se nejednalo o jednotné, konceptuální dílo, nýbrž o dílo, jež sestávalo z několika samostatných částí (předmětů), které bylo možné také jednotlivě a samostatně užívat, k čemuž ostatně ze strany žalované 1) docházelo. Za situace, kdy vadnost díla nebyla v řízení prokázána, má žalobkyně nárok na zaplacení vyúčtované ceny díla. Pakliže se tak ze strany žalované 1) nestalo, ocitla se v prodlení se zaplacením ceny díla a žalobkyně má vedle práva na úhradu ceny díla i nárok na úrok z prodlení v zákonné výši. Jestliže žalovaná 1) na opakované upomínky o úhradu ceny díla nereflektovala, nastoupila podle shodného posouzení soudů obou stupňů povinnost žalovaných 2) a 3) plnit z titulu ručitelského závazku s tím, že tento ručitelský vztah pokrývá nejen závazek hlavní, tedy jistinu dluhu, ale i celý úrok z prodlení za dobu prodlení žalované 1).
Rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu napadli všichni žalovaní společným dovoláním. Jeho přípustnost opírají o §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) s tím, že napadené rozhodnutí závisí jednak na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly dosud vyřešeny, a dále na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. K vyřešení předkládají otázku, jak se určuje smlouva o dílo a kupní smlouva, pokud má být věc teprve vyrobena a ten, komu má být věc dodána, nepředal druhé straně podstatnou část toho, čeho je k vyrobení věci třeba. Dále se domáhají zodpovězení otázky, jak se určuje předmět plnění jako jednotný a nedělitelný či dělitelný, sestávající se z několika samostatných částí, kdy se nejedná o společné dluhy a pohledávky podle §1868 a násl. o. z. Od rozhodovací praxe dovolacího soudu se podle dovolatelů odvolací soud odchýlil v řešení otázky, zda „unesly strany sporu důkazní břemeno a došlo k prokázání bezvadnosti desek jídelních lístků“. Jako dovolací důvod ohlašují nesprávné právní posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolacímu soudu vytýkají, že na posuzovanou věc aplikoval právní předpisy, které jednak nesprávně vyložil a jednak použil část právního předpisu, který na věc nedopadá.
Dovolatelé namítají, že odvolací soud právně pochybil, posoudil-li závazkový vztah mezi žalobkyní a žalovanou 1) jako smlouvu o dílo, a nikoli jako smlouvu kupní. Dále podrobují kritice jeho závěry o nejednotnosti dodaného plnění a o bezvadnosti desek jídelních lístků. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, tvrdí, že reklamovanou vadu desek prokázali, a to nejen fotografiemi poškozených desek, ale i svědeckými výpověďmi. Odvolací soud podle jejich mínění však posoudil nesprávně nejen otázku míry důkazů, ale opomenul zvážit i důvody pro obrácení důkazního břemene.
Dovolatelé navrhují, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a dále aby zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání žalobkyně reaguje na jednotlivé dovolací námitky, dovolání označuje za nedůvodné a navrhuje, aby ho dovolací soud odmítl s tím, že jí přizná náhradu nákladů dovolacího řízení. Rovněž tak vyjadřuje pochybnosti o opodstatněnosti návrhu dovolatelů na odklad vykonatelnosti rozhodnutí.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 30. 9. 2017.
Pokud dovolatelé podrobují kritice postup odvolacího soudu, podle něhož stíhá důkazní břemeno o tvrzené vadnosti zboží, o jehož zaplacení v řízení jde, žalovanou 1) jako objednatelku zboží, není tato jejich námitka opodstatněná. Nejvyšší soud ve své judikatuře vyložil, že rozsah důkazního břemene, tedy okruh skutečností, které musí účastník prokázat, vyplývá z příslušné hmotněprávní normy, která je při právním posouzení věci aplikována, a odtud také vyplývá, kdo je nositelem důkazního břemene, tj. které skutečnosti je ten který z účastníků povinen prokázat. V zásadě platí, že nestanoví-li právní předpis jinak, stíhá důkazní břemeno toho účastníka, jemuž je existence příslušné skutečnosti podle hmotného práva ku prospěchu, tedy toho, kdo takovou skutečnost tvrdí, neboť z její existence vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky (srov. Například rozsudek ze dne 19. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 584/97, rozsudek ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 7, ročník 1998, rozsudky ze dne 27. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1167/1999, ze dne 25. 2. 2010, sp. zn. 23 Cdo 2433/2009, a ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011, usnesení ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 23 Cdo 1514/2010, a rozsudek ze dne 19. 4. 2016, 32 Cdo 2290/2014, jež jsou – stejně jako všechna uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách).
Otázka, zda dodané dílo bylo či nebylo vadné, nemůže přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. rovněž otevřít, neboť závěr odvolacího soudu o tom, že nebyla prokázána vadnost plnění (desek jídelních lístků), nepodléhá dovolacímu přezkumu. Je tomu tak proto, že posouzení, zda dílo trpělo vadou či nikoli, vychází ze skutkového zjištění a hodnocení důkazů. Dovolatelé tak zcela přehlíží, že skutková zjištění soudů nižších stupňů, úplnost zjištěného skutkového stavu či hodnocení provedených důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) v dovolacím řízení nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. například důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemají tudíž dovolatelé k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Nelze-li v rámci dovolacího řízení polemizovat se závěrem odvolacího soudu, že vadnost díla (desek jídelních lístků) nebyla prokázána, nemůže z tohoto pohledu správnost napadeného rozhodnutí v potvrzujícím výroku ve věci samé ovlivnit posouzení, zda-li soudem přiznaný nárok je nárokem na zaplacení ceny díla či kupní ceny a zda-li šlo o plnění dělitelné či nedělitelné. Navíc své závěry o tom, že jde o nárok ze smlouvy o dílo, podle které bylo poskytnuto plnění sestávající ze samostatně použitelných částí, soudy obou stupňů přesvědčivě odůvodnily.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání v rozsahu směřujícím proti rozsudku odvolacího soudu v potvrzujícím výroku ve věci samé podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako zjevně bezdůvodné.
Pokud dovolatelé uvádí, že dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání v rozsahu směřujícím proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Se zřetelem k tomu, že bylo dovolání v přiměřené lhůtě odmítnuto, dovolací soud již samostatně nerozhodoval o návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí uplatněném v dovolání, který je návrhem akcesorickým ve vztahu k dovolání a rozhodnutím o dovolání se stal bezpředmětným.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 4. 12. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu