ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.953.2019.1
sp. zn. 32 Cdo 953/2019-412
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce P. V. , narozeného XY, bytem XY (dříve bytem XY, identifikační číslo osoby XY), zastoupeného JUDr. Zdeňkou Jedličkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Bašty 413/2, proti žalovanému D. F. , bytem XY, identifikační číslo osoby XY, zastoupenému JUDr. Radovanem Zubkem, advokátem se sídlem v Brně, Dykova 2230/2, o zaplacení 382 231,48 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 36/6 Cm 32/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 9. 2018, č. j. 7 Cmo 118/2018-385, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce podal dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 2017, č. j. 36/6 Cm 32/2010-335, v napadených výrocích, jimiž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 302 231,48 Kč s příslušenstvím, a bylo rozhodnuto o nákladech řízení (první výrok), a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok).
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 1. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“).
Dovolatelem předestřené otázky nemohou přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit, neboť odvolací soud se oproti jeho mínění při jejich řešení od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, a nejde ani o neřešené otázky, jak uvádí dovolatel „in eventum“ v souvislosti s tvrzenou přípustností dovolání pro případ, že by k označeným otázkám doposud ustálená rozhodovací praxe neexistovala.
I když dovolatel formálně označil tři otázky, s jejichž řešením spojuje přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., jde ve skutečnosti obsahově pouze o dvě otázky.
První z obou otázek dovolatel směřuje k posouzení typu smlouvy uzavřené mezi účastníky, když odvolacímu soudu vytýká nesprávnost závěru o povaze uzavřené smlouvy, posoudil-li ji jako smlouvu o dílo podle §536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obch. zák.“). V této souvislosti předkládá dovolacímu soudu k řešení otázku, zda je pouhé zapojení kuchyňských spotřebičů, byť označené jako montáž, dostatečným důvodem k tomu, aby byla smlouva posouzena nikoliv jako kupní smlouva, ale jako smlouva o dílo, a to navíc v situaci, kdy vůle smluvních stran směřovala podle jasně vymezeného jazykového znění právního úkonu k uzavření kupní smlouvy.
V souzené věci není sporu o tom, že závazek žalobce podle „kupní“ smlouvy uzavřené mezi účastníky zahrnoval i montáž. Staví-li však dovolatel svou argumentaci o povaze smlouvy na rozsahu prací spadajících pod montáž, pak zcela pomíjí zákonnou úpravu (srov. §410 odst. 2 a §536 odst. 2 obch. zák.), podle níž o kupní smlouvu nejde, jestliže závazek strany, která má zboží dodat, zahrnuje montáž zboží, přičemž je zcela nerozhodný poměr hmoty (dodaného zboží) a práce (montáže). Je-li tedy součástí závazku montáž, tzn. umístění věcí (strojů, přístrojů) a jejich instalace tak, aby mohly být uvedeny do provozu, jedná se vždy o smlouvu o dílo (k tomu srov. shodně Štenglová, I., Plíva, S., Tomsa, M. a kol. Obchodní zákoník. Komentář. 13. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, str. 1073, dále Pelikánová, I. Komentář k obchodnímu zákoníku. 4. díl. Linde Praha, a.s., 1997, str. 283). Dovolání je tak v této části zjevně bezdůvodné, neboť řešení dovolatelem předestřené otázky k povaze smlouvy uzavřené mezi účastníky (zda šlo o smlouvu o dílo či o kupní smlouvu) vyplývá přímo ze zákona.
Přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nemůže ovšem otevřít ani otázka, zda je soud oprávněn podmínit vznik nároku na zaplacení ceny díla doložením předávacího protokolu (a měnit tak obsah smluvního ujednání mezi stranami) v situaci, kdy je ve smlouvě o dílo sjednán pevný termín splatnosti jednotlivých částí ceny díla, určený konkrétním datem. Dovolatel v podstatě tvrdí, že ujednáním o pevném datu úhrady doplatků ceny díla došlo k odchýlení se od §548 odst. 1 obch. zák. a že tudíž vznik práva na zaplacení ceny díla předmětná smlouva neváže na provedení díla. S tímto názorem se dovolací soud neztotožňuje.
Obchodní zákoník umožňoval stranám smlouvy o dílo dohodnout okamžik vzniku práva na zaplacení ceny díla nikoli pouze ve vazbě na provedení díla, nýbrž i na jinou skutečnost (například ve vazbě na předání předmětu díla). Z dikce §548 odst. 1 obch. zák. totiž vyplývá, že tato právní norma svěřovala určení doby vzniku nároku zhotovitele a povinnosti objednatele k úhradě ceny díla v prvé řadě smlouvě. Teprve tehdy, nevyplývalo-li ze smlouvy nebo obchodního zákoníku něco jiného, vznikal nárok na cenu díla provedením díla (k tomu srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 631/2002, a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 32 Odo 980/2005, jež jsou – stejně jako i dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu – veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách), přičemž povinnost provést dílo zhotovitel splnil ve smyslu §554 odst. 1 obch. zák. jeho řádným ukončením a předáním předmětu díla objednateli v dohodnutém místě, jinak v místě stanoveném obchodním zákoníkem. Jestliže si však v souzené věci podle zjištění soudů obou stupňů účastníci ve smlouvě vedle poskytnutí první a druhé zálohy sjednali úhradu tří doplatků ceny díla včetně jejich splatnosti (a rovněž bylo sjednáno, že k předání plnění dojde formou podpisu předávacího protokolu), k žádné odchylné úpravě podmínek pro vznik práva na zaplacení ceny díla od §548 odst. 1 obch. zák. nedošlo. Skutečnost, že si strany sjednají termín (termíny) pro zaplacení ceny díla (části ceny díla), sama o sobě nepředstavuje odlišnou úpravu od dispozitivního §548 odst. 1 obch. zák., tedy jinou úpravu předpokladů pro vznik práva na zaplacení ceny díla. Takové smluvní ujednání totiž nijak nemění dispozitivní předpoklad vzniku nároku na cenu díla – tedy provedení díla, ani tuto podmínku vzniku nároku na cenu díla nevylučuje a ničím nenahrazuje.
Pokud se tedy odvolací soud ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, že žalobce nemůže úspěšně požadovat po žalovaném splnění jeho povinnosti zaplatit cenu díla, jestliže v řízení neprokázal, že by dílo řádně provedl ve smyslu §548 odst. 1 obch. zák. a že by ho řádně smluveným způsobem žalovanému předal podle §554 odst. 1 obch. zák., když k předání plnění mělo dojít formou podpisu předávacího protokolu a k naplnění takto sjednané hmotněprávní podmínky předání a převzetí díla nedošlo, řešil otázku nároku na zaplacení ceny díla v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, v níž dovolací soud opakovaně vysvětlil, že předpokladem úspěšnosti žaloby na zaplacení ceny díla, při absenci jiné dohody, je splnění povinnosti provést dílo (srov. například právní závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2009, sp. zn. 32 Cdo 2592/2008, na nějž odkázal odvolací soud, a dále například rozsudky ze dne 21. 4. 2006, sp. zn. 32 Odo 296/2005, ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 32 Odo 1250/2005, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 23 Cdo 799/2009, ze dne 16. 9. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2427/2009, ze dne 11. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2399/2012, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1505/2013). Odvolací soud se přitom nijak neodchýlil ani od těch rozhodnutí Nejvyššího soudu, na něž dovolatel souhrnně odkázal v závěru dovolání, aniž však u jednotlivých judikátů uvedl, v čem konkrétně měl odvolací soud postupovat odlišně.
Pokud dovolatel napadá rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i v té jeho části prvního výroku, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení, jakož i ve druhém výroku, jímž bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení, pak zcela pomíjí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. zčásti jako bezdůvodné a zčásti jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 4. 2019
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu