ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1480.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1480/2019-74
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. P., bytem XY, zastoupeného Mgr. Lukášem Nohejlem, advokátem se sídlem Praha, Římská 104/14, proti žalované I. V. , bytem XY, zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem se sídlem Praha, Týnská 633/12, o zaplacení 77 345,85 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 136/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 11. 2018, č. j. 68 Co 335/2018-52, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 469,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Lukáše Nohejla, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 77 345,85 Kč s příslušenstvím z titulu smluvní pokuty sjednané ve smlouvě o dílo ze dne 6. 1. 2017 pro případ prodlení žalované s dokončením díla.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem pro uznání ze dne 20. 6. 2018, č. j. 11 C 136/2018-25, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 77 345,85 Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 11. 2018, č. j. 68 Co 335/2018-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) - dále jen „o. s. ř.“, přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o.s.ř. (jako v této věci), je dovolatel v dovolání povinen vymezit, které z tam taxativně vyjmenovaných hledisek považuje za splněné. Jinak vyjádřeno, z obsahu dovolání musí být patrné, zda jde (má jít) o některý ze čtyř v úvahu přicházejících případů, kdy napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva (i) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo (ii) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo (iii) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo (iv) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 80/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 15. 10. 2013, sp. zn. 26 Cdo 2326/2013, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II ÚS 2716/13, a ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Dovolatelka k otázce přípustnosti dovolání uvedla, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud jednak odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dále jde o otázky, které jsou dovolacím soudem řešeny rozdílně a které mají být dovolacím soudem posouzeny jinak .“ přičemž odvolacímu soud vytýká nesprávné řešení (i) otázky možnosti vydat elektronický platební rozkaz vyšší soudní úřednicí, (ii) otázky účinků nikoliv kvalifikované výzvy (absence jejího vtělení do usnesení), a (iii) otázky fikce uznání v situaci, kdy žalovaná písemně informuje o tom, že nárok ani částečně neuznává.
Z obsahu dovolání je zřejmé, že se žalovaná nedomáhá toho, aby dovolací soud posoudil určitou jím již v minulosti vyřešenou otázku hmotného nebo procesního práva jinak, nýbrž toho, aby posoudil věc odlišně („jinak“) od odvolacího soudu. Tím však požadavku na vymezení předpokladů přípustnosti nedostála.
Dovolatelka neuvádí konkrétně, od které ustálené rozhodovací praxe se měl (při řešení té které právní otázky) odvolací soud při svém rozhodování odchýlit, ani nespecifikuje konkrétní rozhodnutí, z nichž se (dle jejího mínění) rozdílné rozhodování té které otázky podává. Dovolání tak postrádá řádné vymezení předpokladů jeho přípustnosti.
Otázkou oprávnění vyššího soudního úředníka vydat usnesení podle §114b o. s. ř. (tzv. kvalifikovanou výzvu) se Nejvyšší soud zabýval například v usneseních ze dne 23. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 3295/2016, nebo ze dne 27. 7. 2017, sp. zn. 25 Cdo 996/2017, z nichž se podává, že rozsah působnosti vyšších soudních úředníků je vymezen v §11 zákona č. 121/2008 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2014, podle něhož může vyšší soudní úředník v občanském soudním řízení, nestanoví-li zvláštní zákon jinak, provádět veškeré úkony soudu prvního stupně, s výjimkou činností, které jsou v tomto ustanovení uvedeny, přičemž rozhodování podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř. v tomto negativním výčtu obsaženo není.
V rozsudku ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 3597/2007, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2009, Nejvyšší soud dovodil, že „ vyzve-li soud žalovaného usnesením podle ustanovení §114b odst. 1 o. s. ř., aby se ve věci písemně vyjádřil, žalovaný výzvě soudu vyhoví tím, že se ve stanovené lhůtě písemně vyjádří, zda nárok uplatněný v žalobě uznává, a to zcela, zčásti nebo co do základu. Uzná-li nárok uplatněný v žalobě zcela, nemusí písemné vyjádření obsahovat žádné další údaje. V případě, že nárok zcela neuzná (tj. uzná-li nárok jen zčásti, nebo co do základu, popřípadě jej neuzná vůbec), musí písemné vyjádření obsahovat též vylíčení rozhodujících skutečností, na nichž staví svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě, popřípadě označení důkazů, jejichž provedení navrhuje k prokázání svých tvrzení. Vylíčením rozhodujících skutečností žalovaný reaguje na to, co o skutečnostech významných pro rozhodnutí ve věci tvrdil žalobce; obrana žalovaného spočívá v tom, že - ačkoli pravdivost některých tvrzení žalobce může potvrzovat - vyvrací svými konkrétními údaji pravdivost jiných tvrzení žalobce, popřípadě že uvádí další skutečnosti, které žalobce netvrdil, na jejichž základě by spor měl vyznít ve prospěch žalovaného. Svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě žalovaný nemusí rozvádět do všech podrobností a výslovně se vyjadřovat ke všem tvrzením žalobce; postačí, jestliže postaví proti tvrzením žalobce alespoň taková svá tvrzení o rozhodujících skutečnostech, z nichž vyplývá základ jeho obrany proti žalobě, tedy jestliže uvede přinejmenším takové skutečnosti, které, budou-li také prokázány, mohou vést k tomu, že bude (může) mít ve sporu alespoň částečný úspěch (srov. též právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2005 sp. zn. 21 Cdo 1951/2004, který byl uveřejněn pod č. 21 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 2006). Žalovaný může své vyjádření ve věci podat již v odporu proti platebnímu rozkazu; i když je neučinil v samostatném podání, je vyloučeno vydat v takovém případě rozsudek pro uznání podle ustanovení §153a odst. 3 o. s. ř. (srov. též právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 32 Odo 34/2006). V dotyčné věci však žalovaná ve svém odporu proti platebnímu rozkazu žádné vyjádření ve věci nepodala; v odporu uvedla toliko „bezobsažné floskule“ o tom, že „se žalobou nesouhlasí, nepovažuje ji za důvodnou“, aniž by alespoň v základních obrysech vylíčila svoji obranu proti nároku uplatněnému v žalobě “.
Uvedla-li v projednávané věci žalovaná v odporu ze dne 26. 3. 2018, že „žalobcem tvrzený nárok neuznává, a to ani částečně“ , nelze takové vyjádření (v souladu s výše uvedeným) pokládat za splnění výzvy ve smyslu §114b odst. 1 o. s. ř.
V rozsudku ze dne 16. 9. 2003, sp. zn. 32 Odo 616/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soud pod č. 56/2005, Nejvyšší soud dovodil, že „ přestože ustanovení §114b odst. 2 o. s. ř. předpokládá, že povinnost podat vyjádření je žalovanému ukládána usnesením, nelze z něho dovozovat, že by se muselo jednat o „samostatné“ rozhodnutí. V občanském soudním řízení soud rozhoduje formou usnesení, nestanoví-li zákon jinak (srov. §167 odst. 1, věta první, o. s. ř.). O věci samé pak soud rozhoduje - s výjimkami uvedenými v ustanovení §152 odst. 1, věty druhé, o. s. ř. - rozsudkem, pokud věc nevyřídí formou platebního rozkazu. Jak platební rozkaz, tak i rozsudek, byť je jimi rozhodováno ve věci samé, mohou obsahovat (a zpravidla také obsahují) výroky, mající povahu usnesení (např. výrok o náhradě nákladů řízení, o povinnosti zaplatit soudní poplatek a podobně). Pokud soud prvního stupně ve výroku platebního rozkazu uložil žalovanému, pro případ, že podá odpor, povinnost podat vyjádření podle ustanovení §114b o. s. ř., pak uvedená skutečnost (rozuměj forma rozhodnutí) nemění nic na tom, že zmíněná část rozhodnutí má povahu usnesení, a to bez ohledu na formální označení. Závěr, podle něhož má výrok platebního rozkazu, v části obsahující výzvu k vyjádření, povahu usnesení, pak znamená splnění požadavku kladeného ustanovením §114b o. s. ř. na formu tohoto rozhodnutí. Přitom je bez právního významu, zda toto usnesení je „samostatným“ rozhodnutím, nebo zda je pojato do platebního rozkazu (do jediného písemného vyhotovení rozhodnutí), když v tomto směru občanský soudní řád žádné další podmínky nestanoví “.
Lze uzavřít, že odvolací soud se při svém rozhodování v souvislosti s řešením dovolatelkou nastolených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; nelze dovodit ani závěr, že by se v souvislosti s jejich řešením jednalo o otázky, které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 5. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu