ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1098.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1098/2019-442
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně EUROSTŘECHY s.r.o., se sídlem v Holešově, Dobrotice 28 (identifikační číslo osoby: 269 45 673), zastoupené Mgr. Josefem Švandou, advokátem se sídlem v Praze 6, Buzulucká 678/6, proti žalovaným 1) R. P. a 2) P. P. , oběma XY, zastoupeným JUDr. Ivem Bubrjakem, advokátem se sídlem v Kroměříži, Soudní 1293/14, o zaplacení 732.004 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 8 EC 574/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 20. listopadu 2018, č. j. 60 Co 80/2018-410, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.988 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Iva Bubrjaka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kroměříži rozsudkem ze dne 14. 12. 2017, č. j. 8 EC 574/2011-383, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit jí společně a nerozdílně 732.004 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,0 % ročně z částky 732.004 Kč od 31. 1. 2010 do 30. 6. 2010 a dále za dobu od 1. 7. 2010 do zaplacení s ročním úrokem z prodlení ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou, zvýšené o sedm procentních bodů, přičemž v každém kalendářním pololetí, v němž trvá prodlení dlužníka, je výše úroků z prodlení závislá na výši repo sazby stanovené Českou národní bankou a platné pro první den příslušného kalendářního pololetí, a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů řízení k rukám jejich právního zástupce 328.890 Kč.
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 20. 11. 2018, č. j. 60 Co 80/2018-410, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé, ve výroku o nákladech řízení jej změnil tak, že žalobkyně je povinna nahradit žalovaným náklady řízení každému ve výši 290.654,10 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám jejich zástupce; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o.s.ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §239 o. s. ř. je přípustnost dovolání oprávněn zkoumat jen dovolací soud.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Na přípustnost dovolání usuzuje žalobkyně z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na otázce, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. Má za to, že odchylně od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3881/2009 a sp. zn. 29 Odo 162/2003, odvolací soud řešil otázku promlčení uplatněného práva, jestliže předem neposoudil, o jaký nárok se jedná, resp. jaký je titul uplatněného práva. Odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu shledává rovněž v hodnocení důkazů (k určení okamžiku dokončení díla) a v otázce překvapivosti, resp. předvídatelnosti rozhodnutí odvolacího soudu. Za otázku dosud neřešenou považuje otázku vázanosti soudu vlastním poučením podle §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Odvolací soud vyšel mimo jiné ze zjištění, že účastníci uzavřeli smlouvu o dílo spočívající v provedení střešní konstrukce a souvisejících prací na domě žalovaných čp. XY v XY. Smlouvu účastníci uzavřeli ústně, cena za provedení díla byla stvrzena písemně. Lhůta k dokončení díla, ani splatnost ceny díla nebyly dohodnuty. Hotové dílo provedené podle smlouvy žalobkyně předala žalovaným nejpozději do 30. 11. 2008. Dne 31. 12. 2009 žalobkyně žalovaným vystavila fakturu č. 2009345 na částku 732.004 Kč (615.129 Kč plus 19 % DPH) splatnou 30. 1. 2010. Žalovaní odmítli fakturu proplatit. Po právní stránce odvolací soud uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny díla v souladu s ustanovením §634 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), po skončení díla (tj. dne 1. 12. 2008), neboť nebylo dohodnuto jinak. Žalobkyně uplatnila žalobou své právo na zaplacení ceny díla u soudu až dne 7. 12. 2011, tedy po uplynutí tříleté promlčecí doby (§101 obč. zák.). Protože žalovaní vznesli námitku promlčení práva žalobkyně na zaplacení ceny díla, byla žaloba zamítnuta.
Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že při rozhodování nerespektoval rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3881/2009, pomíjí, že závěry v něm dovozené na nyní projednávanou věc nedopadají pro skutkovou odlišnost poměřovaných kauz. Od závěrů, které Nejvyšší soud přijal v rozhodnutí sp. zn. 29 Odo 162/2003, v němž dovodil, že „soud zkoumá námitku promlčení ve vztahu k žalobním tvrzením (k žalobcem uváděným skutkovým okolnostem případu), případně ve vazbě na zjištěný skutkový stav věci (v rozsahu, v němž tato zjištění opodstatňují přiznání nároku – lhostejno z jakého titulu)“, se odvolací soud v dané věci neodchýlil; námitku promlčení vznesenou žalovanými posuzoval ve vztahu k žalobním tvrzením žalobkyně (žalobkyně od počátku tvrdí, že s žalovanými uzavřela dne 9. 9. 2008 platnou ústní smlouvu o dílo, přičemž cena za dílo byla stvrzena písemně). Odvolacímu soudu tudíž nelze vytýkat, že uplatněné právo nepoměřoval ustanoveními o bezdůvodném obohacení.
Brojí-li dovolatelka proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, že dílo dokončila nejpozději k 30. 11. 2008, resp. prosazuje-li, že dílo dokončila až v roce 2009, pomíjí, že skutkový základ sporu, který byl podkladem pro právní posouzení věci odvolacím soudem, je v dovolacím řízení nezpochybnitelný; dovolací soud je povinen z něj vycházet. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění, z nichž soudy při rozhodování vycházely, nelze regulérně zpochybnit dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení. Z toho, že žalobkyně v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů (svědeckých výpovědí) předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje – a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobkyní zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu ohledně data dokončení díla; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobkyně svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Námitkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je „ překvapivé, nepředvídatelné a nedostatečně odůvodněné “ , žalobkyně neuplatnila způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, nýbrž odvolacímu soudu vytýká, že zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) však dovolací soud přihlédne jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, a ze dne 23. 7. 2014., sp. zn. 30 Cdo 2266/2014). Nadto, ačkoli žalobkyně tvrdí, že v otázkách překvapivosti, předvídatelnosti a řádného odůvodnění rozhodnutí se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nespecifikuje, která rozhodnutí dovolacího soudu má přitom na mysli. Nedostála tak v tomto směru ani požadavku na řádné vymezení přípustnosti dovolání v intencích §237 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014).
Je-li přípustnost dovolání spojována s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení skutečně založen; není-li tomu tak, dovolání pro její řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2017, sp. zn. 33 Cdo 2893/2016). Takovou je žalobkyní formulovaná otázka výkladu ustanovení §118a odst. 1 a 3 o. s. ř.
Lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Dovolání směřující proti výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
S ohledem na výsledek řízení Nejvyšší soud již nerozhodoval samostatně o podaném návrhu na odklad vykonatelnosti.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 6. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu