ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.473.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 473/2019-372
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Z. S. , narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Ing. Pavlem Cinkem, advokátem se sídlem v Plzni, Veleslavínova 33, proti žalované NN Životní pojišťovně N. V. , se sídlem v Rotterdamu, Weena 505, Nizozemské království, jednající organizační složkou NN Životní pojišťovna N. V., pobočka pro Českou republiku, se sídlem v Praze 5 – Smíchově, Nádražní 344/25, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 40763587, zastoupené Mgr. Evou Novákovou, advokátkou, se sídlem v Praze 1, Ovocný trh 573/12, o zaplacení částky 1 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 4 C 274/2009, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2018, č. j. 35 Co 221/2018-348, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu ve výroku o věci samé není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Odvolací soud se oproti přesvědčení dovolatelky při posouzení souladu uplatnění námitky promlčení práva žalované jako pojistitele dovolat se relativní neplatnosti předmětné pojistné smlouvy uzavřené dne 5. 4. 2006 pro omyl úmyslně vyvolaný pojistníkem od rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
V souladu se závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, uveřejněného pod číslem 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 5/2002“), vyšel z konkrétních okolností, za nichž byla námitka uplatněna, totiž že k úmrtí pojistníka (manžela dovolatelky) utonutím došlo v listopadu 2006 a dovolatelka jako osoba obmyšlená o pojistné plnění požádala dne 19. 2. 2007. Žalovaná se z usnesení policejního orgánu ze dne 24. 8. 2007 a ze zprávy jiné pojišťovny ze dne 4. 2. 2008 dozvěděla, že se s velkou pravděpodobností jednalo o sebevraždu, proto dopisem ze dne 21. 3. 2008 odmítla pojistné plnění se závěrem, že jde o výluku z pojištění dle čl. 5 odst. 2 pojistných podmínek. Případ byl pro žalovanou uzavřen, neboť žalobkyně ji o pojistné plnění neupomínala. Žaloba byla podána dne 7. 4. 2009, tedy dva dny poté, co uplynula tříletá promlčecí lhůta pro uplatnění námitky relativní neplatnosti pojistné smlouvy, a rok a půl poté, kdy bylo pojistné plnění odmítnuto. Žalovaná pak teprve v reakci na podanou žalobu, tudíž po uplynutí promlčecí lhůty, vznesla námitku relativní neplatnosti. Z toho pak odvolací soud dovodil (a jde tu o závěr skutkový, o součást skutkového stavu věci zjištěného soudy nižších stupňů, který nepodléhá dovolacímu přezkumu), že vyčkávání žalobkyně s podáním žaloby až do doby, kdy se promlčí právo žalované namítat relativní neplatnost pojistné smlouvy, bylo vedeno úmyslem znemožnit žalované účinnou obranu v soudním řízení a získat tak plnění ze smlouvy, o jejíž neplatnosti věděla.
Navazující právní závěr, že takto zjištěné okolnosti případu opodstatňují, aby soud cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), žalobkyni odepřel právo uplatnit námitku promlčení, neboť jde o výjimečnou situaci, v níž by výkon práva vedl k nepřijatelným (s principy ekvity a spravedlnosti neslučitelným) důsledkům, je v souladu jak s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, včetně té, kterou dovolatelka cituje (vedle R 5/2002 srov. např. rozsudek ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudky ze dne 17. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4180/2013, ze dne 7. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 1729/2014, ze dne 1. 6. 2016, sen. zn. 23 ICdo 19/2015, ze dne 21. 1. 2016, sp. zn. 33 Cdo 2244/2015, a ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 29 Cdo 3467/2016, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu), tak i Ústavního soudu (srov. např. nález ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04, uveřejněný pod číslem 171/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, uveřejněný tamtéž pod číslem 103/2011).
Zjištěný postup žalobkyně, byť z hlediska formálního je po právu, je v rovině mravní jednáním nepoctivým, jednáním „contra bonos mores“, jehož aprobací by obecné soudy rezignovaly na svou povinnost, opakovaně zdůrazňovanou Ústavním soudem, rozhodovat v souladu s pravidly slušnosti (ekvity) a s přihlédnutím k individuálním poměrům každého jednotlivého případu usilovat o nalezení spravedlivého řešení (srov. např. nález ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, uveřejněný pod číslem 6/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a již citovaný nález sp. zn. I. ÚS 2216/09). Takový výkon práva si ve světle rozhodovací praxe Ústavního soudu a Nejvyššího soudu poskytnutí soudní ochrany nezaslouží.
Neobstojí argument dovolatelky, že posouzením námitky promlčení jako nemravné jí soudy zabránily domáhat se jejího nároku, šlo-li o právo z relativně neplatné smlouvy a důvody neplatnosti byly dovolatelce známy. Ani Nejvyšší soud neshledává, že by za těchto okolností bylo uplatnění korektivu dobrých mravů na újmu principu právní jistoty, k jehož realizaci institut promlčení slouží, a že by došlo k nepřiměřenému oslabení subjektivních práv dovolatelky vyplývajících z právních norem. Dovolatelce nelze přisvědčit ani v námitce, podle níž v souzené věci není splněna podmínka, že účastník marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil. Jestliže dovolatelka podle zjištění soudů nižších stupňů svým počínáním záměrně přivodila legitimní očekávání žalované, že případ je vyřešen (že dovolatelka se smířila s odmítnutím pojistného plnění z důvodu výluky z pojištění spočívající v tom, že k úmrtí pojištěného došlo sebevraždou v době dvou let od počátku pojištění), a po uplynutí promlčecí lhůty k uplatnění relativní neplatnosti pojistné smlouvy uplatnila právo na pojistné plnění žalobou, jde o situaci podřaditelnou z hlediska věcného (obsahového) pod předpoklad vyjádřený v judikatuře slovním spojením „zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil“.
Odkaz dovolatelky na závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozsudcích ze dne 28. 6, 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, a ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, je nepřiléhavý, neboť odvolací soud, jak je zřejmé z kontextu jeho argumentace, přes nepřesnou (nešťastně zvolenou) formulaci nezaložil ve skutečnosti uplatnění korektivu dobrých mravů na závěru, že dovolatelka byla k uplatnění námitky promlčení vedena toliko záměrem poškodit žalovanou (že šlo o šikanózní výkon práva).
Dovolatelka napadla dovoláním rozsudek odvolacího soudu výslovně v celém jeho rozsahu, tedy též ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Kromě toho, že dovolání v této části ani v nejmenším nevyhovuje požadavkům na obligatorní náležitosti dovolání stanoveným v §241a odst. 2 o. s. ř., neboť postrádá jakoukoliv argumentaci, dovolatelka zřejmě přehlédla, že podle právní úpravy účinné od 30. 9. 2017, která je vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku pro toto dovolací řízení rozhodná, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto výrokům podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučena.
Nejvyšší soud ze shora uvedených důvodů, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. dílem jako nepřípustné, dílem jako vadné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu