ECLI:CZ:NS:2019:32.ICDO.25.2018.1
MSPH 93 INS 4348/2015
193 ICm 4600/2015
sp. zn. 32 ICdo 25/2018-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně B.G.M. holding a. s. , se sídlem Praze 10, Žernovská 1316/6, identifikační číslo osoby 43873871, zastoupené Mgr. Jakubem Urbánkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Hošťálkova 852/46, proti žalované Exportní garanční a pojišťovací společnosti, a. s. , se sídlem v Praze 1, Vodičkova 34/701, identifikační číslo osoby 45279314, zastoupené JUDr. Pavlem Sedláčkem, advokátem se sídlem v Praze, Dlouhá 705/16, o popření pohledávky, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 193 ICm 4600/2015, jako incidenční spor v insolvenční věci dlužnice TRADE B.G.M. a. s., se sídlem v Praze 10, Žernovská 1316/6, identifikační číslo osoby 26155681, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 4348/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. 9. 2017, č. j. 193 ICm 4600/2015, 104 VSPH 455/2017-177 (MSPH 93 INS 4348/2015), takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Žalovaná přihlásila do insolvenčního řízení dlužnice TRADE B.G.M. a. s., se sídlem v Praze 10, Žernovská 1316/6, identifikační číslo osoby 26155681 (dále též jen „dlužnice“), vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 4348/2015, pohledávku ve výši 476 578 043,39 Kč z titulu smlouvy o úvěru. Žalobkyně z pozice přihlášeného věřitele svým podáním ze dne 16. 9. 2015 popřela pohledávku č. P2, kterou žalovaná přihlásila.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. 2. 2017, č. j. 193 ICm 4600/2015-122, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 25. 5. 2017, č. j. 193 ICm 4600/2015-167, určil, že pohledávka žalované uplatněná v insolvenčním řízení u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 4348/2015 jako pohledávka č. P2 je po právu, s tím, že je zajištěna zástavními právy specifikovanými ve výroku (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.).
Vrchní soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích II. a III. a potvrdil jej ve výroku I. ve znění, že se zamítá žaloba o popření pohledávky žalované uplatněné v insolvenčním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 93 INS 4348/2015 jako pohledávka č. P2 ve výši 476 578 043,39 Kč, s tím, že je zajištěna zástavními právy specifikovanými ve výroku (první výrok), a rozhodl o nákladech řízení (druhý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání (výslovně v celém rozsahu), v němž co do přípustnosti uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která „dle názoru žalobce dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a pakliže byla, má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu, eventuelně i rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu, eventuelně soudu prvního stupně k dalšímu řízení, a aby žalobkyni přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
Žalovaná považuje napadené rozhodnutí za správné a navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl a přiznal žalované náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a době zahájení řízení Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm - v souladu s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony - podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1705/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1983/2013, a ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1891/2013, jež jsou veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na jeho webových stránkách).
Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, jestliže co do přípustnosti dovolání v jeho úvodu uvádí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která „dle názoru žalobce dosud nebyla dovolacím soudem řešena, a pakliže byla, má být dovolacím soudem posouzena jinak“. V další části dovolání pak formuluje přípustnost dovolání tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, „jež v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo byla odvolacím soudem vyřešena odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popř. má být dovolacím soudem vymezena jinak“. Vymezení přípustnosti dovolání, v němž by dovolatel uvedl správně více předpokladů u téže otázky, se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání - splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako dále citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na jeho webových stránkách).
Dovolatelka má za to, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena otázka, „zda pojišťovna, která nemůže vůči dlužníku uplatnit postih, může vůči dlužníkovi vymáhat úhradu úvěru“. Řešením této otázky se však odvolací soud nezabýval, neučinil závěr, že pojišťovna v projednávané věci nemůže uplatnit postih. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že popřená pohledávka vznikla z titulu neuhrazených splátek úvěru, a dále zkoumal, zda tuto pohledávku Česká exportní banka, a. s. na žalovanou platně postoupila. Stran dovolatelkou formulované otázky proto neučinil žádný závěr, který by mohl být přezkoumán v dovolacím řízení (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Dovolatelka pomíjí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Dovolatelka má dále za to, že „ryze formalistický výklad pojistné smlouvy If ze dne 28. 11. 2008 o pojištění úvěru, jak jej provedl soud prvního stupně i soud odvolací“, vede k absurdním a nerozumným následkům. Uvádí, že „je nezbytné aplikovat vyjma výkladu jazykového rovněž i jiné výkladové metody, zejména výklad teleologický“, a argumentuje ve prospěch názoru, že pokud dojde ke vzniku pojistné události z příčiny teritoriálního rizika, „je zcela absurdní za toto společnost TRADE BGM jakkoli postihovat“. Ač výslovně neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje, z obsahu dovolání lze dovodit, že podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od judikatury Ústavního soudu, na kterou odkazuje. Nejvyšší soud s ohledem na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, Pl. ÚS 45/16, bod 43, 44, posuzoval, zda dovolatelkou citovaná judikatura Ústavního soudu může založit přípustnost dovolání, a dospěl k závěru, že nikoli.
Závěry nálezu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, vycházejí z odlišného skutkového stavu, neboť v něm Ústavní soud posuzoval spotřebitelskou smlouvu, v níž se prodávající snažil vyvolat důvěru spotřebitele ve výhodnost uzavření kupní smlouvy pomocí nekorektních informací. Nález ze dne 7. 5. 2015, sp. zn. I. ÚS 2656/12, vychází ze zcela odlišného procesního stavu, Ústavní soud v něm zkoumal podmínky vydání rozsudku pro zmeškání. Nadto je nutno zdůraznit, že dovolatelčina „citace“ tohoto rozhodnutí je značně nepřesná. V nálezu ze dne 30. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 182/01, šlo rovněž o odlišný skutkový stav, konkrétně o odstoupení od formulářové kupní smlouvy uzavřené podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Odvolací soud se proto od výše citovaných rozhodnutí neodchýlil a neodchýlil se ani od nálezu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 128/06, v němž Ústavní soud uzavřel (jak uvádí též dovolatelka), že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Zároveň v tomto rozhodnutí zdůraznil, že podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. V projednávané věci se nepodařilo prokázat, že by vůle stran byla odlišná od textu smlouvy. Soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování a uzavřel, že svědci ve svých výpovědích nebyli schopni hodnověrně a logicky vysvětlit důvod, proč by úmyslem smluvních stran bylo, aby žalovaná jakožto nabyvatelka pohledávky ze smlouvy o úvěru v případě teritoriálního rizika nebyla oprávněna tuto pohledávku vůči dlužníkovi vymáhat. Jestliže dovolatelka předkládá jiný závěr (a vznáší námitky vůči hodnocení důkazu výslechem svědka P. P. a listinou Schéma exportního financování), patrně přehlíží, že ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 nelze hodnocení důkazů (se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) úspěšně napadnout dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod číslem 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Ve zbytku dovolací argumentace dovolatelka neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání uplatňuje, a tento údaj není zjistitelný ani z obsahu dovolací argumentace.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že přípustnost dovolání by - ani v případě, že by dovolatelka řádně vymezila, který z předpokladů přípustnosti uplatňuje - nemohla založit námitka, že pohledávka nemůže být vymáhána, protože nebyla splněna žádná z podmínek pro uplatnění postihu žalované vůči společnosti TRADE B.G.M. Na řešení této otázky odvolací soud své rozhodnutí nezaložil, neboť - jak bylo uvedeno výše - neučinil závěr, že by v projednávané věci šlo o uplatnění postihu ze strany žalované vůči společnosti TRADE B.G.M.
Vytýká-li dovolatelka soudům nižších stupňů, že se s jejími argumenty nevypořádaly nebo se jimi vůbec nezabývaly, a vyčítá-li jim „ignorování důkazu“, aniž by však formulovala jakoukoliv otázku procesního práva, nejsou tyto námitky vad řízení relevantní, neboť podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Pouhý nesouhlas dovolatelky s právním posouzením věci odvolacím soudem nemůže založit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání směřující proti výroku ve věci samé podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Dovolání výslovně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu. Dovolání v části směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení trpí vadou, poněvadž dovolatelka v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. K výrokům o nákladech řízení chybí v dovolání jakákoliv argumentace. Vytýkaný nedostatek nelze již odstranit, protože lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit, uplynula. V důsledku absence uvedených náležitostí nelze v tomto rozsahu posoudit přípustnost a důvodnost dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Toto rozhodnutí se považuje za doručené okamžikem zveřejnění v insolvenčním rejstříku; účastníkům incidenčního sporu se však doručuje i zvláštním způsobem.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 22. 1. 2019
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu