ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.3767.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 3767/2018-304
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně SAAR RECYCLE s. r. o. , se sídlem v Jirnech, Navrátilova 178, PSČ 250 90, identifikační číslo osoby 26692741, zastoupené Mgr. Janem Rathem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Na poříčí 1070/19, proti žalované Marlen, spol. s. r. o. , se sídlem v Praze 9, Hloubětín, Nademlejnská 600/1, PSČ 198 00, identifikační číslo osoby 49549090, zastoupené Mgr. Michalem Kojanem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Kolínská 1686/13, o uzavření kupní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 233/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 9. 2017, č. j. 91 Co 213/2017-248, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2017, č. j. 91 Co 213/2017-257, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 63 307,20 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 9. 2017, č. j. 91 Co 213/2017-248, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 11. 2017, č. j. 91 Co 213/2017-257, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 21. 2. 2017, č. j. 7 C 233/2015-220, kterým byla zamítnuta žaloba na nahrazení projevu vůle žalované jako prodávající k uzavření kupní smlouvy o prodeji tam blíže označených nemovitostí v obci XY, katastrální území XY, za kupní cenu ve výši 19 240 000 Kč. Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se pro dovolací řízení uplatní - v souladu s bodem 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
V souzené věci Nejvyšší soud dovolání přípustným neshledal.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na třech právních závěrech, z nichž každý by postačil sám o sobě k zamítnutí žaloby, totiž že a) posuzovaná smlouva není smlouvou o smlouvě budoucí; b) i kdyby byla, byla by neplatná v důsledku neurčitosti ujednání o splatnosti kupní ceny, a c) nebyla splněna podmínka podle §290 odst. 1, 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), protože žalovaná nebyla řádně vyzvána k uzavření smlouvy. Aby bylo dovolání přípustné, musely by být splněny podmínky přípustnosti ve vztahu ke každému z těchto závěrů (srov. k tomu blíže usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „R 48/2006“).
Dovolatelka vymezuje předpoklady přípustnosti ke všem třem odvolacím soudem řešeným otázkám.
Co se týče v pořadí první z nich, nelze přisvědčit dovolatelce, že odvolací soud se při posouzení povahy smlouvy uzavřené mezi účastníky dne 29. 11. 2013 a označené jako smlouva o rezervaci odchýlil od judikatury, v níž Nejvyšší soud blíže vysvětluje zákonem stanovená pravidla pro odstraňování pochybností o obsahu právních úkonů výkladem.
Především odvolací soud ve skutečnosti nepoužil jen výklad jazykový (gramaticko – sémantický), jak by tomu mohla nasvědčovat nepřesná, zavádějící formulace obsažená v odůvodnění jeho rozhodnutí, nýbrž (podle obsahu tam popsaných úvah) též výklad logický a teleologický. Dovodil přeci, že ujednání, podle kterého se žalovaná zavazuje umožnit žalobkyni uzavřít smlouvu kupní nebo smlouvu o smlouvě budoucí, vylučuje, že by sama smlouva o rezervaci byla smlouvou o smlouvě budoucí, a zdůraznil, že to byla žalobkyně (dovolatelka), kdo vložil do návrhu smlouvy slovní spojení „nebo smlouvu o smlouvě budoucí“. Nelze ničeho vytknout argumentu, že není logické (nevyšel-li najevo zvláštní důvod pro takové ujednání), aby smlouva o smlouvě budoucí obsahovala závazek k uzavření smlouvy o smlouvě budoucí, a že vložením tohoto slovního spojení smluvní strany (a to zejména dovolatelka) zřetelně projevily vůli uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí kupní právě až v budoucnu.
Vysvětlení, které na podporu své verze povahy smlouvy předkládá dovolatelka, je značně nevěrohodné. Jistěže nelze vyloučit, že po uzavření smlouvy o smlouvě budoucí může z těch či oněch důvodů dojít k uzavření další smlouvy o smlouvě budoucí, která bude ve vztahu k první smlouvě novací jí založeného závazku. V postupu stran, které by se bez zvláštního důvodu již ve smlouvě o smlouvě budoucí výslovně zavazovaly uzavřít jako alternativu takovouto smlouvu (další smlouvu o smlouvě budoucí, jíž dojde k novaci právě zakládaného závazku), však Nejvyšší soud nenalézá smysl a sama dovolatelka přes snahu o sofistikovanou argumentaci racionální vysvětlení nepředkládá. Je vhodné v té souvislosti připomenout výkladový princip, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (k předpokladu racionálních aktérů srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 32 Cdo 4725/2015, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). Ten se ve zde souzené věci uplatní tím spíše, že smluvními stranami byly obchodní společnosti.
Pro námitku dovolatelky, že soudy nižších stupňů ignorovaly závěr Nejvyššího soudu přijatý např. v usnesení ze dne 12. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4924/2009, podle něhož smlouva o smlouvě budoucí není pojmenovanou smlouvou, ale jde o způsob uzavření smlouvy, Nejvyšší soud neshledává v úvahách odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) opodstatnění.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že porušil příkaz Nejvyššího soudu, podle něhož se soud musí zabývat okolnostmi, z nichž lze dovodit skutečnou vůli, kterou strany ve sporném ujednání projevily, avšak sama neoznačuje žádné takové okolnosti, zjištěné dokazováním či alespoň tvrzené v řízení před soudy nižších stupňů, které by byly způsobilé přivodit závěr, že úmyslem smluvních stran bylo založit závazek k uzavření kupní smlouvy. Výpověď bývalého jednatele žalované, na kterou v té souvislosti jedině odkazuje, totiž že žalovaná byla k uzavření rezervační smlouvy motivována úmyslem jí předmětné nemovitosti prodat, takovou skutečností není. Posouzení smlouvy jako „pouhé“ rezervační smlouvy (nikoliv jako smlouvy o smlouvě budoucí) s případným zjištěním, že žalovaná byla k uzavření rezervační smlouvy motivována úmyslem dovolatelce předmětné nemovitosti prodat, nikterak nekoliduje. Tzv. rezervační smlouva je sice smlouvou nepojmenovanou (nejde o smluvní typ), nicméně v právní praxi poměrně frekventovanou s obsahem do značné míry standardizovaným, a Nejvyšší soud se ve své rozhodovací praxi k její povaze opakovaně vyjádřil. Konstatoval, že pro obligační vztah účastníků vzniklý rezervační smlouvou je z hlediska vzájemných práv a povinností typické, že zájemce se zavazuje zaplatit peněžní částku jako utvrzení svého zájmu o nabytí věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, a strana, která je nabízí, se zavazuje po určitou dobu se zdržet vymezených právních úkonů týkajících se věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty (srov. např. rozsudky ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 110/2010, ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 571/2012, ze dne 30. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 3682/2017). Je tedy nejen již z povahy věci logické, nýbrž našlo svůj odraz též v judikatuře, že rovněž tzv. rezervační smlouvu strany uzavírají motivovány úmyslem předmět rezervace zcizit (resp. zpravidla zprostředkovat zcizení) a nabýt.
Lze k tomu ostatně dodat, že pro posouzení právní povahy smlouvy sice není určující její označení, nýbrž její obsah, nicméně skutečnost, jak strany smlouvu označí, též nemusí být bez významu pro zjištění, jaký závazkový vztah měly v úmyslu založit. Pokud by ve zde souzené věci měly úmysl uzavřít smlouvu o smlouvě budoucí, není zřejmé, co by jim bránilo ji takto přímo označit, když o tom, že institut smlouvy o smlouvě budoucí existuje, nepochybně vědomost měly, jak je patrno již z obsahu posuzované smlouvy, v níž se s možností uzavření takové smlouvy do budoucna počítá. Pro to dovolatelka vysvětlení nenabídla. Stejně tak není zřejmé, proč strany ve smlouvě nejsou označeny jako budoucí prodávající a budoucí kupující, nýbrž jako složitel a schovatel, jak bývají v právním styku v některých případech označovány strany rezervační smlouvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008).
Odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 292/2005 (podle jehož závěrů obsahuje-li smlouva o smlouvě budoucí ujednání obou smluvních stran o ceně v budoucnu převáděných pozemků i o tom, jakým způsobem budoucí kupující tuto cenu uhradí, lze z existence takového ujednání dovodit rovněž vůli budoucího kupujícího v budoucnu pozemky od budoucího prodávající odkoupit, tedy uzavřít s ním kupní smlouvu), je nepřípadný, a to nejen proto, že v tam souzené věci nebylo pochyb o tom, že uzavřená smlouva byla smlouvou o smlouvě budoucí, a soudy řešily otázku, zda z této smlouvy vyplýval závazek k uzavření budoucí smlouvy kupní též pro budoucího kupujícího. Především platí obecně, že vždy je třeba vycházet z individuálních rozměrů každého jednotlivého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09, uveřejněný pod číslem 187/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, z jehož závěrů vychází též Nejvyšší soud, srov. např. rozsudky ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4889/2010, a ze dne 8. 8. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4041/2011, a usnesení ze dne 7. 9. 2017, sp. zn. 32 Cdo 1289/2017). Též při výkladu právních úkonů se proto vždy vychází z individuálních okolností konkrétního případu zjištěných dokazováním (srov. již rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, s. 386, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4082/2016).
Namítá-li dovolatelka, že závěr odvolacího soudu, podle něhož smlouva o rezervaci byla pouhým závazkem žalované neprodat nemovitosti jiné osobě po dobu trvání rezervace, je v rozporu s jazykovým vyjádřením smlouvy, neboť ze smlouvy, která obsahuje závazek něco konat, nelze dovozovat závazek něčeho se zdržet, a předkládá-li v té souvislosti jako otázku dosud neřešenou, zda je možné explicitně sjednaný závazek něco konat interpretovat jako závazek téže osoby něčeho se zdržet, aniž by to plynulo z formulace daného závazku, pak činí právě to, co (neprávem) vytýká odvolacímu soudu, tj. staví závěr o obsahu právního úkonu toliko na jeho jazykovém vyjádření. Dikci, podle níž se vlastník nemovitostí označený jako „schovatel“ tyto nemovitosti „zavazuje rezervovat a umožnit složiteli uzavřít kupní smlouvu nebo smlouvu o budoucí smlouvě kupní“, bylo třeba podrobit též výkladu logickému a systematickému.
Posuzovaná smlouva je označena jako smlouva o rezervaci, „schovatel“ se v čl. I zavazuje nemovitosti rezervovat a v čl. II je sjednán rezervační poplatek jako „cena za rezervaci“. Že bylo za těchto okolností úmyslem smluvních stran sjednat přinejmenším rezervaci v tom smyslu, jak je tento pojem zaužíván v obchodním styku, se jeví být nepochybným [ostatně i jednatel dovolatelky uvedl ve své výpovědi, že rezervační smlouvu považovali rovněž (sic!) za smlouvu o smlouvě budoucí]. Jaký smysl by ovšem mělo zakládat závazek k rezervaci, jestliže by byla zároveň sjednána přímo již smlouva o smlouvě budoucí, zakládající závazek „schovatele“ jako vlastníka předmětných nemovitostí k uzavření kupní smlouvy (popř. další smlouvy o smlouvě budoucí, v intencích argumentace dovolatelky)?
Shora uvedená otázka, kterou dovolatelka předkládá jako neřešenou, není otázkou hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř., kterou by dovolací soud mohl vyřešit ve zde souzené věci, jak pro účely přezkumu správnosti právního posouzení odvolacího soudu, tak pro futuro, při plnění své úlohy zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování [srov. §14 odst. 1 písm. a) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů]; jak bylo již zdůrazněno, při výkladu právních úkonů se vždy vychází ze zjištěných individuálních okolností konkrétního případu. Meze výkladu judikaturou vytýčeny jsou. Text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014). Zároveň platí, že obsah právního úkonu lze vykládat podle vůle toho, kdo ho učinil, jen za předpokladu, že tvrzená vůle není v rozporu s jazykovým projevem učiněným v písemné formě. Výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu, nelze jím však projev vůle doplňovat, měnit či nahrazovat (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 13. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 104/04, uveřejněný pod č. 146/2004 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 3, ročník 1999, pod č. 30, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, pod č. C 1627). Tyto meze odvolací soud v souzené věci nepřekročil. Lze podpůrně poukázat na to, že např. ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 5391/2008 se v rezervační smlouvě, o jejíž povaze nebylo pochyb, smluvní strana označená jako schovatelka zavázala umožnit druhé straně označené jako složitelka uzavření smlouvy o budoucí smlouvě kupní. Obdobně ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 33 Cdo 3190/2017 se žalovaná smlouvou o rezervaci zavázala vykonávat činnosti, na jejichž základě vznikne žalobkyni možnost uzavřít kupní smlouvu (smlouvu o budoucí kupní smlouvě) s vlastníkem předmětu převodu. V obou případech se takto zavázala nikoliv osoba oprávněná k převodu vlastnického práva (vlastník), nýbrž zprostředkovatel, jde tedy o jinou situaci, než ve zde souzené věci (zavázat se k uzavření smlouvy budoucí mohou pouze účastníci smlouvy, která má být jimi v budoucnu uzavřena, srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, a ze dne 15. 8. 2012, sp. zn. 33 Cdo 694/2011). Je však zřejmé, že formulace „umožnit uzavření kupní smlouvy či smlouvy o budoucí smlouvě kupní“ nevede nutně jen k tomu výkladu, že se jí zakládá závazek takovou smlouvu uzavřít, jak se domnívá dovolatelka.
Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka výkladu ustanovení §266 odst. 4 obch. zák., kterou dovolatelka předkládá jako další otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, totiž „zda se má projev vůle vykládat k tíži strany, která jako první v jednání daný výraz použila, pokud není tvrzena možnost různého výkladu daného výrazu“, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím řešení nezávisí a není tak splněno jedno z kritérií vymezených v §237 o. s. ř. Argument, že to byla sama dovolatelka, kdo vložil sporné části do smlouvy o rezervaci, odvolací soud užil toliko podpůrně („nadto“, jak uvedl). To odpovídá skutečnosti, zdůrazněné v judikatuře, že ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. lze aplikovat pouze v tom případě, že projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, tedy podle úmyslu jednající osoby, a nelze jej vyložit ani podle odstavce 2. Kombinovat postupy podle ustanovení §266 odst. 1 a podle ustanovení §266 odst. 4 obch. zák. je z povahy věci vyloučeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 6/2011). Jestliže se odvolací soud od judikatury dovolacího soudu neodchýlil v základním (hlavním) právním závěru (u něhož mohl zůstat), pak ani případné posouzení jeho podpůrné úvahy jako nesprávné by nemohlo ovlivnit výsledek dovolacího přezkumu.
K právnímu posouzení odvolacího soudu, podle něhož předmětná smlouva neobsahuje vynutitelný závazek uzavřít kupní smlouvu a nejde proto o smlouvu o smlouvě budoucí kupní, se tedy dovolatelce závěr o přípustnosti dovolání přivodit nezdařilo. Pak již ovšem nemohou založit přípustnost dovolání zbývající otázky, které dovolatelka předkládá jako dosud neřešené, zda jsou ujednání o splatnosti kupní ceny a další platební podmínky podstatnou náležitostí smlouvy o uzavření budoucí kupní smlouvy, zda předložení návrhu znění realizační smlouvy, které neodpovídá smlouvě o uzavření budoucí smlouvy, spolu s výzvou k uzavření realizační smlouvy odnímá výzvě její účinky, a zda se může oprávněná strana v případě, že se s povinnou stranou nedohodne na obsahu realizační smlouvy, domáhat toho, aby obsah realizační smlouvy určil soud, nebo toho, aby soud nahrazením vůle žalované de facto jen schválil žalobkyní navržený obsah realizační smlouvy (srov. k tomu závěry shora citovaného R 48/2006 a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1312/2015). Řešení těchto otázek by se ve výsledku sporu nemohlo v žádném ohledu odrazit a kritéria stanovená v §237 o. s. ř. nejsou již z tohoto důvodu splněna.
Otázku hmotného práva, která má být dovolacím soudem rozhodována rozdílně, signalizovanou v čl. I bodě 3 dovolání, dovolatelka nijak nevymezila.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 20. 2. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu