ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2061.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2061/2019-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce J. B. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Marcelou Fryštenskou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Brně, Smetanova 764/47, proti žalované J. Š. , bytem XY, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 24 C 245/2016, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 11. 2018, č. j. 13 Co 181/2018-176, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 5. 4. 2018, č. j. 24 C 245/2016-146, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 4. 5. 2018, č. j. 24 C 245/2018-150, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem nemovitostí, a to pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 277 m 2 , jehož součástí je stavba, a to rodinný dům XY čp. XY, pozemku parc. č. XY – orná půda, o výměře 929 m 2 , pozemku parc. č. XY – orná půda, o výměře 1045 m 2 a pozemku parc. č. XY– orná půda, o výměře 1924 m 2 , vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY pro obec a katastrální území XY, u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrální pracoviště XY, a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 11. 2018, č. j. 13 Co 181/2018-176, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Odvolací soud vyšel ze zjištění, která převzal od soudu prvního stupně, že žalobce převedl na žalovanou bezúplatně (darem) předmětné nemovitosti, přičemž žalovaná zřídila v jeho prospěch věcné břemeno doživotního a bezplatného užívání specifikované části domu. Část nemovitostí obývala žalovaná spolu se svým manželem a dětmi. Soužití účastníků nebylo harmonické, jejich četné hádky a zhoršující se vztahy vyústily až v zásahy Policie ČR pro napadení rodiny žalované žalobcem. Většina oznámení žalované nebo jejího manžela na Policii ČR byla odložena nebo postoupena Obecnímu úřadu Měnín k projednání přestupku. Žalobce je invalidní důchodce, který v nadměrné míře požívá alkohol. Žalovaná podala návrh na omezení svéprávnosti žalobce, který byl rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov pravomocně zamítnut s odůvodněním, že ze znaleckého posudku MUDr. Zlaty Pernicové vyplývá, že žalobce je plně orientovaný, kontaktní, v době vyšetření střízlivý, avšak je osobou se škodlivým užíváním alkoholu, byť bez známek závislosti; tato skutečnost však nemá vliv na jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Dopisem ze dne 8. 9. 2016 žalobce odvolal dar žalované pro nevděk, který odůvodnil tím, že 2. 6. 2016 podala návrh na omezení jeho svéprávnosti, že 22. 10. 2015 bezdůvodně oznámila jeho chování na Policii ČR a že omezuje jeho právo bydlení v domě (nemá k dispozici vodu, nemůže vařit ani prát a vytápět obývané místnosti). Poslední dva uvedené důvody odvolání daru nebyly v řízení prokázány. V průběhu řízení před soudem prvního stupně žalobce rozšířil důvody odvolání daru; žalované vytkl, že 25. 10. 2017 podala u stavebního úřadu návrh na povolení odstranění stavby rodinného domu na pozemku parc. č. XY. Na uvedeném pozemku stojí fakticky tři domy; budova, o jejíž odstranění žalovaná požádala, je zbor. Žalobce obývá dům před zahradou, kterého se návrh na demolici netýká.
Odvolací soud posoudil zjištěný skutkový stav ve shodě se soudem prvního stupně tak, že stěžejním důvodem odvolání daru pro nevděk bylo, že žalovaná podala návrh na omezení svéprávnosti žalobce a že oznámila jeho agresivní chování na Policii ČR. Dovodil, že tímto způsobem žalovaná pouze chránila svá práva a práva své rodiny před agresivními slovními i fyzickými útoky žalobce, a nejednala s cílem ublížit mu, či jej účelově poškodit. Oznámení na Policii ČR nebyla šikanózní či bezdůvodná. Jelikož nebyl prokázán ani poslední důvod odvolání daru – omezování práva žalobce v domě bydlet, odvolací soud uzavřel, že v daném případě není naplněna hypotéza §2072 o. z.; žalobce odvolal dar pro nevděk nedůvodně. Ke skutečnostem, které žalobce označil až po nastalé koncentraci řízení (že žalovaná navrhla odstranění „jediné legální stavby na pozemku“ že nesplnila svůj závazek zrekonstruovat dům a že v domě rozmístila kamery), nepřihlížel.
Dovolávaje se usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 3438/2015, žalobce odvolacímu soudu vytýká, že postupoval v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, jestliže se nezabýval dalším důvodem odvolání daru pro nevděk (podáním návrhu na odstranění domu), který nastal v průběhu řízení před soudem.
Ustálená judikatura dovolacího soudu (včetně dovolatelem zmiňovaného rozhodnutí) vztahující se k otázce vrácení daru podle §630 obč. zák., která je použitelná i pro nároky poměřované zákonem č. 89/2012 Sb., jasně vymezuje, že okruh sporných skutečností, které jsou předmětem dokazování, je dán označením (identifikací) závadného chování obdarovaného vůči dárci ve výzvě k vrácení daru, případně v žalobě. Chování, pro které dárce obdarovaného nevyzval k vrácení daru, je z hlediska opodstatněnosti žalobou uplatněného nároku právně irelevantní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1620/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3643/2012). Chování obdarovaného, pro které se dárce domáhá vrácení daru, je skutkovou okolností (která je předmětem dokazování); jinými slovy změní-li žalobce důvod pro vrácení daru oproti důvodu vymezenému v žalobě, nejde o změnu právní kvalifikace uplatněného nároku, nýbrž o změnu žaloby, jíž se podle ustálené judikatury dovolacího soudu rozumí i změna spočívající v tom, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění, respektive i nadále navrhuje vydání určovacího rozhodnutí, ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/2003). Z protokolu o jednání ze dne 9. 1. 2018 (čl. 115 verte) se podává, že účastníci byli poučeni ve smyslu §118b odst. 1 o. s. ř., pročež došlo ke koncentraci řízení. Pokud tedy žalobce prostřednictvím své právní zástupkyně teprve při jednání dne 5. 4. 2018 doplnil jako další důvod vrácení daru i to, že žalovaná podala k příslušnému stavebnímu úřadu návrh na odstranění stavby (k důkazu předložil usnesení Stavebního úřadu XY) a že po domě rozmístila kamery, kterými ho sleduje (k důkazu navrhl výpověď svědkyně XY), soud se těmito důvody správně nezabýval.
Napadá-li žalobce - s odkazem na závěry dovozené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 6. 2008, sp. zn. 22 Cdo 4130/2007, a v rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. III. ÚS 1538/14 - právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná vytýkaným chováním nenaplnila skutkovou podstatu §2072 o. z. argumentací, že „ nebyly zohledněny všechny okolnosti případu “, resp. že se „ soud blíže nezabýval okolnostmi odvolání daru “, nejsou jeho výtky důvodné. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1794/2018, uvedl, že zodpovězení otázky, zda v konkrétní situaci došlo k činu, který lze označit za zjevně porušující dobré mravy a který má z toho důvodu vést k úspěšné revokaci daru, spočívá v komplexním hodnocení závadného chování, jež v sobě nese prvky subjektivního a objektivního vyhodnocení tvrzeného revokačního důvodu. Rozhodujícím má být především objektivní hledisko, teprve na místě druhém má nastoupit úvaha, jak nemravné chování pociťoval sám dotčený dárce. Nepochybně je třeba vyhodnotit, jak dárce vnímá závadné chování obdarovaného, tj. jak moc se cítí amorálním činem obdarovaného ublížen, avšak teprve vzájemným srovnáním a následným vyhodnocením obou hledisek lze dospět k relevantnímu závěru o patřičnosti revokace. Pouhé subjektivní přesvědčení dárce o tom, že obdarovaný se vůči němu zachoval nevděčně (dárce vnímá skutek obdarovaného jako ublížení), samo o sobě nepostačuje k revokaci; závěr o patřičnosti revokace je třeba objektivizovat testem dobrých mravů. Je třeba posoudit všechny skutkové okolnosti chování jak obdarovaného, tak i samotného dárce – je třeba věc posoudit v závislosti na tom, jak k chování došlo, z jakých příčin a mezi kým. Odvolací soud se v dané věci zabýval všemi relevantními skutečnostmi, neopomenul zohlednit ani chování žalované, ani vzájemný vztah účastníků, který trpí dlouhodobými neshodami; zjišťoval, jaké poměry mezi účastníky panují, a to i ve vztahu k dalším rodinným příslušníkům. Lze konstatovat, že k žalobcem tvrzenému vybočení od ustálené judikatury dovolacího soudu v tomto směru nedošlo.
Ostatní žalobcem formulované otázky nenaplňují jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, neboť jsou založeny na jeho vlastní skutkové verzi, která se liší od skutkového stavu věci, z něhož při právním posouzení vycházel odvolací soud. Oproti odvolacímu soudu totiž žalobce prosazuje, že v řízení prokázal, že se žalovaná vůči němu chová způsobem popsaným v listinách, jimiž odvolal svůj dar. Vyjadřuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil v řízení provedené důkazy (zejména výpovědi svědků) z hlediska jejich závažnosti a věrohodnosti. Z toho, že žalobce v dovolání na podkladě vlastního (subjektivního) hodnocení v řízení provedených důkazů předkládá vlastní verzi skutku, nelze dovozovat, že hodnocení důkazů odvolacím soudem je v extrémním rozporu s jím vyvozenými závěry (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 391/05, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 181/2005, a usnesení ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13). Zákon nepředepisuje - a ani předepisovat nemůže - pravidla, z nichž by mělo vycházet jak hodnocení jednotlivých důkazů, tak hodnocení jejich vzájemné souvislosti. Je tomu tak proto, že hodnocení důkazů je složitý myšlenkový postup, jehož podstatou jsou jednak dílčí, jednak komplexní závěry soudce o věrohodnosti zpráv získaných provedením důkazů, jež jsou pak podkladem pro závěr o tom, které skutečnosti účastníky tvrzené má soudce za prokázané, a jež tak tvoří zjištěný skutkový stav. Základem soudcova hodnotícího postupu jsou kromě lidských a odborných zkušeností pravidla logického myšlení, která tradiční logika formuluje do základních logických zásad. Je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 ve spojení s §211 o. s. ř.), kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost a věrohodnost. Důkazům, které byly v řízení odvolacím soudem provedeny a následně zhodnoceny, odpovídá žalobcem zpochybňovaný skutkový závěr odvolacího soudu, že v řízení nebylo prokázáno, že žalovaná se obrací na policii bezdůvodně se stížnostmi na chování žalobce a že ho omezuje v užívání těch částí nemovitostí, na kterých se při darování dohodli; není zde extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy a hodnocení důkazů není založeno na libovůli. Žalobce svými námitkami pouze prosazuje vlastní (subjektivní) úsudek o závažnosti, pravdivosti a věrohodnosti provedených důkazů. O výjimečný případ, kdy skutková otázka s ohledem na její průmět do základních lidských práv a svobod je způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13, usnesení ÚS ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. IV. ÚS 985/15), se tak v posuzovaném případě nejedná.
Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení regulérně zpochybnit a nesprávná, popř. neúplná skutková zjištění, ani samotné hodnocení důkazů, nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Napadá-li žalobce vlastní skutkovou argumentací správnost právního závěru, že kvalifikovaně vytčené chování žalované vůči němu naplnilo skutkovou podstatu §2072 o. z., pomíjí, že jeho kritika právního posouzení věci vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, takže nejde o regulérní uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Výtky, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (konkrétně, že neprovedl důkazy svědeckými výpověďmi a čestnými prohlášeními, ačkoliv šlo o výjimku ze zásady koncentrace, a že nerespektovaly právo žalobce na spravedlivý proces), přípustnost dovolání neodůvodňují. K vadám řízení (jsou-li skutečně dány) dovolací soud přihlíží jen, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady nejsou způsobilé přípustnost dovolání založit. Nejde totiž o otázku správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci podle §241a odst. 1 o. s. ř., tj. o otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí, nýbrž o otázku případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, ze dne 27. 12. 2017, sp. zn. 33 Cdo 5066/17, a ze dne 27. 2. 2019, sp. zn. 33 Cdo 4024/2018).
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě zdůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 7. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu