ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4269.2018.1
sp. zn. 32 Cdo 4269/2018-138
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců Mgr. Jiřího Němce a JUDr. Pavla Příhody ve věci žalobce M. M. , narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Michalem Dobešem, advokátem se sídlem v Brně, Křenová 479/71, proti žalovanému Moravskému peněžnímu družstvu , se sídlem v Třebíči, Hasskova 92/22, identifikační číslo osoby 28260830, o zaplacení částky 612 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 5 C 13/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2018, č. j. 47 Co 392/2016-119, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Třebíči ze dne 7. 6. 2016, č. j. 5 C 13/2016-96, ve výroku I., kterým soud prvního stupně zamítl žalobu o zaplacení částky 612 000 Kč s příslušenstvím (první výrok), dále změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. o náhradě nákladů řízení (druhý výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (třetí výrok).
Rozsudek odvolacího soudu (výslovně v celém jeho rozsahu) napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ a dále v tom, že „má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Napadené rozhodnutí podle něj spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhuje zrušení napadeného rozsudku, též rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 1 čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatel má za dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu nevyřešenou otázku „zda je možné považovat za ustálenou obchodní praxi a za obchodní zvyklost dohodu o neúčtování sankčních úroků z prodlení v situaci, kdy po dobu ‚prodlení‘ dlužníka dále pokračuje plnění dle smlouvy, generuje věřiteli dohodnutý zisk a věřitel včasné splnění povinnosti dlužníka nepožaduje ani nevymáhá, a zda takovéto obchodní zvyklosti, resp. oprávněnému očekávání chování druhé smluvní strany, náleží právní ochrana“. Podle něj se na projednávanou věc nevztahuje rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009 (jež je veřejnosti dostupný – stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – na http://www.nsoud.cz ). Namítá, že žalovaný sdělil dlužníkovi, že po něm nebude požadovat smluvní úroky z prodlení, které by formálně podle smlouvy o úvěru ze dne 27. 9. 2012 mohl požadovat, a že se strany současně dohodly na odkládání splatnosti jistiny úvěru z důvodu „oboustranné finanční výhodnosti“. Za těchto okolností považuje (s odkazem na jím citovaný nález Ústavního soudu) následné uplatňování smluvených úroků z prodlení žalovaným za nepoctivé a protiprávní jednání.
Skutková zjištění o existenci „dohody o neúčtování sankčních úroků z prodlení“, z nichž dovolatel při formulaci této otázky vychází, však odvolací soud neučinil, neboť dohodu tvrzenou ve formě nedatovaného „zápisu z jednání“ považoval ve shodě se závěry soudu prvního stupně za neplatnou pro nedostatek podpisu žalovaného, pro její nesrozumitelnost a logické rozpory. Dovolatel tedy nesprávnost právního posouzení věci v této otázce zakládá na vlastních skutkových závěrech odlišných od skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem. Takovým způsobem přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nelze, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 32 Cdo 4566/2014).
Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání dále v tom, že „má být dovolacím soudem posouzena jinak“ otázka „zda je obchodní zvyklost měnící podmínky původně mezi stranami sjednaného smluvního ujednání, způsobilá bez dalšího změnit práva a povinnosti stran tak, aby jim náležela patřičná právní ochrana“, patrně přehlédl, že takový předpoklad přípustnosti dovolání §237 o. s. ř. nestanoví. Nejvyšší soud zdůraznil již v usnesení ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v tomto ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak). V případě uplatnění tohoto předpokladu přípustnosti musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013), což z obsahu dovolání patrné není.
Pouze pro úplnost lze k námitkám dovolatele uvést, že ze skutkových zjištění odvolacího soudu (ani z tvrzení dovolatele) nevyplývá, že by bylo ve smyslu §264 odst. 2 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále jen „obch. zák.“), odkázáno ve smlouvě o úvěru na jakékoliv obchodní zvyklosti a že by tím byly postaveny na roveň smluvnímu ujednání. Samotná skutečnost, že v předchozích obchodních vztazích účastníků žalovaný (věřitel) nepožadoval po dlužnících sjednané úroky z prodlení, přestože smluvně sjednaná splatnost úvěru nebyla dodržena, neznamená, že by toto chování bylo obchodní zvyklostí ve smyslu §264 odst. 1 obch. zák., neboť by muselo jako obchodní zvyklost existovat v daném odvětví (oboru) přinejmenším v dotyčném regionu. Navíc, i kdyby se o takovou obchodní zvyklost jednalo, nemohla by být podle ustálené judikatury dovolacího soudu sama o sobě důvodem vzniku, změny nebo zániku práv a povinností, ani překážkou pro uplatnění (vymáhání) práva (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4862/2008, ze dne 22. 3. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4932/2009, a ze dne 29. 5. 2014, sp. zn. 23 Cdo 1626/2013).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Přípustnost dovolání proto nejsou způsobilé založit ani námitky nesprávné aplikace zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, zrušeného ke dni 1. 1. 2014, při posouzení otázky platnosti ujednání o smluvním úroku z prodlení a otázky kumulativní novace původního závazku ze smlouvy o úvěru spočívající ve vzdání se práva na smluvní úroky z prodlení dohodou žalovaného s dlužníkem, neboť ve vztahu k nim dovolatel řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Pouhé vymezení dovolacího důvodu přípustnost dovolání založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sen. zn. 29 NSCR 114/2013). Tvrzení dovolatele, že „sazba smluvního úroku ve výši 0,3 % denně z dlužné částky by již sama o sobě byla dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu nemravná“, není způsobilým vymezením předpokladu přípustnosti dovolání, neboť z něj není zřejmé, jakou konkrétní „ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu“ má dovolatel na mysli.
Vytčené nedostatky obligatorních náležitostí dovolání již nelze odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání v této části.
Dovolatel namítá též vady řízení (neúplné zjištění skutkového stavu věci neprovedením výslechu manželů B.). Vady řízení však samy o sobě nejsou způsobilým dovolacím důvodem (tím je toliko nesprávné právní posouzení věci); k jejich případné existenci by mohl dovolací soud přihlédnout jen v případě přípustného dovolání (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.), což v projednávané věci není naplněno. Tvrzení dovolatele o procesních pochybeních nezahrnuje žádnou odvolacím soudem řešenou otázku procesního práva, která by splňovala předpoklady vymezené v §237 o. s. ř., přípustnost dovolání tudíž založit nemůže, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015).
Dovolatel výslovně napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tj. i ve výrocích o nákladech řízení. Dovolání proti výrokům o nákladech řízení však není přípustné vzhledem k ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání odmítl dílem pro vady a dílem pro nepřípustnost (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 4. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu