ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1521.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 1521/2019-393
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složením z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce V. S., bytem XY, zastoupeného Mgr. Romanem Bělohlavým, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Moskevská 1461/66, proti žalované M. P. , bytem XY, zastoupené JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem se sídlem Karlovy Vary, Bělehradská 2056/3, o zaplacení 245 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 249/2014, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. 6. 2018, č. j. 64 Co 163/2018-324, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 25. 3. 2019, č. j. 64 Co 163/2018-382, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení 11 616 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Karla Jelínka, advokáta.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částek 130 000 Kč a 115 000 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Karlových Varech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 3. 2018, č. j. 10 C 249/2014-304, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 245 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 1. 4. 2005 do zaplacení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2018, č. j. 64 Co 163/2018-324, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud (oproti soudu prvního stupně, podle něhož se žalované nepodařilo vyvrátit domněnku existence dluhu k datu uznání podle listin ze dne 9. 11. 2004) po částečném zopakování dokazování dovodil, že žalovaná první listinou ze dne 9. 11. 2004 (týkající se částky 130 000 Kč) uznala dluh (nikoliv ovšem půjčku, jak tvrdil žalobce) s tím, že předloženými výpisy z účtů prokázala, že došlo k jeho včasnému splnění. U druhé listiny (týkající se částky 115 000 Kč) vystavené téhož data a totožného znění (až na výši částky) dospěl vyhodnocením provedených důkazů k závěru, že se žalované podařilo vyvrátit její obsah - tedy že k datu jejího podepsání žalobci dlužila 115 000 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolatel se mýlí, považuje-li dovolání za přípustné na základě svého přesvědčení, že se odvolací soud odchýlil od závěrů rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3496/2011, a ze dne 22. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 964/2003, tím, že „ ignoroval skutečnost, že při sporu z uznání dluhu není jeho povinností prokazovat důvod a poskytnutí dluhu potvrzeného uznáním “. Přehlíží totiž, že odvolací soud u první listiny ze dne 9. 11. 2004 (týkající se částky 130 000 Kč) dovodil, že jí žalovaná uznala svůj dluh, přičemž předloženými výpisy z účtů prokázala jeho splnění. U druhé listiny (týkající se částky 115 000 Kč) vystavené téhož data a totožného textu (s výjimkou výše částky) vyhodnocením v řízení provedených důkazů dospěl k závěru, že se žalované její obsah – tedy to, že k datu jejího podepsání žalobci dlužila částku 115 000 Kč - podařilo vyvrátit. Z uvedeného nelze vyvozovat, že by odvolací soud ignoroval judikaturu týkající se posouzení otázky účinků uznání dluhu a přenosu důkazního břemene.
Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nezakládá ani označená otázka extrémního nesouladu v hodnocení důkazů odvolacím soudem. Výhrady žalobce, který na základě vlastního subjektivního hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá odlišnou skutkovou verzi (že žalovaná dlužila částky dle obou předložených listin ze dne 9. 11. 2004), směřují proti skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil právní posouzení věci (že v případě první listiny ze dne 9. 11. 2004 došlo k úhradě dluhu žalovanou a v případě druhé listiny z téhož data se její obsah podařilo žalované vyvrátit). Uplatněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového zjištění, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Dovolací soud je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotný způsob a výsledek hodnocení důkazů soudem promítající se do skutkových zjištění, z nichž soud při rozhodování vycházel, nelze v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 úspěšně zpochybnit žádným dovolacím důvodem (§241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008, a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008). Dovolací soud neshledal hodnocení důkazů odvolacím soudem v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry a nemá za to, že hodnocení důkazů nese znaky libovůle (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13).
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaná má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, které tvoří odměna za zastupování advokátem v dovolacím řízení 9 300 Kč podle §1 odst. 1 a 2, §2, §6 odst. 1, §7, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k), vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, v platném znění (dále jen „advokátní tarif“), k tomu náleží paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300 Kč (§13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu) a částka 2 016 Kč odpovídající 21% dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3, §151 odst. 2 o. s. ř.), celkem tedy 11 616 Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu