ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4933.2017.3
sp. zn. 32 Cdo 4933/2017-1188
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně TELECONSULT-INTERNATIONAL, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 1, Jánský vršek 311/6, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 48592013, zastoupené JUDr. Petrem Břízou, LL.M., Ph.D., advokátem, se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, proti žalované O2 Czech Republic a. s. , se sídlem v Praze 4 - Michli, Za Brumlovkou 266/2, PSČ 140 22, identifikační číslo osoby 60193336, zastoupené Dr. Josefem Černohlávkem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Jungmannova 31/23, o zaplacení částky 55 714 277,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 46 Cm 15/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 4 Cmo 121/2016-1124, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 3. 2017, č. j. 4 Cmo 121/2016-1124, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 55 714 277,30 Kč z titulu náhrady škody ve formě ušlého zisku, která jí měla vzniknout při poskytování tzv. audiotexových služeb prostřednictvím telekomunikační sítě provozované žalovanou v období od dubna 1998 do října 1998 v důsledku porušení smluvních povinností, cílené manipulace s daty a porušení prevenční povinnosti ze strany žalované.
Žalovaná se bránila zejména námitkou, že k poklesu objemu služeb došlo z jiných důvodů, a prosazovala závěr, že odpovědnost za pokles zájmu zákazníků o služby poskytované žalobkyní nenese.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 1. 2016, č. j. 46 Cm 15/2012-1023, v pořadí třetím v této věci, ve výroku pod bodem I zastavil řízení ohledně úroků z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 1 354 437,41 Kč od 6. 5. 1999 do zaplacení, ve výroku pod bodem II uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 1 676 072 Kč s úroky z prodlení ve výši 12 % p. a. od 6. 5. 1999 do zaplacení, ve výroku pod bodem III žalobu ohledně částky 52 683 767,89 Kč s úroky z prodlení ve výši 0,05 % denně od 6. 5. 1999 do zaplacení a úroků z prodlení ve výši 6,25 % ročně z částky 1 676 072 Kč od 6. 5. 1999 do zaplacení zamítl a ve výrocích pod body IV – VI rozhodl o povinnosti žalobkyně nahradit žalované náklady řízení a o povinnosti žalované zaplatit státu soudní poplatek a nahradit mu náklady řízení.
Soud prvního stupně po provedení obsáhlého dokazování mimo jiné zjistil, že účastníci uzavřeli dne 28. 6. 1996 smlouvu č. 12/96, jejímž předmětem bylo zavedení a poskytování audiotexových informačních služeb, umožňujících uživatelům přístup nebo komunikaci s centrálními databázovými soubory prostřednictvím telefonní sítě v České republice. Žalobkyně jako provozovatel se mimo jiné zavázala platit poplatky za připojení, žalovaná se zavázala zajistit přístup k audiotexovým službám žalobkyně a přepravu informací k uživateli, umožnit volání a dostupnost své telefonní sítě na audiotexová zařízení žalobkyně, zejména zajištění směrování, tarifování a číslování, za což jí náležela odměna. Obě strany byly povinny sledovat počet a trvání hovorů na svém vlastním odečtovém zařízení, žalovaná měla porovnat oba záznamy a odsouhlasit, v případě odchylky měl být podkladem pro vyúčtování počet minut evidovaný žalovanou a v případě rozdílu nad 5 % měla žalobkyně právo na přešetření výsledku sledování. Účastníci dále uzavřeli smlouvu č. 21/98, účinnou od 1. 7. 1998 do 31. 12. 1998, „jejíž obsah je v podstatě totožného obsahu jako smlouva č. 12/96“; přibyl článek o tom, že v případě zjištění rozdílu v objemu minut nad 5 % žalovaná provádí šetření příčiny, a nebude-li zjištěna technická závada na jejím zařízení, je rozhodující stav zjištěný žalovanou.
V řízení nebylo sporné, že u žalobkyně došlo počínaje dubnem 1998 k poklesu objemu provozu, a vyjma měsíce května 1998 nebylo sporné ani to, na jakou úroveň se objem provozu žalobkyně dostal.
Soud prvního stupně posoudil předmětné smlouvy jako platně uzavřené nepojmenované smlouvy podle §269 odst. 2 obch. zák. (tj. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014). V prvé řadě dovodil, že žalobkyni se podařilo prokázat, že žalovaná porušila svou smluvní povinnost umožnit žalobkyni řádné přešetření výsledku sledování počtu a trvání hovorů v měsíci květnu 1998. Podle čl. 13 smlouvy č. 21/98 měl být v případě rozdílného měření účastníků podkladem pro odúčtování počet minut evidovaný žalovanou, avšak ta své záznamy měření žalobkyni ani soudu nepředložila a nepodařilo se jí tedy prokázat, že skutečně naměřila jí tvrzených 52 224 minut. Ačkoliv se v řízení nepodařilo zjistit, čím byl rozdíl v měřeních způsoben, vyšel soud z toho, že objem provolaných minut na audiotexové služby žalobkyně byl v měsíci květnu žalobkyní tvrzených 126 292 minut a žalobkyně má právo na zaplacení částky 1 676 072 Kč jako rozdílu mezi tím, co žalované vyúčtovala podle jejího měření a co měla vyúčtovat podle měření svého. Oproti tomu však soud prvního stupně uzavřel, že další porušení smluvních povinností žalované (zásah do jejího technického zařízení, neumožnění nerušeného volání na zařízení žalobkyně a nezajištění dostupnosti služeb) se žalobkyni prokázat nepodařilo. Poukázal na to, že žalobkyně ani netvrdila, natož prokázala, že by si její zákazníci stěžovali, že se nemohou na její služby dovolat nebo že se dovolali na jiného poskytovatele. Prokázaným neshledal ani její tvrzení, že žalovaná zneužila výherní seznamy; uzavřel k tomu, že pokud žalovaná seznamy získané od policie, tedy legálním způsobem, využila k provedení restriktivních opatření k zamezení zneužívání služebních telefonních stanic svých zaměstnanců, nejde o jejich zneužití. Vyjádřil názor, že tato opatření, zahájená v dubnu 1998, byla zásadní příčinou poklesu provozu žalobkyně. Další příčinu shledal v postupném poklesu zájmu zákazníků o tyto služby, které byly při zhoršující se ekonomické situaci poměrně drahé a zejména byly v průběhu času z velké části nahrazeny internetem, a také v malém objemu inzerce žalobkyně ve srovnání s konkurencí. Podle jeho přesvědčení trvalý pokles provozu žalobkyně od dubna 1998 do ukončení provozu v dubnu 1999 nelze vysvětlil neoprávněným zásahem do JTS v neprospěch žalobkyně a ve prospěch ostatních poskytovatelů této služby, „i kdyby byl prokázán, což nebyl“. Soud prvního stupně argumentoval, že výrazný rozdíl v naměřených minutách nad 5 % byl zaznamenán pouze v měsíci květnu 1998, a není pravděpodobné, že by zablokování služeb žalobkyně a přesměrování na služby konkurence po dobu necelého jednoho měsíce mohlo výrazně snížit počet zákazníků, kteří byli zvyklí služeb žalobkyně využívat.
Soud prvního stupně zároveň uzavřel, že nebylo prokázáno, že by žalovaná porušila svou obecnou prevenční povinnost dle §415 obč. zák. (tj. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, zrušeného k 1. 1. 2014) žalobkyní tvrzenými způsoby, tj. že neplnila požadavky na systém, který provozovala, nezřídila systém evidence všech hovorů, nezavedla objektivní a ověřitelný postup měření telekomunikačního provozu, její počítačové databáze neobsahovaly průkazné záznamy o hovorech a neumožňovaly objektivní vyhodnocení provozu, nebylo možno prokázat totožnost zaměstnance, který zásah proti žalobkyni provedl, a počítadlo nebylo chráněno proti nelegálním zásahům. Uvedl, že k tomuto závěru dospěl na základě znaleckých posudků, podle nichž síť žalované včetně jejího zabezpečení byla provozována v souladu s tehdy platnými přepisy a nebylo technicky ani ekonomicky možné zcela zamezit určitým zásahům, které mohly být provedeny pracovníky žalované, ale i dalšími osobami na celé trase od volajícího až k volanému. Dodal k tomu, že byť znalci připustili, že v některých oblastech mohlo být zabezpečení sítě žalované lepší, tj. přísnější, než vyžadovaly právní předpisy (např. mohla být zajištěna vyšší autentizace osob, které měly do ústředny přístup, tím, že každý by měl své heslo), dospěl k přesvědčení, že „pokud žalovaná ani při kontrolách provedených nedlouho po reklamaci žalobkyně nezjistila, a v řízení nebyl jinak prokázán jakýkoliv zásah do JTS v neprospěch žalobkyně a k poklesu hovorů došlo zřejmě z jiných příčin popsaných výše, není dána příčinná souvislost mezi těmito dílčími »pochybeními« a škodou, která žalobkyni vznikla“. Uzavřel, že tedy není prokázáno, že právě nepřijetí některých přísnějších opatření způsobilo jako příčina jediná či jedna z příčin vznik škody.
Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem II změnil tak, že žalobu o zaplacení částky 1 676 072 Kč s úroky z prodlení ve výši 12 % p. a. od 6. 5. 1999 do zaplacení zamítl, a ve výrocích pod body III a VI jej potvrdil (první výrok), rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů řízení (druhý a třetí výrok) a změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem V tak, že žalovaná není povinna zaplatit státu soudní poplatek (čtvrtý výrok).
Odvolací soud uvedl, že vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a že se po zhodnocení skutkového děje ztotožnil s jeho závěrem, že žalobkyni se nepodařilo prokázat porušení povinností ze závazkového vztahu podle §373 obch. zák., když přitom vycházel zejména ze zjištění učiněných ze znaleckých posudků, jak jsou uvedena v odůvodnění napadeného rozsudku, na něž odvolací soud v podrobnostech odkazuje. Dodal, že „nebylo prokázáno, že by technické připojení předmětného okruhu nebylo provedeno v souladu s platnými předpisy, že by byly shledány nějaké technické nebo technologické odchylky v připojení a bylo prokázáno, že se jednalo o standardní způsob ochrany, že nebylo prokázáno, že by žalovaná prováděla nějaké kvalifikované zásahy do poskytované služby, byť by takové zásahy do systému bylo tehdy možno provádět, neboť ve sporné době nebylo ekonomicky možné každou telefonní přípojku elektromagneticky stínit a mechanicky chránit proti neoprávněnému napojení, nebylo ani technicky možné každou domovní přípojku správně fyzikálně zabezpečit, tedy, že by systém nebyl zabezpečen podle možností, že by došlo k přesměrování hovorů a že by žalovaný neumožnil nerušené volání na zařízení žalobce a že by nezajistil dostupnost jeho služeb zákazníky“.
Oproti soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že skutečnost, že žalovaná neumožnila žalobkyni řádné přešetření výsledků sledování počtu a trvání hovorů v květnu 1998, je sice porušením povinnosti žalované vyplývající ze smlouvy, avšak mezi porušením této povinnosti a vznikem škody nelze dovodit příčinnou souvislost, nadto podle smlouvy má být v případě rozdílu mezi měřeními žalobkyně a žalované podkladem pro odúčtování počet minut evidovaný žalovanou. Proto uzavřel, že i pro květen 1998 platí závěry vztažené k celému předmětnému období.
V dalším odvolací soud konstatoval, v čem žalobkyně spatřuje porušení obecné prevenční povinnosti žalovanou, načež uvedl, že se po zhodnocení skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně ztotožnil též s jeho závěrem, že žalobkyně neprokázala, že by žalovaná prevenční povinnost porušila. V podrobnostech odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, přičemž uvedl, že „nebylo prokázáno, že by technické připojení předmětného okruhu nebylo provedeno v souladu s platnými předpisy, že se jednalo o standardní způsob ochrany, že ve sporné době nebylo ekonomicky možné každou telefonní přípojku elektromagneticky stínit a mechanicky chránit proti neoprávněnému napojení, nebylo ani technicky možné každou domovní přípojku správně fyzikálně zabezpečit, tedy, že by systém nebyl zabezpečen podle možností, že nebylo možné zamezit nějakým zásahům nejen zaměstnanci žalovaného, ale i jinými osobami na celé trase, tedy od volajícího k volanému, neboť rozsah informačních systémů je tak značný, že není možné, aby ke vstupu nedošlo, byť v některých oblastech mohlo být zabezpečení přísnější, než vyžadovaly právní předpisy. Ve sporné době r. 1998 bylo obtížné pro základní bezpečnostní opatření, která se týkají ochrany informací v telekomunikačním provozu, nalézt příslušnou zákonnou oporu. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná neporušila své povinnosti vyplývající z §415 obč. zák. jež byly v příčinné souvislosti s tvrzenou škodou.
Pro úplnost odvolací soud dodal, že žalobkyně nesla důkazní břemeno ohledně předpokladů odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu, nebylo proto třeba se podrobněji zabývat tím, čím byla tvrzená škoda způsobena.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně obsáhlým dovoláním, jehož přípustnost shledává v tom, že odvolací soud se odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, popřípadě Ústavního soudu,
a) v otázce tzv. vysvětlovací povinnosti strany nezatížené důkazním břemenem
b) v otázce ediční povinnosti účastníka řízení dle §129 odst. 2 občanského soudního řádu
c) v otázce práva na spravedlivý proces, neboť napadené rozhodnutí postrádá náležité odůvodnění; odvolací soud se nijak nevypořádal s argumentací žalobkyně, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy a hodnocení důkazů je nepřezkoumatelné,
d) v otázce porušení prevenční povinnosti podle závazného právního názoru vyjádřeného v kasačním rozhodnutí dovolacího soudu.
Dovolatelka v prvé řadě vytýká soudům obou stupňů, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu (z níž odkazuje na rozsudek ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, a na usnesení ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4476/2016, včetně judikatury v něm citované) nevyvodily příslušné procesní důsledky z toho, že žalovaná přes výzvu soudu prvního stupně odmítla předložení „klíčového listinného důkazu, který by měl jednoznačně potvrdit pravděpodobné příčiny vzniku škody a doložit, že k zásahu do jejího telekomunikačního provozu muselo docházet ze strany žalované, respektive jejích zaměstnanců, zřejmě zkorumpovaných její konkurencí“, totiž „dat o jejím telekomunikačním provozu z období radikálního poklesu jejího provozu (přinejmenším) za druhé čtvrtletí roku 1998“, s tím, že je již nemá k dispozici, ač protokol o jednání soudu prvního stupně ze dne 26. 2. 2015, vyjádření žalované na čl. l. 789 spisu i obsah znaleckých posudků svědčí o opaku. Dovolatelka zdůrazňuje, že žalovaná porušila nejen povinnost ediční podle §129 odst. 2 občanského soudního řádu, ale i povinnost smluvní, neboť v čl. 6 – příloze č. 2 smlouvy č. 12/96 ve znění dodatku č. 4/98 se zavázala předkládat dovolatelce data o jejím telekomunikačním provozu, a namítá, že soudy nižších stupňů se touto otázkou přes její opakovaná upozornění ani nezabývaly.
Soudy obou stupňů podle mínění dovolatelky pochybily též v tom, že v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (kterou konkrétně označuje) přes její opakované návrhy neuložily žalované tzv. vysvětlovací povinnost, ačkoliv dovolatelka přesně uvedla, jak mohlo na koncové ústředně EWSD docházet k manipulacím, a záznamy o telekomunikačním provozu tak mohly prokázat, že k tomu opravdu docházelo. Dovolatelka je přesvědčena, že kdyby soudy nižších stupňů respektovaly judikaturu a z nevydání předmětných listin (dat) vyvodily odpovídající procesní důsledky, musely by hodnotit důkazy v neprospěch strany, která vysvětlovací povinnost nesplnila, a dojít k závěru, že žaloba je důvodná.
S odkazem na konkrétní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, zdůrazňující povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit, dovolatelka vytýká napadenému rozhodnutí absenci odůvodnění, z nějž by bylo patrno, z jakých důvodů odvolací soud považoval její odvolací argumentaci za nerelevantní, popřípadě nesprávnou. Namítá, že odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jenž označil za správný, aniž uvedl, z jakých důvodů takový závěr učinil, a k argumentům předloženým v jejím obsáhlém odvolání nezaujal žádný hodnotící postoj, resp. pokud se k některé námitce vyjádřil, odmítl ji bez bližšího upřesnění jako nepodstatnou či ji odmítl na základě chybné úvahy postrádající oporu v důkazech. Stran části nároku soudem prvního stupně přisouzené dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že pominul ujednání obsažené v čl. 13.4. smlouvy č. 12/96, podle něhož přesáhne-li rozdíl 5 %, má provozovatel právo na přešetření výsledku sledování, přičemž žalovaná jí toto právo odepřela, a nezabýval se ani tím, že v řízení bylo prokázáno, že se žalovaná dopustila porušení dalších podstatných ustanovení smlouvy č. 12/96, zejména porušení povinnosti žalované provést prošetření výsledků sledování počtu a trvání hovorů na její služby a povinnosti žalované předávat jí záznamy o těchto jí směrovaných hovorech.
V závěru dovolatelka obsáhle argumentuje, že se závazným právním názorem stran posouzení prevenční povinnosti, vysloveným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, se odvolací soud vypořádal nepřesně a pouze formálně. Zdůrazňuje mimo jiné, že oproti tomu, oč se opírá odvolací soud, ve sporu nešlo o otázku zabezpečování jednotlivých domovních přípojek a celé trasy, nýbrž pouze o zabezpečení až poslední ústředny žalované, konkrétně jediného propojovacího bodu na koncovém spojovacím zařízení a na něj navazující koncové ústředny EWSD, s nímž podle znaleckých posudků mohla obsluha nekontrolovatelně manipulovat. Vytýká odvolacímu soudu názor odchylný od závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 4165/2010 a v něm citované judikatury a od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 755/2015, že pro závěr o neporušení prevenční povinnosti stačí, že bylo vyhověno právním předpisům, resp. že v roce 1998 chyběla dostatečná zákonná opora pro příslušná bezpečnostní opatření, a dovozuje, že odvolací soud měl zkoumat, zda bylo zabezpečení dostatečné zejména ve vztahu k obezřetnosti, k níž byla žalovaná povinna ve světle standardů v daném odvětví obvyklých, a přihlížet přitom i k povinnostem žalované vyplývajícím z licence, z jejích interních předpisů (z bezpečnostní směrnice č. 11/95), z technických norem a ze závazků žalované jednostranně či smluvně převzatých. Přitom měl, vzhledem k závěrům přijatým v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. III. ÚS 31/97 (uveřejněném pod číslem 66/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), vzít zřetel na dovolatelkou zdůrazňované monopolní postavení žalované.
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, případně aby zrušil pouze rozsudek odvolacího soudu, a věc vrátil příslušnému soudu k dalšímu řízení, a současně aby nařídil, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát odvolacího soudu.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání navrhuje, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Podrobně vysvětluje, jaké předpoklady musí být podle judikatury splněny k vysvětlovací a ediční povinnosti, a poukazuje na to, že tak jako ona nebyla schopna po 17 letech předložit autentické výsledky měření, ani dovolatelka nepředložila autorizovaný výstup ze svého měřícího zařízení, chybí jí tedy onen pilíř, o který judikatura vysvětlovací a ediční povinnost opírá. Žalobcem požadovaná listina (výstup z technického zařízení) by ostatně obsahovala pouze čísla, a to čísla souhrnná, neboť analogová síť umožňovala pouze počítání impulsů či minut provozu; neuchovala záznam o tom, odkud kam byl hovor uskutečněn. Žalovaná nemohla mít nic více, než počet minut a počet volání uskutečněných na linky dovolatelky. Žádné informace o hovoru (provozní údaje) se nepřenášely společně s hovorem prostřednictvím sítě, jak je tomu u digitálních sítí, ani se nikde neukládaly. Z toho pak plyne i to, co bylo sjednáno ve smlouvě, totiž evidence počtu minut a počtu volání, nikoliv uchovávání provozních údajů o jednotlivých hovorech, protože provozní údaje ve smyslu zákona č. 151/2000 Sb. a zákona č. 127/2005 Sb. v danou dobu neexistovaly. Dovolatelka se tedy domáhala vydání listiny, která nemohla existovat, navíc za situace, kdy sama nepředložila své vlastní výstupy, a neuvádí též, jak by čísla – souhrnné počty hovorů – mohla být důkazem o tom, že pokles způsobili pracovníci žalované. Z toho žalovaná dovozuje, že soudy nižších stupňů judikaturu k vysvětlovací a ediční povinnosti respektovaly.
Ve vztahu k namítanému porušení práva na spravedlivý proces žalovaná argumentuje, že soud prvního stupně vyhodnotil důkazy řádně a odvolací soud byl oprávněn odkázat na jím provedené hodnocení důkazů, považoval-li je za správné, a byl oprávněn zahrnout i implicitní závěry. Podle mínění žalované případné dílčí vady jeho rozhodnutí nemohou s ohledem na zásady racionality a subsidiarity dovolacího řízení vést ke zrušení rozhodnutí soudů nižších stupňů, neboť vyhovění dovolání by nemohlo vést ke konečnému rozhodnutí příznivějšímu pro dovolatelku.
Výtka, že soudy nižších stupňů nerespektovaly závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v předchozím kasačním rozhodnutí, se podle názoru žalované opírá o dezinterpretaci jejich závěrů. Žalovaná zdůrazňuje, že soudům nižších stupňů bylo uloženo zkoumat, zda nedošlo k takovému porušení obecné prevenční povinnosti, mezi nímž a vzniklou škodou je vztah příčinné souvislosti, s čímž se tyto soudy řádně vypořádaly. Dodává, že není-li zjištěna příčina škody, pak ani nelze zkoumat, zda došlo k případnému porušení prevenční povinnosti; i porušení generální prevenční povinnosti muselo spočívat v nějakém konkrétním „jednání nebo opomenutí“, a muselo by se jednat o vztah příčiny a následku.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 1 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a v souladu s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a dovolání shledal přípustným podle §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky procesního práva - významu ediční povinnosti podle §129 odst. 2 o. s. ř.
Předně je třeba poznamenat, že i tam, kde dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že žalované neuložily tzv. vysvětlovací povinnost, míří podle obsahu na povinnost ediční; podle její argumentace nemělo jít o podání vysvětlení k opěrným bodům skutkového stavu tvrzeným v žalobě (srov. např. závěry dovolatelkou odkazovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2551/2013 a sp. zn. 23 Cdo 1711/2016, která jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupná na jeho webových stránkách), nýbrž o vydání dokumentů (listin) obsahujících data, která má dovolatelka za právně významná, popř. o vyvození příslušných procesních důsledků z toho, že listiny nebyly přes výzvu soudu předloženy.
Podle §129 odst. 2 o. s. ř. předseda senátu může uložit tomu, kdo má listinu potřebnou k důkazu, aby ji předložil, nebo ji opatří od jiného soudu, orgánu nebo právnické osoby.
Nejvyšší soud vysvětlil již v rozsudku ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 440/2013, že ediční povinnost může být uložena i protistraně a že nesplnění ediční povinnosti se může projevit v hodnocení důkazů v neprospěch strany, která ediční povinnost nesplnila. K tomuto názoru se přihlásil též v dalších svých rozhodnutích (srov. např. rozsudky ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 27 Cdo 4163/2017, a ze dne 20. 8. 2019, sp. zn. 32 Cdo 1991/2018, a usnesení ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 5069/2015, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 29 Cdo 4476/2016, ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 32 Cdo 3021/2016, a ze dne 16. 1. 2019, sp. zn. 32 Cdo 3221/2018).
V poměrech projednávané věci je na místě dodat, že ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 32 Cdo 1991/2018 Nejvyšší soud dovodil, že odvolací soud se neodchýlil od rozhodovací praxe v otázce ediční povinnosti, jestliže žalovanému ediční povinnost neuložil, neboť nebylo prokázáno, že má žalovaný předmětné listiny v držení. V dovolatelkou odkazovaném rozsudku ze dne 16. 12. 2011, sp. zn. 22 Cdo 883/2010, týkajícím se tzv. vysvětlovací povinnosti, jehož závěry však lze obdobně použít i ve vztahu k povinnosti ediční, Nejvyšší soud vyjádřil názor, že nepříznivé procesní důsledky lze dovodit vůči straně, která disponuje informacemi potřebnými k určitému zjištění, anebo by jimi při zachování obvyklé péče měla disponovat. Z toho vyplývá, že i kdyby žalovaná listinu obsahující údaje relevantní pro rozhodnutí soudu již neměla, popřípadě jestliže by nebylo lze vyvrátit její tvrzení, že ji již nemá, neznamená to bez dalšího, že je ediční povinnosti zproštěna, respektive že nelze dovodit závěr o porušení této povinnosti. V takovém případě musí soud posoudit tvrzené důvody, pro něž žalovaná listinu již nemá, a se zřetelem k §1 a 2 o. s. ř. se vypořádat s otázkou, zda žalovaná nepostupovala účelově, popřípadě zda bylo lze od ní legitimně očekávat, že listinu vzhledem k probíhajícímu sporu uchová.
Ve zde souzené věci žalobkyně v odvolání proti poslednímu rozsudku soudu prvního stupně poukázala pod body 14 až 17 na své návrhy učiněné v předchozím řízení, aby žalované byla uložena povinnost k předložení denních dat o jejím telekomunikačním provozu v prvním pololetí 1998, popř. v období duben až červen 1998, a namítla též, že soud prvního stupně vyžádal data pouze za měsíc květen 1998, žalovaná však výzvě nevyhověla s odůvodněním, že požadované údaje již nemá k dispozici, ačkoliv z průběhu řízení vyplynulo, že záznamy vést musela a také skutečně vedla. Tím, že je nepředložila, podle mínění žalobkyně zjevně proto, že by z nich byla zřejmá manipulace s hovory žalobkyně, porušila jak svou zákonnou, tak i smluvní povinnost a v důsledku toho je „tento důkaz“ třeba hodnotit ve prospěch žalobkyně a „mít za to“, že k uvedeným manipulacím skutečně docházelo. Shledal-li odvolací soud tuto odvolací námitku implicite právně zcela nevýznamnou, což je zřejmé z toho, že ačkoliv ji (byť ne zcela přiléhavě) reprodukoval, vůbec se jí nezabýval a se závěrem soudu prvního stupně o neunesení důkazního břemene se bez dalšího ztotožnil, pak nelze než uzavřít, že otázku procesního práva významnou pro rozhodnutí ve věci samé - otázku významu tzv. ediční povinnosti podle §129 odst. 2 o. s. ř., resp. otázku možných důsledků porušení této povinnosti při hodnocení důkazů, řešil v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu.
Protože Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by měl svou dosavadní rozhodovací praxi v řešení této otázky změnit (proč by měl tuto otázku řešit jinak), nepřichází v úvahu jiný výsledek dovolacího přezkumu než ten, že závěr o neunesení důkazního břemene, na němž spočívá rozhodnutí odvolacího soudu v potvrzujícím výroku o věci samé, je neúplný a tudíž nesprávný a dovolací důvod stanovený v §241a odst. 1 o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.
Jestliže soud prvního stupně vyhověl žalobě v části týkající se škody, která měla být žalobkyni způsobena v měsíci květnu 1998, neměl důvod zabývat se otázkou, zda žalovaná porušila ediční povinnost, kterou jí ve vztahu k tomuto období uložil při jednání konaném dne 15. 5. 2014. Dospěl-li však odvolací soud oproti soudu prvního stupně k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno též ve vztahu k této části uplatněného nároku, aniž se vypořádal s otázkou, zda žalovaná porušila ediční povinnost, jež jí byla uložena, a zda a jaké z toho plynou důsledky při hodnocení důkazů, pak i v tomto ohledu postupoval v rozporu se shora citovanou judikaturou a zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávně zjištěný skutkový stav věci a tudíž i rozhodnutí ve věci samé. Jeho rozhodnutí proto neobstojí ani v měnícím výroku o věci samé.
Dovolatelce je třeba přisvědčit též v tom, že odvolací soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal s četnými a věcně zdůvodněnými odvolacími námitkami, jejichž prostřednictvím zpochybňovala zjištěný skutkový stav věci včetně postupu soudu prvního stupně při provádění a hodnocení důkazů. Odvolací soud na mnoha stranách podrobně reprodukuje jednotlivé odvolací námitky a vyjádření žalované k nim, sám se však omezuje na lakonické konstatování, co bylo prokázáno a co nikoliv, provázené pouze strohým odkazem na zjištění učiněná soudem prvního stupně ze znaleckých posudků; to za řádnou odpověď na odvolací námitky považovat nelze. Absence jakékoliv reakce odvolacího soudu na výhrady odvolatele v odůvodnění jeho rozhodnutí činí napadený rozsudek v tomto směru zcela nepřezkoumatelným a zatěžuje řízení vadou, která může mít za následek neprávnost rozhodnutí ve věci (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, a předchozí judikaturu v něm citovanou).
K části odvolacích námitek se odvolací soud vyjádřil, byť jen coby obiter dictum, když „jen pro úplnost“ konstatoval, že žalobkyně nesla důkazní břemeno ohledně předpokladů vzniku odpovědnosti žalované za tvrzenou škodu, nebylo proto třeba se podrobněji zabývat tím, čím byla tvrzená škoda způsobena. To by sice v obecné rovině mohlo samo o sobě obstát, nikoliv však v situaci, v níž závěr, podle něhož nebylo prokázáno, že právě nepřijetí některých přísnějších opatření bylo jedinou příčinou či jednou z příčin vzniku škody, opřel soud prvního stupně mimo jiné též o argument, že k poklesu hovorů došlo zřejmě z jiných příčin, totiž právě z těch, jejichž význam dovolatelka v odvolání zpochybňovala.
K argumentaci žalované, která zdůrazňuje zásadu racionality, je třeba uvést, že Nejvyšší soud považuje za neslučitelný s účelem dovolacího řízení a tudíž za procesně nekorektní a principiálně nepoužitelný takový procesní postup, v jehož rámci by dovolací soud provedl namísto odvolacího soudu přezkum věcné správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně a teprve na základě jeho výsledků by pak hodnotil přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu a dovolání případně (na základě výsledků jím provedeného odvolacího přezkumu, sic!) odmítl jako nepřípustné. Dovolací soud snad může argumentaci odvolacího soudu upřesnit či doplnit, nikoliv však suplovat činnost odvolacího soudu a chybějící argumentaci nahradit.
V situaci, kdy skutkový stav věci může naznat v dalším řízení změn, je nadbytečné zabývat se zbývajícími dovolacími námitkami. V zájmu hospodárnosti dalšího řízení je však vhodné přičinit několik poznámek.
Již v rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4165/2010, jímž zrušil předchozí rozhodnutí soudů nižších stupňů v této věci, Nejvyšší soud uzavřel, že pokud soudy dovodily, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno stran skutečností umožňujících závěr, že příčinou vzniku škody bylo porušení povinnosti žalované vyplývající ze smlouvy či ze zákona, měly též zkoumat, zda nedošlo k takovému porušení obecné prevenční povinnosti, mezi nímž a vzniklou škodou je příčinná souvislost. Zdůrazňuje nyní znovu, že pro účely posouzení odpovědnosti za škodu je právně relevantní jen takové porušení obecné prevenční povinnosti, jež je v kauzálním vztahu se vznikem škody (jež bylo příčinou či jednou z příčin jejího vzniku).
Že ta část argumentace odvolacího soudu, podle níž nebylo prokázáno, že by technické připojení předmětného okruhu nebylo provedeno v souladu s platnými předpisy, resp. že v roce 1998 bylo obtížné nalézt pro základní bezpečnostní opatření příslušnou zákonnou oporu, je při posouzení odpovědnosti za porušení obecné prevenční povinnosti bezcenná, je nabíledni. Dovolatelka však odvolacímu soudu neprávem přisuzuje názor, že tyto úvahy postačí pro závěr o neporušení prevenční povinnosti.
Námitka dovolatelky týkající se škody, která jí měla vzniknout v měsíci květnu 1998, postrádá tvrzení, v čem dovolatelka spatřuje příčinnou souvislost mezi porušením smluvních povinností žalované prošetřit výsledky sledování počtu a trvání hovorů na její služby a předávat dovolatelce záznamy o jí směrovaných hovorech na straně jedné a tvrzenou škodou na straně druhé.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.), a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.).
Pro rozhodnutí, aby věc v dalším řízení projednal jiný senát odvolacího soudu, ve smyslu ustanovení §243e odst. 3 o. s. ř., neshledal Nejvyšší soud ve věci dostatečně pádný důvod, opodstatňující tak významný zásah, jehož důsledkem je odklon od ústavního principu zákonného soudce.
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu