ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.5405.2017.1
sp. zn. 32 Cdo 5405/2017-184
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Mechel Service Stahlhandel Czech Republic s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Pardubičky, Průmyslová 461, PSČ 530 03, identifikační číslo osoby 47124121, zastoupené JUDr. Martinem Dančišinem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Husova 240/5, proti České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze – Malé Straně, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 11 306 134,91 Kč a 8 000 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 26 C 17/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 15 Co 417/2016-134, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. 11. 2016, č. j. 15 Co 417/2016-134, v té části výroku o věci samé, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2016, č. j. 26 C 17/2015-94, v zamítavém výroku co do částek 10 001 468,61 Kč a 8 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení, a ve výrocích o nákladech řízení před soudy obou stupňů, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 7. 4. 2016, č. j. 26 C 17/2015-94, v zamítavém výroku o věci samé co do částek 10 001 468,61 Kč a 8 000 EUR se zákonným úrokem z prodlení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení.
II. Ve zbývající části se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
V souzené věci se žalobkyně žalobou podanou dne 5. 3. 2015 domáhala zaplacení částek 11 522 751,30 Kč a 145 625,46 EUR spolu se zákonným úrokem z prodlení od 5. 3. 2015 do zaplacení z titulu náhrady škody, jež jí měla vzniknout v důsledku neplatnosti kupních smluv o převodu pozemků, které uzavřela se společnostmi Továrny mlýnských strojů a. s. a VALENTER s. r. o. Neplatnost měl způsobit Fond národního majetku České republiky (dále jen „Fond“) svým protiprávním jednáním spočívajícím v tom, že v rozporu s blokačním ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále jen „zákon č. 92/1991 Sb.“ či „zákon o velké privatizaci“), vložil dne 1. 5. 1992 do majetku jím založené akciové společnosti Továrny mlýnských strojů a. s. též pozemky, k nimž byl dne 7. 2. 1992 uplatněn restituční nárok a které proto žalobkyně nenabyla do vlastnictví. Žalovaná částka sestávala z kupní ceny za „znovunabytí“ pozemků ve výši 7 130 000 Kč, z nákladů na vypořádání nároků restituenta za užívání těchto pozemků bez právního důvodu ve výši 2 155 000 Kč a z nákladů vynaložených na právní služby poskytnuté v přímé souvislosti se snahou o znovuzískání pozemků ve výši 2 237 751,30 Kč a 145 625,46 EUR. Ohledně části nákladů za právní služby ve výši 216 616,39 Kč a 137 625,46 EUR byla žaloba vzata zpět a řízení bylo v tomto rozsahu zastaveno.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. 4. 2016, č. j. 26 C 17/2015-94, žalobu o zaplacení částek 11 306 134,91 Kč a 8 000 EUR s úrokem z prodlení zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, podle nichž žalobkyně (tehdy pod jinou obchodní firmou) uzavřela dne 27. 9. 1995 kupní smlouvu s prodávající Továrny mlýnských strojů a. s. na pozemky parc. č. XY v kat. úz. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY za cenu ve výši 18 892 800 Kč a dne 7. 8. 2006 uzavřela kupní smlouvu s prodávající VALENTER s. r. o. na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY za cenu ve výši 746 130 Kč. Jediným zakladatelem společnosti Továrny mlýnských strojů a. s., zapsané v obchodním rejstříku od 1. 5. 1992 do 18. 1. 2012, byl Fond, na nějž přešel majetek státního podniku Továrny mlýnských strojů (dále jen „státní podnik“) ve smyslu §11 odst. 3 zákona o velké privatizaci. Společnost VALENTER s. r. o. získala pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY v dražbě, kterou byla zpeněžována konkursní podstata společnosti Továrny mlýnských strojů a. s. Společnost Továrny mlýnských strojů a. s. byla vymazána z obchodního rejstříku poté, co byl rozhodnutím insolvenčního soudu zrušen konkurs po splnění rozvrhového usnesení.
Privatizační projekt státního podniku byl schválen usnesením vlády ze dne 22. 4. 1992 a dne 23. 4. 1992 rozhodl ministr průmyslu o převodu části majetku státního podniku na Fond ke dni 1. 5. 1992; státní podnik existoval i poté a předmětem jeho činnosti byla mimo jiné správa majetku určeného k restituci. Těmto krokům předcházel ze strany státního podniku soupis majetku ze dne 17. 4. 1992, včetně majetku určeného k privatizaci, z něhož vyplývá, že pro státní podnik byl vyčleněn majetek představující „nedořešené restituce, zemědělská půda“, v němž pozemky převedené na žalobkyni kupními smlouvami ze dne 27. 9. 1995 a ze dne 7. 8. 2006 uvedeny nejsou.
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 4. 2012, sp. zn. 6 C 29/2011, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. 1. 2013, sp. zn. 18 Co 518/2012, bylo ve sporu vedeném proti žalobkyni určeno, že výlučným vlastníkem pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY a pozemků parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY, které odpovídají těm, jež byly kupní smlouvu ze dne 27. 9. 1995 převedeny na žalobkyni, je J. B., jemuž svědčí restituční nárok k těmto pozemkům, neboť kupní smlouva, o niž opírala své vlastnické právo žalobkyně, je podle §5 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, zrušeného k 1. 1. 2014 (dále jen „obč. zák.“), absolutně neplatná. Rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Pardubice č. 4974 ze dne 2. 3. 2011 bylo rozhodnuto, že oprávněná osoba J. B. je mimo jiné vlastníkem pozemku parc. č. XY v kat. úz. XY, k němuž tvrdí vlastnické právo žalobkyně, která ho měla získat kupní smlouvou ze dne 7. 8. 2006. Dne 10. 3. 2011 bylo u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 108 C 37/2011 zahájeno řízení ve věci J. B. proti žalobkyni o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků parc. č. XY a parc. XY v kat. úz. XY a parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY, tam uplatněný nárok B. byl vypořádán mimosoudně dohodou o narovnání ze dne 3. 3. 2015, v níž se žalobkyně zavázala zaplatit. B. částku 2 155 000 Kč, a téhož dne byla žaloba vzata zpět. Stejného dne uzavřela žalobkyně s B. jako prodávajícím kupní smlouvu na pozemky parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY a na pozemky parc. č. XY a parc. č. XY v kat. úz. XY za cenu 7 130 000 Kč, která byla B. zaplacena ve dvou splátkách dne 26. 3. 2015 (6 844 000 Kč) a dne 8. 4. 2015 (285 000 Kč). Úhrada dle dohody o narovnání byla provedena dne 9. 3. 2015.
Soud prvního stupně usoudil, že část dílčího nároku na náhradu škody spočívajícího v nákladech za právní služby ve výši 1 304 666,30 Kč je promlčena, neboť odměny za právní služby advokátů JUDr. Elšíka a JUDr. Hedrlína žalobkyně uhradila v rozmezí let 2002 až 2010 (poslední platba je z 22. 1. 2010). Ve zbytku nárok žalobkyně promlčeným neshledal, dospěl však k závěru, že nejsou naplněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalované za škodu. Přisvědčil žalobkyni, že učinila-li oprávněná osoba výzvu k vydání věci podle zákona o půdě a o uplatněném restitučním nároku nebylo pravomocně negativně rozhodnuto, nemělo k jejich privatizaci dojít. Konstatoval však, že ke dni účinnosti zákona o půdě (tj. k 24. 6. 1991) i ke dni uplatnění restitučního nároku (tj. k 7. 2. 1992) byly předmětné pozemky v držení státního podniku, který byl povinnou osobou podle §5 zákona o půdě, a ten také primárně pochybil, pokud předmětný nemovitý majetek zařadil do privatizačního projektu, ačkoliv byl z privatizace podle §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. vyloučen. Vyjádřil názor, že na další převody tohoto majetku je v každém případě třeba hledět jako na neplatné, ať již z důvodu převodu majetku od nevlastníka či z důvodu převodu majetku v rozporu s blokačním ustanovením zákona o půdě. Dovodil však, že Fond při založení akciové společnosti Továrny mlýnských strojů a. s., do níž vložil i předmětný nemovitý majetek, vykonával svou působnost ve smyslu §20 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb., o působnosti orgánů České republiky ve věcech převodů majetku státu na jiné osoby a o Fondu národního majetku České republiky, zrušeného k 1. 1. 2006 (dále jen „zákon č. 171/1991 Sb.“), kdy mohl postupovat pouze v rámci schváleného privatizačního projektu. Při privatizaci státního podniku tedy pouze plnil své povinnosti vyplývající ze zákona č. 171/1991 Sb. a nemohl sám o své vlastní vůli postupovat jinak, než jak mu ukládal schválený privatizační projekt. Zároveň soud prvního stupně dovodil, že bez ohledu na to, zda lze právě Fondu přičítat porušení právní povinnosti a zavinění, tvrzená škoda nemůže být v příčinné souvislosti s jeho případným protiprávním jednáním, neboť Fond nebyl ve faktickém ani právním vztahu s třetími osobami, na které byly nemovitosti dále převáděny, a vložením majetku do této společnosti zcela jistě nebyla sledována ochrana zájmů případných jeho dalších nabyvatelů. To, že předmětné pozemky byly z akciové společnosti Továrny mlýnských strojů a. s. převedeny na žalobkyni, či nejprve na společnost VALENTER s. r. o. a z ní pak na žalobkyni, má ve vztahu k Fondu a žalované jen povahu náhody. Soud prvního stupně současně uzavřel, že žalobkyní tvrzená škoda vůbec nevznikla. Zaplacením kupní ceny ve výši 7 130 000 Kč totiž ke zmenšení majetku žalobkyně nedošlo, neboť se jí dostalo odpovídajícího protiplnění v podobě nabytí nemovitého majetku, stejně tak nelze odhlédnout od toho, že žalobkyně po dlouhou dobu pozemky bezplatně užívala, aniž jí svědčil právní titul, a musela-li později restituentovi vydat bezdůvodné obohacení, které jí tím vzniklo, nelze na tuto částku hledět jako na škodu, neboť protiplněním byla právě možnost užívat cizí pozemek. Soud prvního stupně dodal, že žalobkyně se nepochybně může cítit poškozena platbami na kupní cenu z neplatných smluv ze dne 27. 9. 1995 a 7. 8. 2006, tyto její nároky však bylo možno řešit v režimu bezdůvodného obohacení a stejně tak otázka případných jejích investic do pozemků (vybudování staveb) by zřejmě byla řešitelná v rámci nároků vyplývajících z držby. Odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09 shledal nepřípadným, neboť ten dle jeho mínění řešil zcela jinou otázku, totiž promlčení, a naplněním odpovědnostních podmínek na straně státu ve vztahu mezi stěžovatelkami a státem se zabýval jen okrajově. Uzavřel, že na straně žalobkyně nevznikla tvrzená škoda, která měla spočívat v kupní ceně a ceně za narovnání ze smluv uzavřených s restituentem, ani škoda v podobě „vedlejších nákladů“ (nákladů na právní služby) vynaložených na „znovuzískání pozemků“, část toho nároku je navíc promlčena.
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. K závěru o absenci příčinné souvislosti doplnil, že předmětné kupní smlouvy byly absolutně neplatné pro rozpor se zákonem dle §39 obč. zák., přičemž podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo je zrušena, je každý účastník povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Na charakteru tohoto synallagmatického závazku nic nemění okolnost, že vlastnictví k nemovitostem, které na žalobkyni neplatně převedly společnosti Továrny mlýnských strojů a. s. a VALENTER s. r. o., bylo na základě pravomocného rozsudku „vráceno“ nikoliv smluvnímu partnerovi žalobkyně, ale skutečnému vlastníku (restituentovi). Odvolací soud uzavřel, že žalobkyně tedy měla právo na vrácení kupní ceny od jejích smluvních partnerů a škoda v příčinné souvislosti s tvrzeným protiprávním jednáním Fondu jí tedy nemohla vzniknout. Odkaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09 pak shledal nepřípadným proto, že v něm Ústavní soud posuzoval vztah z kupní smlouvy uzavřené přímo mezi Fondem a stěžovatelkami.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jež má za přípustné jednak pro řešení otázky, „zda Fond porušil právní povinnosti podle §3 odst. 2 zákona o velké privatizaci a §5 odst. 3 zákona o půdě, pokud nakládal s předmětnými pozemky, ještě než bylo rozhodnuto o restitučním nároku na ně uplatněném“, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jednak pro řešení otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, „zda stát odpovídá za škodu podle §420 odst. 1 obč. zák. vzniklou tím, že žalobkyně musela vynaložit náklady na znovuzískání pozemků od restituenta za situace, kdy Fond v rozporu se zákonem nakládal s předmětnými pozemky a způsobil tak neplatnost následných převodů těchto pozemků ze strany třetích osob na žalobkyni“.
Úvodem dovolatelka opakuje tvrzení, uplatněné již v žalobě, že na souboru pozemků, jehož součástí jsou i předmětné pozemky, koupeném za cenu cca 18,9 mil. Kč, vystavěla v dobré víře pro své podnikatelské účely prodejní halu s technologickým vybavením v hodnotě přibližně 118 mil. Kč. Poté, co bylo k předmětným pozemkům určeno vlastnické právo restituenta, hrozila jí užíváním pozemků bez právního důvodu značná škoda, zejména hrozilo, že bude muset pozemky vyklidit a odstranit z nich stavby. Aby předešla vzniku vyšších škod, nezbylo jí, než pozemky od restituenta koupit a zaplatit mu za užívání pozemků bez platného právního důvodu.
Ve vztahu k první z otázek dovolatelka argumentuje závěry přijatými Nejvyšším soudem v usnesení ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. 28 Cdo 4342/2007 (a v judikatuře v něm citované) a v rozsudku ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2197/2013 (oba rozsudky jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, dostupné na jeho webových stránkách), podle nichž na Fond přešly závazky státního podniku spojené s privatizovaným majetkem, tedy i povinnost nenakládat s majetkem podle zákona o půdě a zákona o velké privatizaci, a Fond byl proto v dispozicích s dotčenými pozemky omezen uplatněnými restitučními nároky jako osoba povinná. Dovolatelka je přesvědčena, že zákon č. 171/1991 Sb. neumožňoval Fondu jednat v rozporu s jinými zákony a volně nakládat s majetkem, na který byl vznesen restituční nárok.
Dovolatelka zpochybňuje též závěr soudů nižších stupňů o neexistenci příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním Fondu a vznikem škody. Prosazuje názor, že Fond porušením své povinnosti stanovené v §3 odst. 2 zákona o velké privatizaci a v §5 odst. 3 zákona o půdě způsobil neplatnost nejen právního úkonu, jímž předmětné pozemky vkládal do majetku akciové společnosti, ale i všech následujících převodů těchto pozemků, a zdůrazňuje, že nebýt protiprávního jednání Fondu, nemusela by vynakládat finanční prostředky na nápravu tohoto stavu. Argumentuje závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2216/09, které má za použitelné i ve zde souzené věci, neboť tím, že nenabyla (oproti tam posuzované věci) pozemky přímo od Fondu, nedochází k přetržení příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním Fondu a vzniklou škodou. K tomu odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3471/2009, a tvrdí, že protiprávní jednání Fondu bylo prvotní a podstatnou příčinou vzniklé škody. Žalovaná jí proto jako právní nástupce Fondu odpovídá za škodu podle §42 a §420 obč. zák.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu též nesprávnost názoru, že jí vynaložením nákladů na „znovuzískání“ pozemků od restituenta škoda nevznikla. Soudy nižších stupňů podle jejího mínění opomenuly, že již jednou zaplatila za pozemky kupní cenu, avšak v důsledku porušení zákonných povinnosti Fondem byly tyto převody neplatné a ona se na jejich základě vlastníkem pozemků nestala. Tvrdí, že kdyby Fond neporušil své zákonné povinnosti, zaplatila by cenu pozemků jen jednou a nemusela by vynakládat další peněžní prostředky k tomu, aby získala pozemky do svého vlastnictví od jejich skutečného vlastníka. Stejně tak by nemusela platit restituentovi za užívání pozemků bez právního důvodu. Vynaložením těchto prostředků došlo ke zmenšení jejího majetku a tedy i ke vzniku škody.
Závěrem dovolatelka podrobuje kritice názor odvolacího soudu, podle něhož jí nemohla škoda vzniknout, měla-li právo na vrácení zaplacené kupní ceny v režimu právní úpravy bezdůvodného obohacení. Zdůrazňuje, že se domáhá náhrady škody spočívající v nákladech, které musela vynaložit „na znovuzískání pozemků“ do svého vlastnictví, a již proto nemůže její případné právo na vrácení kupních cen zaplacených na základě neplatných kupních smluv vylučovat její právo na náhradu škody vůči žalované. Vedle toho s odkazuje na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013 (správně jde o rozsudek ze dne 9. 12. 2015).
Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání argumentuje ve prospěch správnosti právního posouzení odvolacího soudu a navrhuje, aby dovolání bylo zamítnuto, případně odmítnuto. Dodává, že Fond o uplatněném restitučním nároku nevěděl ani vědět nemohl, neboť vycházel z údajů obsažených v projektu, který vypracoval státní podnik. Podle jejího názoru však rozhodnutí soudů obou stupňů nespočívá na závěru, že Fond neporušil povinnost, nýbrž na tom, že i kdyby ji porušil, nebyla by mezi tvrzenou škodou a případným protiprávním jednáním Fondu příčinná souvislost. V otázce vzniku škody žalovaná zdůrazňuje, že bylo otázkou rozhodnutí dovolatelky, zda uplatní jako škodu částky zaplacené na kupní ceny z neplatných smluv, nicméně kupní cena a náhrada za užívání pozemků zaplacené restituentovi, které učinila předmětem řízení, škodu nepředstavují. Žalovaná je přesvědčena, že v rozsudku sp. zn. 31 Cdo 2307/2013 řešil Nejvyšší soud skutkově zcela odlišný případ, nicméně i v případě aplikace jeho závěrů má za rozhodné, jaký nárok žalobkyně „označila za škodu“. Upozorňuje též, že dovolatelka by se vlastníkem dotčených nemovitostí na základě smluv uzavřených se společnostmi Továrny mlýnských strojů a. s. a VALENTER s. r. o. nestala, ani kdyby k privatizaci těchto pozemků nedošlo; kdyby se chtěla stát jejich vlastníkem, musela by je koupit od restituenta, a kdyby je chtěla užívat, musela by za jejich užívání restituentovi platit. Z toho žalovaná dovozuje absenci příčinné souvislosti mezi tvrzeným porušením povinností Fondem a platbami restituentovi. Oporu pro tento názor nalézá v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 4491/2011.
V podání ze dne 12. 2. 2018, došlém Nejvyššímu soudu téhož dne, až po uplynutí dovolací lhůty (srov. §242 odst. 4 občanského soudního řádu), dovolatelka polemizuje s vyjádřením žalované. Mimo jiné opakuje tvrzení, že odkoupením pozemků od restituenta, vypořádáním jeho nároků souvisejících s užíváním pozemků a vynaložením nákladů za právní služby předešel vzniku mnohonásobně vyšší škody, k níž by došlo v případě hrozícího vyklizení pozemků a odstranění staveb, a vyjadřuje názor, že odpovědnost žalované za škodu lze tak navíc dovodit i z ustanovení §419 obč. zák.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2 článku II části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se Nejvyšší soud nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka zřejmě přehlédla, že stran části nároku na náhradu škody spočívající v nákladech vynaložených na právní služby ve výši 1 304 666,30 Kč s úrokem z prodlení byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta primárně z důvodu promlčení a odvolací soud se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně bez výhrad, tedy i v řešení této otázky, ztotožnil a odkázal na ně. Ač totiž napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, ve vztahu k právnímu závěru o promlčení uvedeného dílčího nároku nikterak neargumentuje, natož aby řádně uvedla, v čem ve vztahu k této části napadeného rozhodnutí spatřuje přípustnost dovolání, a aby cestou příslušné právní argumentace vymezila odpovídajícím způsobem dovolací důvod.
Tento nedostatek nelze odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), již uplynula. Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze v této části dovolání posoudit jeho přípustnost a důvodnost. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro vady.
Ve vztahu ke zbytku uplatněného nároku na náhradu škody, jenž sestává z nákladů na koupi pozemků od restituenta ve výši 7 130 000 Kč, z nákladů na vypořádání nároků restituenta za užívání pozemků ve výši 2 155 000 Kč a ze zbývající (nepromlčené) části nákladů na právní služby ve výši 716 468,61 Kč a 8 000 EUR, spočívá napadené rozhodnutí odvolacího soudu na závěrech, že Fond neporušil právní povinnost (v opačném názoru nelze žalované přisvědčit), že mezi tvrzeným porušení právní povinnosti a tvrzenou škodou není příčinná souvislost a že vynaložením uplatněných nákladů žalobkyni nevznikla škoda. Protože každý z těchto závěrů je sám o sobě postačujícím důvodem pro posouzení, že žalovaná za škodu neodpovídá, a tedy pro zamítnutí žaloby, může být dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, je-li dovoláním zpochybněno řešení všech těchto otázek a splňuje-li řešení každé z těchto otázek předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. (srov. závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněného pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Byť otázka hmotného práva, kterou dovolatelka výslovně předložila ve vztahu k příčinné souvislosti a ke vzniku škody, nebyla zformulována právě zdařile, z hlediska obsahového (s přihlédnutím k celému obsahu dovolání) lze usoudit, že předpoklad přípustnosti dovolání byl vymezen vůči řešení všech rozhodných (právně významných) otázek.
V řešení otázky, zda Fond porušil právní povinnost vyplývající z ustanovení §3 odst. 2 zákona o velké privatizaci ve spojení s ustanovením §5 odst. 3 věty první zákona o půdě, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázky, zda mezi porušením této povinností a tvrzenou škodou je příčinná souvislost a zda náklady vynaloženými na „opětovné“ (tentokrát platné) nabytí nemovitostí vznikla škoda, odvolací soud řešil z pohledu rozhodovací praxe dovolacího soudu nedůsledně (neúplně) a tudíž se od ní též odchýlil. Nejvyšší soud proto shledal dovolání přípustným podle §237 o. s. ř.
Dovolání je též důvodné.
Podle §5 zákona o půdě, ve znění účinném od 28. 2. 1992, povinnými osobami jsou stát nebo právnické osoby, které ke dni účinnosti tohoto zákona nemovitost drží …. (odstavec 1, první část věty první). Osobou, která nemovitost podle odstavce 1 drží, se rozumí: a) právnická osoba, která měla ke dni účinnosti tohoto zákona k nemovitosti ve vlastnictví České a Slovenské Federativní Republiky, České republiky nebo Slovenské republiky právo hospodaření nebo právo trvalého užívání …. (odstavec 2). Povinná osoba je povinna s nemovitostmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře, ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného. Takové právní úkony jsou neplatné (odstavec 3, věta první a druhá).
Podle §3 odst. 2 zákona o velké privatizaci, ve znění účinném do 31. 12. 2012, majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních předpisů, může být použito podle tohoto zákona pouze v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě nebo byly zamítnuty.
Podle §20 odst. 1 zákona č. 171/1991 Sb., ve znění účinném do 5. 4. 1994, v rámci privatizačního projektu schváleného podle §2 uzavírá Fond svým jménem smlouvy a činí jiné právní úkony při nakládání svým majetkem, a to zejména: a) zakládá akciové a jiné obchodní společnosti nebo se účastní na jejich zakládání a vkládá do nich vklady, k nimž se zavázal….
Ustanovení §420 obč. zák. stanoví, že každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti (věta první). Odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil (odstavec 3).
Podle §442 obč. zák. hradí se skutečná škoda a to, co poškozenému ušlo (ušlý zisk) [odstavec 1]. Škoda se hradí v penězích; požádá-li však o to poškozený a je-li to možné a účelné, hradí se škoda uvedením do předešlého stavu [odstavec 2].
Podle §415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.
Ustanovení §417 odst. 1 obč. zák. stanoví, že komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvrácení zakročit způsobem přiměřeným okolnostem ohrožení.
Podle §419 obč. zák., kdo odvracel hrozící škodu, má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů a na náhradu škody, kterou přitom utrpěl, i proti tomu, v jehož zájmu jednal, a to nejvýše v rozsahu odpovídajícím škodě, která byla odvrácena.
Co se týče porušení právní povinnosti, odkaz dovolatelky na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 4342/2007 a judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu v něm citovanou není sám o sobě zcela přesný, neboť tam přijaté závěry, podle nichž Fond vstoupil do veškerých práv a povinností privatizovaného státního podniku včetně povinnosti vydat oprávněné osobě majetek dotčený restitučním nárokem, vycházejí z poměrů, v nichž původní povinná osoba (státní podnik) byla na základě schváleného privatizačního projektu zrušena bez likvidace a výmazem z obchodního rejstříku zanikla, přičemž veškerý její majetek, práva a závazky, včetně povinnosti vydat nárokované nemovitosti oprávněné osobě, přešly podle §11 odst. 1 a 3 zákona č. 92/1991 Sb. na Fond. V důsledku univerzální sukcese tak Fond vstoupil do veškerých práv a povinností zrušeného státního podniku včetně povinnosti vydat oprávněné osobě majetek dotčený restitučním nárokem. Ve zde souzené věci se však Fond univerzálním sukcesorem nestal; podle zjištění soudů nižších stupňů byla v rámci privatizace na Fond převedena jen část majetku státního podniku, státní podnik v té době zrušen nebyl a předmětem jeho činnosti byla mimo jiné právě správa majetku určeného k restituci.
Nejvyšší soud však rozsudkem ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 3053/2017, rozhodoval ve sporu, v němž, tak jako ve zde souzené věci, státní podnik nebyl v rámci privatizace jeho zakladatelem zrušen, nýbrž bylo rozhodnuto pouze o vyčlenění majetku, jenž měl být privatizován, a majetek určený k privatizaci přešel na Fond; o univerzální sukcesi se tudíž nejednalo. Nejvyšší soud dovodil, že i v takových poměrech lze vyjít z judikatury založené na úvaze, že jestli původní povinná osoba zanikla, je od jejího zániku povinnou osobou Fond jako její právní nástupce, a lze použít její závěry, podle nichž lze-li určitou věc považovat za majetek, který je ustanovením §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb. vyloučen z privatizace, nemohla být taková věc privatizována, přičemž je nerozhodné, zda byla uvedena ve schváleném privatizačním projektu, Fond je tedy v dispozicích s majetkem omezen právními následky uplatnění restitučních nároků, a převedl-li pozemek, jenž podle zákona o půdě měl být vydán oprávněným osobám, a učinil tak předtím, než bylo rozhodnuto o návrhu oprávněných osob, resp. předtím, než uplynula lhůta k uplatnění tohoto nároku, porušil tím jednak ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 92/1991 Sb., jednak ustanovení §5 odst. 3 zákona o půdě.
Co se týče vzniku škody a příčinné souvislosti, lze přisvědčit odvolacímu soudu v tom, že v nálezu ze dne 31. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 2216/09, uveřejněném pod číslem 103/2011 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, Ústavní soud řešil ústavní konformitu závěru o promlčení práva na náhradu škody vůči státu, na němž jediném byla založena rozhodnutí obecných soudů ve vztahu k České republice, a jeho úvahy o tom, v čem spočívá škoda (totiž v povinnosti vydat pozemky oprávněným osobám), a o příčinné souvislosti mezi jednáním státu (za jehož orgán tam zřejmě Ústavní soud považoval též Fond) a takto pojímanou škodou, byly vysloveny jen coby obiter dictum. Jestliže se obecné soudy otázkou vzniku škody a příčinné souvislosti nezabývaly, pak Ústavní soud nemohl posuzovat soulad řešení těchto otázek s ústavním pořádkem.
Dovolatelce je třeba dát za pravdu, že závěrem o absenci příčinné souvislosti založeným na argumentu, že dovolatelka měla právo na vrácení kupních cen zaplacených na základě neplatných kupních smluv, se odvolací soud odchýlil od závěrů přijatých v rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2307/2013. Podle jeho závěrů totiž, jsou-li splněny předpoklady vzniku nároku z odpovědnosti za škodu mezi poškozeným a škůdcem, který vznik újmy zapříčinil, aniž sám získal peněžní prostředky, i nároku z odpovědnosti za bezdůvodné obohacení, v jehož rámci má poškozený právo na vydání bezdůvodného obohacení od osoby odlišné od škůdce, jejíž majetkový stav se přijetím plnění zvětšil, je poškozený oprávněn vyžadovat plnění od kteréhokoliv z těchto subjektů.
V rozporu s ustálenou judikaturou je též druhý argument, převzatý odvolacím soudem z rozhodnutí soudu prvního stupně, totiž že Fond nebyl v žádném vztahu s třetími osobami, na které byly nemovitosti dále převáděny, a to, že pozemky byly z akciové společnosti Továrny mlýnských strojů a. s. převedeny na žalobkyni, či nejprve na společnost VALENTER s. r. o. a z ní pak na žalobkyni, má ve vztahu k Fondu a žalované jen povahu náhody. Nejvyšší soud vysvětlil např. v rozsudku ze dne 17. 2. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, uveřejněném pod číslem 82/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 82/2015“), že se kauzálního děje běžně účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje.
To, že příčinou neplatnosti obou převodů pozemků na dovolatelku byla skutečnost, že předmětem převodu byly pozemky, s nimiž zákon disponovat zakázal, je nade vši pochybnost jasné. Tím je dán i vztah mezi jednáním Fondu, který vložil pozemky do obchodní společnosti, ač to zákon zapovídal, a osobami, které od této společnosti hodlaly pozemky nabýt do vlastnictví, leč nenabyly, protože platně nabýt nemohly. Náhoda s tím nemá nic společného. Sporné ovšem ve skutečnosti není, zda je tu kauzální vztah mezi porušením právní povinnost Fondem a neplatností kupních smluv, protože dovolatelka se nedomáhá náhrady škody, která jí vznikla zaplacením kupních cen na základě neplatných smluv. Jde tu o to, zda je vztah příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti Fondem a tím, že dovolatelka koupila tytéž nemovitosti od restituenta, vypořádala jeho nárok z užívání pozemků a vynaložila v té souvislosti náklady na právní služby.
V tomto místě je vhodné poznamenat, že dovolatelka argumentuje, jako by Fond porušením právní povinnosti způsobil, že pozemky nenabyla, a dovozuje, že v důsledku toho je musela koupit „znovu“. Tak tomu ale v žádném případě není. Příčinou neplatnosti kupních smluv je, že převáděné pozemky byly zákonem z privatizace vyloučeny a Fond s nimi tudíž nemohl (platně) nakládat. Prostřednictvím právních úkonů navazujících na privatizaci je tudíž dovolatelka do vlastnictví prostě nabýt nemohla.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi případy obdobné zde posuzovanému řešil, sice nikoliv v souvislosti s privatizací, avšak jeho závěry mají obecný dosah.
Ve věci vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 237/2014 se žalobce domáhal náhrady škody spočívající v rozdílu mezi cenou nemovitostí, kterou zaplatil na základě první dražby (usnesení exekutora o příklepu v jeho prospěch bylo odvolacím soudem z důvodu procesního pochybení exekutora změněno tak, že se příklep neuděluje), a cenou, za niž nemovitosti, do nichž v mezidobí investoval, vydražil (tentokrát účinně) ve druhé dražbě. Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 8. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 237/2014, že žalobní nárok nemá původ pouze ve výkonu státní moci, nýbrž též v jednání žalobce spočívajícím v opětovném vydražení nemovitostí. Žalobce se druhé dražby zúčastnil pod tlakem situace, do níž se dostal v důsledku nesprávného úředního postupu státu, kdy se snažil eliminovat hrozící ztrátu své podnikatelské investice, což ovšem znamená, že vydražení nemovitostí v druhé dražbě nebylo nevyhnutelným důsledkem nesprávného úředního postupu, nýbrž jednalo se o uváženou reakci na nesprávným úředním postupem vyvolanou situaci. Nesprávný úřední postup nevyvolával „mechanicky“ nezbytnost vydražení a není tedy ani bezprostřední rozhodující příčinou ke vzniku žalobou specifikované škody. Nejvyšší soud s odkazem na závěry R 82/2015 uzavřel, že pro posouzení daného nároku jako odpovědnosti za škodu by řetězec rozhodných skutečností vedoucích od nesprávného úředního postupu k tvrzené škodě nesměl být přerušen natolik významnou skutečností, jakou je vlastní rozhodnutí žalobkyně o vydražení předmětných nemovitostí ve druhé dražbě. Jestliže odvolací soud měl za to, že vydražení nemovitostí v druhé dražbě nepřerušilo řetězec rozhodných skutečností, není jeho rozhodnutí správné.
Rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3400/2016, pak Nejvyšší soud rozhodl ve věci, v níž se žalobci domáhali náhrady škody spočívající v tom, že poté, co byla první kupní smlouva shledána neplatnou v důsledku porušení povinnosti soudního exekutora, museli vynaložit prostředky na získání pohledávky vůči prodávající postoupením, aby mohli od prodávající nemovitosti znovu (tentokrát platně) koupit. Nejvyšší soud se přihlásil k závěrům rozsudku sp. zn. 30 Cdo 237/2014 a dovodil, že dospěl-li Nejvyšší soud v dřívější věci k závěru, že uvážené jednání poškozeného spočívající v opakovaném vydražení nemovitosti je skutečností, která přerušuje řetězec rozhodných skutečností vedoucích od nesprávného úředního postupu k tvrzené škodě, nutně je v projednávané věci za takovou skutečnost třeba považovat také uvážené jednání žalobců spočívající v nabytí postoupené pohledávky, které představovalo základ pro pozdější (opakovaný) smluvní převod vlastnického práva. Pokud tedy soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že mezi nesprávným úředním postupem spočívajícím v pochybení soudního exekutora při nařízení exekuce a škodou, kterou má představovat částka, již žalobci vynaložili na nabytí postoupené pohledávky, není vztah příčinné souvislosti, neodchýlily se od řešení přijatého v judikatuře Nejvyššího soudu.
Nejvyšší soud neshledává důvod, proč by se tyto závěry neměly uplatnit i ve zde souzené věci, neboť i v ní byly náklady, které dovolatelka uplatňuje jako škodu, vynaloženy v důsledku jejího vlastního rozhodnutí, jejího volního jednání; jednalo se o uváženou reakci na situaci vyvolanou protiprávním jednáním Fondu.
Ve shora citovaném rozsudku sp. zn. 30 Cdo 237/2014 dospěl Nejvyšší soud zároveň k závěrům stran toho, zda tam tvrzeným způsobem vznikla škoda, které jsou rovněž použitelné též v souzené věci. Odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1629/2000, uveřejněný pod číslem 54/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle něhož skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1307/2003, dovodil, že ač se v nyní projednávané věci nejedná o škodu na věci, výše uvedené závěry se uplatní obdobně, a vyložil, že jestli žalobce před nesprávným úředním postupem předmětné nemovitosti nevlastnil, nemohla být výše skutečné škody vyjádřena jako částka, kterou žalobce zaplatil navíc k získání předmětných nemovitostí. Opačný závěr by totiž vedl k poskytnutí peněžní náhrady nikoliv podle stavu věcí před škodnými událostmi, nýbrž podle stavu předpokládaného, nebylo-li by škodných událostí. Nejvyšší soud uzavřel, že mechanické spojení skutečnosti, že poškozený opakovaně vydražil tytéž nemovitosti po té, co byla původní dražba zrušena, za částku vyšší, nežli původně, samo o sobě důvodnost nároku na náhradu škody nezakládá.
Z tohoto závěru Nejvyšší soud vyšel též v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3400/2016 a v poměrech tam souzené věci dovodil, že náhradu za postoupení pohledávky, které bylo základem k následnému převodu vlastnického práva, nelze považovat za uvedení v předešlý stav.
To by mohlo samo o sobě znamenat, že posouzení otázek vzniku škody a příčinné souvislosti odvolacím soudem je ve výsledku správné, věc je však složitější. V rozsudku sp. zn. 30 Cdo 237/2014 totiž Nejvyšší soud dodal, že skutečnost, že to bylo vlastní jednání žalobce, které přerušilo příčinnou souvislost, ani způsob, jakým žalobce vyjádřil škodu, ještě nevylučuje, že by žalobě nemohlo být (vůbec) vyhověno. Jestliže totiž žalobce uplatňuje nárok odpovídající nákladům jednání, o němž tvrdí že bylo logickým vyústěním situace hrozící ukončením jeho podnikání, jedná se o nárok, jenž lze - v rozsahu tvrzených investic do nemovitostí - podřadit pod §419 obč. zák., a soudy měly tento jeho nárok posoudit podle uvedených ustanovení zákona. Nejvyšší soud vyjádřil názor, že opětovné vydražení nemovitosti v zájmu zabránění ztráty nákladů na zhodnocení nemovitosti po dobu původní držby lze považovat za vyjádření vynaložených nákladů při odvracení hrozící škody, a uložil soudům nižších stupňů v dalším řízení posuzovat vydražení nemovitostí jako opatření učiněné žalobcem k odvracení škody v naznačeném rozsahu. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 25 Cdo 1859/2013, přitom zdůraznil že bude úkolem žalobce tvrdit a prokazovat rozsah a intenzitu nebezpečí i objekty ohrožení, podle nichž soudy posoudí přiměřenost zvoleného způsobu opatření a tím i účelnost vynaložených nákladů. Jestliže soudy dospějí k závěru, že jsou dány ostatní podmínky pro náhradu vynaložených nákladů při odvracení hrozících škod (hledisko přiměřenosti a účelnosti), budou povinny zabývat se vyčíslením odvracené škody, která je limitována výší vynaložených nákladů. Při tom bude třeba vzít do úvahy příčinnou souvislost mezi nezbytností odvracet škodu opětovným vydražením nemovitosti, tedy mezi takovými náklady a nezbytností odvrátit jejich ztrátu právě opětovným vydražením.
Obdobně v rozsudku sp. zn. 30 Cdo 3400/2016 Nejvyšší soud uzavřel, s odkazem na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 237/2014, že jestli žalobci žádají nárok odpovídající nákladům jednání, o němž tvrdí, že bylo logickým vyústěním situace hrozící zmařením části jimi vynaložených prostředků na koupi předmětných nemovitostí, jedná se o nárok, jenž lze v jistém rozsahu podřadit pod §419 obč. zák., a soudy pochybily, pokud nárok žalobců neposoudily také podle uvedených ustanovení zákona v tom smyslu, zda a v jakém rozsahu lze náklady vynaložené žalobci na postoupení pohledávky považovat za vyjádření vynaložených nákladů při snížení rozsahu nastalé škody. Coby obiter dictum Nejvyšší soud dodal, že věc se liší skutkově od věci posuzované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 237/2014 v tom, že v tamní věci byly prostředky vynaložené žalobcem na první pořízení nemovitosti vráceny, a proto bylo možno uvažovat o jeho škodě jen v rozsahu investic do nemovitosti, jejichž zmaření se snažil zabránit tím, že nemovitost vydražil podruhé. V této věci se však žalobcům původně vynaložené prostředky získat zpět nepodařilo, a proto jsou škodou, kterou se žalobci snažili odvrátit, právě ony, nikoli zhodnocení nemovitosti provedené žalobci po dobu, kdy se domnívali, že jsou jejími vlastníky.
Z těchto závěrů pro zde souzenou věc plyne přinejmenším to, že jestli dovolatelka opřela uplatněný nárok o tvrzení, že musela pozemky od restituenta koupit, zaplatit mu za jejich užívání a vynaložit náklady za právní služby proto, aby předešla vzniku vyšších škod, měly soudy nižších stupňů uplatněný nárok posoudit též podle ustanoveni §419 obč. zák. Jestliže tak neučinily, je jejich právní posouzení v otázce vzniku škody a příčinné souvislosti neúplné a tudíž nesprávné. Nejvyšší soud, jenž je jako dovolací soud soudem výlučně přezkumným, sám otázky, jimiž se soudy nižších stupňů zabývat opomněly, posuzovat nemůže.
Dovolací důvod nesprávného právního posouzení podle §241a odst. 1 o. s. ř. byl tedy uplatněn opodstatněně.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu není v té části výroku o věci samé, proti níž bylo dovolání shledáno přípustným, z uvedených důvodů správné a podmínky pro jeho změnu dány nejsou, Nejvyšší soud jej, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), v této části zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.), spolu se závislými výroky o nákladech řízení před soudy obou stupňů (§243e odst. 2 věta třetí o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud zrušil v příslušné části výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 o. s. ř.)
Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§243g odst. 1, část věty za středníkem, ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 10. 2019
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu