ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4057.2018.3
sp. zn. 32 Cdo 4057/2018-719
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Hany Gajdziokové ve věci žalobkyně AREA TZB a. s. , se sídlem v Praze 5, Vrchlického 479/51, identifikační číslo osoby 25740351, zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1683/127, proti žalované STRABAG a. s. , se sídlem v Praze 5, Na Bělidle 198/21, identifikační číslo osoby 60838744, zastoupené JUDr. Ondřejem Rathouským, advokátem se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 1096/8, o zaplacení částky 35 139 611,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 82/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 10. 2018, č. j. 1 Cmo 85/2017-662, 1 Cmo 134/2017, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 71 003 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2017, č. j. 5 Cm 82/2008-567, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 10. 4. 2017, č. j. 5 Cm 82/2008-590, doplněný usnesením téhož soudu ze dne 6. 11. 2017, č. j. 5 Cm 82/2008-619, kterým bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 35 139 611,40 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení a náhradu nákladů řízení ve výši 3 450 504 Kč, a zaplatit státu na náhradu nákladů řízení částku 307 339,59 Kč (první výrok), dále rozhodl o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 142 005,60 Kč (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém rozsahu) napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „se odvolací soud odchýlil od předchozích závěrů Nejvyššího soudu ČR v jiných věcech“ a „že rozsudek odvolacího soudu závisí na právních otázkách, které jsou zásadního významu, a to nejen pro danou věc a že jejich posouzení Nejvyšším soudem ČR má značný judikatorní přesah“. Namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku, rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Současně navrhuje odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku byl zamítnut usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2019, č. j. 32 Cdo 4057/2018-716.
Žalobkyně navrhuje dovolání odmítnout, případně zamítnout. Považuje jej za nepřípustné a nedůvodné.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka předkládá k dovolacímu přezkumu otázku, zda „lze uzavřenou smlouvu o dílo považovat za absolutně neplatnou ve smyslu §37 odst. 3 občanského zákoníku, resp. neexistentní pro absenci dohody o podstatných náležitostech smlouvy o dílo, tj. o konkrétní podobě díla, ačkoli se obě strany takovou smlouvou o dílo řídí, zhotovitel prokazatelně plní sjednaný předmět díla, za což vystavuje faktury, kooperuje s objednatelem, přičemž objednatel vystavené faktury řádně proplácí“. Domnívá se, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od jí citovaných rozsudků Nejvyššího soudu. S odkazem na obsah některých důkazů vyjadřuje přesvědčení, že předmět díla byl mezi stranami vymezen jasně, určitě a řádně smlouvou o dílo a jejími nedílnými součástmi, tj. projektovou dokumentací a protokolem o projednání nabídky s tím, že dílo bylo pouze po technické stránce v průběhu spolupráce na základě instrukcí investora precizováno (ústní formou upřesňováno).
Skutková zjištění, z nichž dovolatelka při formulaci této otázky vychází, však odvolací soud neučinil. Odvolací soud odkázal na skutkové závěry soudu prvního stupně, z nichž vyplývá, že žalobkyně „nějaké dílo“ realizovala, dovolatelka za provedené práce platila, avšak dílo od počátku nemělo přesně vymezený rámec. Odvolací soud dále na základě hodnocení důkazů provedených v odvolacím řízení k těmto závěrům doplnil, že prováděcí projektová dokumentace z 10. 1. 2007, na kterou bylo odkazováno v písemné smlouvě o dílo (v její součásti „Protokol týkající se projednání nabídky“ z 22. 2. 2007) ohledně vymezení předmětu díla, byla objektivně nepoužitelná pro realizaci díla, na její četné a závažné nedostatky žalobkyně opakovaně dovolatelku upozorňovala se žádostí o sjednání nápravy a ačkoliv později byly největší (nikoliv všechny) projektové nedostatky odstraněny – výsledkem byla „revize X“ – uvedené faktické změny strany nikdy neučinily součástí písemné smlouvy z 19. 3. 2007.
Dovolatelka tedy nesprávnost právního posouzení věci zakládá na vlastním hodnocení provedených důkazů a vlastních skutkových závěrech odlišných od zjištění odvolacího soudu. Takovým způsobem však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nelze, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním. Ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu dovolatel nemá k dispozici žádný způsobilý dovolací důvod, tím spíše skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014, jež jsou veřejnosti dostupná – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ).
Odvolací soud se při posouzení otázky, zda mezi účastníky existovala platná smlouva o dílo, neodchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2280/2007, na nějž odkazuje dovolatelka a ve kterém byl vysloven závěr, že projekt v případě rekonstrukcí nemusí obsahovat od počátku, již při uzavření smlouvy, zcela přesný, úplný a detailní popis všech prováděných prací; určení vlastního předmětu závazkového vztahu – díla a jeho fyzického předmětu (výsledku prací) – může být provedeno přímo ve smlouvě bez ohledu na takový samostatný dokument. S ohledem na zjištění v projednávané věci, že projektová dokumentace, na níž ohledně specifikace předmětu díla smlouva (její součást) odkazovala, měla četné a závažné nedostatky v úplnosti způsobující její nepoužitelnost (tedy nebyla způsobilá k řádnému vymezení předmětu díla), se odvolací soud v souladu se závěry citovaného rozhodnutí zabýval tím, zda byl předmět díla dostatečně vymezen v samotné smlouvě o dílo bez ohledu na obsah projektové dokumentace a dospěl k závěru, že obecný popis předmětu díla ve smlouvě o dílo slovy „Dodávka a montáž profesí – ZTI, ÚT, CHL, OTK, VZT“ nesplňuje požadavek určitého, nezaměnitelného a jednoznačného vymezení díla. Tento závěr pak není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. například rozsudky ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, a ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 32 Cdo 1234/2016, nebo usnesení ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2068/2016).
Oproti přesvědčení dovolatelky se odvolací soud při posouzení této otázky neodchýlil ani od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 10. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3817/2013, a ze dne 30. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 3192/2007, podle kterých lze uzavřít ústní (případně zčásti ústní a zčásti písemnou) smlouvu, není-li zákonem předepsána nebo některým z účastníků požadována písemná forma smlouvy, přičemž pro hodnocení jednání účastníků je rozhodující jejich vůle při uzavírání smlouvy. Odvolací soud při závěru o nedostatečném vymezení předmětu díla v písemné smlouvě o dílo v souladu se závěry těchto rozhodnutí posuzoval, zda mohla být mezi účastnicemi uzavřena smlouva ve formě ústní a vycházel z jejich vůle při uzavírání smlouvy. Možnost uzavření platné ústní smlouvy však vyloučil s ohledem na zjištění, že obě strany zcela zřetelně projevily svou vůli k veškeré kontraktaci pouze v písemné formě. K dohodě o obsahu smlouvy ve formě požadované oběma stranami pak nedošlo ani po odstranění (největších) nedostatků ve vymezení předmětu díla „revizí X“, neboť závěry této revize účastnice neučinily součástí smlouvy (i přes návrhy stran nebyl uzavřen žádný dodatek smlouvy či smlouva jiná).
Nepřípadný je odkaz dovolatelky na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1679/2011, od jehož závěrů se měl odvolací soud také odchýlit. V tam řešené věci vznikla pochybnost o sjednaném rozsahu předmětu díla, vzhledem k rozdílnému obsahu smlouvy o dílo, v níž bylo ujednáno poskytnutí záruky za provedení izolace proti zemní vlhkosti, oproti projektové dokumentaci, na níž smlouva odkazovala a která s provedením takové izolace nepočítala. Podle citovaného rozhodnutí bylo nutné pochybnost o obsahu smlouvy odstranit cestou aplikace zákonem stanovených interpretačních pravidel. V projednávané věci však odvolací soud vycházel ze zcela odlišného skutkového základu (zcela obecný popis předmětu díla ve smlouvě, závažné nedostatky v úplnosti projektové dokumentace, jež měla předmět díla vymezovat a na které žalobkyně opakovaně upozorňovala, neuskutečnění dohody účastnic o obsahu smlouvy v jimi požadované formě po vyhotovení „revize X“). Lze přitom souhlasit se závěrem odvolacího soudu, podle kterého nedostatek ve vymezení předmětu díla tak zásadní povahy nebyl odstranitelný ani výkladem podle §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 a podle §266 zákona č. 513/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, neboť výkladem lze pouze zjišťovat obsah právního úkonu vyjádřeného slovy, nelze jím však projev vůle doplňovat. Tento závěr odpovídá ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. například usnesení ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročníku 1999, pod číslem 30, nebo rozsudky ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4937/2015, a ze dne 18. 12. 2018, sp. zn. 28 Cdo 1413/2017).
Dovolatelka má dále za to, že odvolací soud postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu týkající se posuzování výše bezdůvodného obohacení (cituje rozsudky ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. 23 Cdo 5753/2015 a ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008) při řešení otázky, zda „lze za cenu obvyklou v případě neplatné či neexistující smlouvy o dílo při zjišťování výše bezdůvodného obohacení považovat částku zjištěnou na základě znaleckého zkoumání … pokud znalec určil výši bezdůvodného obohacení z plnění bez smluvního podkladu srovnáním s plněními, která byla poskytována na základě smluvního podkladu“ a zda „je v takovém případě naplněna podmínka ceny obvyklé, tj. ceny, za kterou se obdobná plnění poskytují v daném čase a místě za obdobných podmínek“. Vytýká odvolacímu soudu, že zcela nekriticky přijal závěry znaleckého posudku o výši ceny obvyklé, které považuje za zjevně nesprávné, neboť podle ní nezohledňují skutečnost, že v případě neplatné smlouvy dovolatelka nemůže využít jakékoliv garance či záruky, ani nárok na zaplacení smluvní pokuty, čímž zákonitě dochází ke snížení ceny za provedené dílo.
V dovolatelkou citovaných rozsudcích Nejvyšší soud odkázal na svá četná předchozí rozhodnutí, v nichž byl formulován a odůvodněn závěr, že v případě plnění, které není dobře možné vrátit, je bezdůvodně obohacený povinen poskytnout tomu, na jehož úkor bezdůvodné obohacení získal, peněžitou náhradu odpovídající hodnotě, za jakou bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek, tedy obvyklou cenu tohoto plnění. V rozsudku ze dne 30. 10. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2601/2008, současně dodal, že poznatek o obvyklé ceně naturálního plnění (ceně, za jakou bylo obdobné plnění obvykle poskytováno v daném místě a čase a za obdobných podmínek) je poznatkem skutkovým a že k takovým poznatkům soud tam, kde nemůže vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, dospívá dokazováním, tedy prováděním důkazů a jejich hodnocením. Zjištění výše obvyklé ceny je tedy otázkou skutkovou (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5012/2016). Odvolací soud přitom v souladu s citovanými rozhodnutími při stanovení výše bezdůvodného obohacení dovolatelky částkou 111 421 294,60 Kč vyšel ze znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem Vysoké učení technické v Brně, Fakulta stavební (včetně jeho dodatků č. 1 a 2), v němž byla určena celková cena díla, jak bylo žalobkyní skutečně provedeno, podle cen v místě a čase obvyklých, a jeho obsah též srovnával se závěry znaleckého posudku Ing. Drahomíra Skalníka. Při hodnocení znaleckého posudku přihlédl i k tomu, jak se v dodatku č. 2 znalecký ústav vypořádal s připomínkami dovolatelky k jeho obsahu. Namítá-li dovolatelka nesprávnost určení výše ceny obvyklé ve znaleckém posudku, ve skutečnosti tím nezpochybňuje správnost právního posouzení, nýbrž správnost odvolacím soudem provedeného hodnocení důkazů. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř., nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Námitky takové povahy nemohou tudíž přivodit ani závěr o přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSCR 29/2009, uveřejněné pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015).
Přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit ani otázky, zda „lze vyhovět žalobnímu nároku v případě, že soud bez řádného odůvodnění odmítne důkazy, které by mohly prokázat stěžejní otázku celého sporu, tj. existenci platné smlouvy o dílo“, a zda „lze rozhodnutí soudu považovat za nepřezkoumatelné, pokud z jeho odůvodnění není zřejmé, na jakém podkladě a z jakého důvodu přiznal žalobci žalovanou částku ve výši uvedenou ve výroku takového rozhodnutí“. Jejich prostřednictvím dovolatelka fakticky namítá vady řízení, které však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
K těmto námitkám lze pro úplnost dodat, že dovolatelka neuvádí žádné konkrétní důkazy jí navrhované k prokázání existence platné smlouvy o dílo, jejichž provedení by bylo soudem prvního stupně odmítnuto bez řádného odůvodnění a tento postup by odvolací soud nenapravil (takové důkazy nevyplývají ani z obsahu spisu). Dovolatelka zcela pomíjí, že odvolací soud k otázce existence platné smlouvy o dílo provedl i další důkazy, než z jakých vycházel soud prvního stupně, a to včetně dovolatelkou předloženého vyhotovení listiny „Protokol týkající se projednání nabídky“ z 22. 2. 2007. Odvolací soud též posoudil námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu prvního stupně a řádně vysvětlil, z jakého důvodu je pro posouzení věci nerozhodné rozdílné tvrzení dovolatelky o výši plateb, jež uhradila žalobkyni, a proč ve shodě se závěry soudu prvního stupně nárok žalobkyně považuje za důvodný (srov. odstavec 27 odůvodnění napadeného rozsudku). Jeho závěry nejsou v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, podle které není rozhodnutí soudu prvního stupně zpravidla nepřezkoumatelné, i když nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. například rozsudek ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Považuje-li dovolatelka dovolání za přípustné z důvodu „zásadního právního významu“ otázek jí předkládaných, patrně přehlédla, že přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kritériu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí a otázek v něm řešených (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatelka výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i tu část prvního výroku a druhý výrok, kterými bylo rozhodováno o nákladech řízení. Podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. však dovolání není přípustné proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 4. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu