ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1140.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1140/2019-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně M & M reality holding a. s., se sídlem Praha 1, Krakovská 583/9, identifikační číslo osoby 27487768, zastoupené Mgr. Peterem Harmečkem, advokátem se sídlem Ostrava, Macharova 302/13, proti žalovaným 1) F. P. a 2) J. P. , oba bytem XY, zastoupeným Mgr. Petrem Váverkou, advokátem se sídlem Zlín, Zarámí 4077, o 94 500 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 45 C 333/2014, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, ze dne 31. 10. 2018, č. j. 59 Co 338/2015-196, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 6 292 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Petera Harmečka.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2015, č. j. 45 C 333/2014-88, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 94 500 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 30. 8. 2014 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.
Vyšel ze zjištění, že účastníci dne 31. 3. 2014 uzavřeli „výhradní dohodu o zprostředkování a poskytování služeb“ ohledně prodeje nemovitostí na dobu určitou do 30. 7. 2014. Žalobkyně se v ní zavázala vykonávat činnosti, na jejichž základě vznikne žalovaným možnost uzavřít s případným zájemcem kupní smlouvu s kupní cenou 1 890 000 Kč. V čl. II. bod 2.2 se smluvní strany dohodly, že „v případě, kdy v době platnosti této dohody zprostředkovatel obstará klientovi uzavření zprostředkované smlouvy, sjednaly smluvní strany, že zprostředkovatelská provize bude zprostředkovateli uhrazena ze strany obstaraného zájemce“ . Podle čl. II bodu 2.5 „klient je povinen poskytnout součinnost potřebnou ke sjednání a uzavření zprostředkovávané smlouvy a k podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, zejména účastnit se jednání se zájemcem a zprostředkovatelem a svým jednáním nemařit zprostředkovatelskou činnost zprostředkovatele“ . Čl. II bod 2.8 obsahuje ujednání, podle něhož „klient se zavazuje nečinit po uzavření této dohody žádné kroky, které by mohly zmařit uzavření zprostředkovávané smlouvy, či mohly vést ke snížení hodnoty předmětu převodu“ . V čl. III. bod 3.1 smluvní strany sjednaly, že „klient bere na vědomí, že zprostředkovatel vykonává činnost na své náklady a že odměna mu náleží pouze tehdy, pokud opatří klientovi příležitost k uzavření zprostředkovávané smlouvy. Vzhledem k výši uvedenému se zprostředkovatel a klient dohodli, že v případě, kdy klient poruší povinnost uvedenou v odst. 2.5, 2.6, 2.7, nebo 2.8 této dohody, je klient povinen zaplatit zprostředkovateli smluvní pokutu ve výši 5% z ceny uvedené v bodu II. této dohody“ .
Žalobkyně dne 31. 3. 2014 uzavřela s K. S. smlouvu o rezervaci a o poskytnutí součinnosti na dobu určitou do 30. 6. 2014, smlouva se týkala zájmu jmenované o nemovitosti žalovaných. Žalobkyně připravila návrh zprostředkovávané smlouvy, žalovaní však sdělili, že předmětné nemovitosti neprodají a přestali s žalobkyní spolupracovat. K prodeji dotyčných nemovitostí tudíž nedošlo. Žalobkyně dopisy ze dne 10. 6. 2014, ze dne 17. 6. 2014 a ze dne 23. 6. 2014, vyzývala žalované k součinnosti a žádala je o kontaktování k dojednání termínu schůzky za účelem projednání a podepsání připravené smlouvy se zájemkyní. Dopisem ze dne 7. 7. 2014 žalobkyně vůči žalovaným uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 94 500 Kč s odůvodněním, že splnila podmínky uzavřené smlouvy a opatřila vážného zájemce o koupi nemovitosti, žalovaní však pasivním jednáním znemožnili zprostředkovávanou smlouvu uzavřít, čímž zmařili veškerou činnost žalobkyně a porušili smluvní povinnost ujednanou v článku II. bod 2.5 smlouvy.
Závazky smluvních stran soud prvního stupně poměřoval ustanoveními §2048 a §2445 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a uzavřel, že žalovaní v průběhu trvání dohody odstoupili od záměru prodat předmětné nemovitosti, čímž zmařili činnost zprostředkovatele, jíž mělo být dosaženo uzavření kupní smlouvy, tedy porušili smluvní povinnost sjednanou v čl. II. bod 2.5 dohody, a proto jsou povinni žalobkyni zaplatit smluvní pokutu. V řízení nebylo prokázáno tvrzení žalovaných, že k prodeji nedošlo z důvodu na straně zájemkyně, která od uzavření smlouvy ustoupila z důvodu podané žaloby na určení neexistence zástavního práva na dotyčných nemovitostech; naopak provedeným dokazováním vyšlo najevo, že zájemkyně měla o koupi nabízených nemovitostí vážný zájem.
Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 10. 2018, č. j. 59 Co 338/2015-196, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud stranami uzavřenou smlouvu posoudil jako platně uzavřenou nepojmenovanou smlouvu (§1746 o. z.), řídící se ustanoveními o smlouvě zprostředkovatelské, která je jí nejbližší, ohledně uplatněného nároku se ztotožnil se skutkovými i právními závěry, jež učinil soud prvního stupně.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z přesvědčení, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozhodnutími sp. zn. 33 Odo 771/2001, sp. zn. 33 Odo 813/2002 a sp. zn. 33 Odo 111/2004, případně jde o otázku doposud nevyřešenou. Za takovou označují otázku, „ zda výkonem práva může být obecně i svobodný výkon vlastnického práva, a to i v tom smyslu, že vlastník nemůže být jakkoliv nucen (pod sankcí smluvní pokuty) k tomu, aby nakládal s věcí, která je v jeho vlastnictví “. Odvolacímu soudu vytýkají, že posoudil jako platné ujednání o smluvní pokutě, jíž „jsou zajišťovány skutečnosti, které nepředstavují porušení povinnosti v pravém slova smyslu, ale jde spíše o výkon práva “.
Nejvyšší soud dovolání projednal podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle ustálené judikatury smluvní pokuta jako jeden z prostředků zajištění závazků je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svoji smluvní povinnost. Vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu je tedy vázán na porušení povinnosti, kterou na sebe převzal dlužník na základě smlouvy. Soudní praxe dovodila, že není-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinnosti, ale pro případ výkonu práva, které dlužníku podle smlouvy (případně podle zákona) náleželo, jde o ujednání neplatné pro rozpor s účelem zákona (posuzováno v režimu zákona č. 40/1964 Sb. – srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001).
Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí posuzoval platnost ujednání, kterým smluvní strany (v konkrétním případě šlo sice o zájemce a zprostředkovatele, avšak dále uvedené závěry lze vztáhnout i na projednávanou věc) zajistily smluvní pokutou splnění povinnosti spjaté se závazkem (zájemce) uzavřít zprostředkovávanou smlouvu, jejímž subjektem nebyl zprostředkovatel. Dovodil, že povinnost uzavřít v rezervační lhůtě smlouvu s třetí osobou je závazkem zavazujícím jen účastníky nepojmenované (rezervační) smlouvy, který nemůže být považován za závazek uzavřít smlouvu ve prospěch třetího, jelikož k tomu nesměřovala vůle účastníků smlouvy, a navíc třetí osoba nebyla stranou rezervační smlouvy a není jí vázána (srov. např. rozsudek ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 824/2005). Nevznikl-li mezi účastníky rezervační smlouvy (hlavní) závazek, jehož splnění měla pokuta zajišťovat, je ujednání o smluvní pokutě neplatné (srov. rozsudky ze dne 31. 5. 2004, sp. zn. 33 Odo 330/2002, ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 744/2006, ze dne 10. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 5391/2008, ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 110/2010, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3337/2011, a ze dne 24. 7. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3448/2012).
Uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného – než odvolacím soudem zjištěného – skutkového stavu. Odvolací soud zjistil, že přestože žalobkyně řádně plnila své smluvní povinnosti a zajistila možnost jednat o uzavření smlouvy se zájemcem, žalovaní jí sdělili, že si svůj záměr rozmysleli a přestali s ní komunikovat. Tím porušili svou smluvní povinnost poskytovat součinnost potřebnou ke sjednání a uzavření smlouvy, čímž zmařili zprostředkovatelskou činnost žalobkyně. Pro tento případ bylo v čl. III. bodu 3.1 smlouvy ujednáno, že žalobkyni uhradí smluvní pokutu ve sjednané výši. Jejich dovolací námitky nesměřují proti právnímu posouzení věci, nýbrž proti správnosti skutkových zjištění, na jejichž základě odvolací soud uzavřel, že žalovaní porušili povinnosti, k nimž se ve smlouvě zavázali. Žalovaní uvedené zjevně opomíjejí, prosazují-li jiný výklad výzev k poskytnutí součinnosti (ze dne 10. 6. 2014, ze dne 17. 6. 2014 a ze dne 23. 6. 2014), výzvy k úhradě smluvní pokuty ze dne 7. 7. 2014 a ujednání v čl. II a III smlouvy, a tvrdí-li, že smluvní pokutou byla zajištěna povinnost uzavřít zprostředkovávanou smlouvu se zájemcem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 73/2000, a ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99). Argumentace dovolatelů tak má základ v polemice se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, jež dovolacímu přezkumu nepodléhají. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost (úplnost), jakož i samotné hodnocení důkazů, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 (§211) o.s.ř., nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem.
Vzhledem k tomu, že dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na níž by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo, a jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., dovolací soud je odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. 10. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu