ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2439.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2439/2017-232
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce R. K. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14/37, proti žalované E. N. , bytem XY, zastoupené JUDr. Růženou Vojtovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, 28. října 286/10, o zaplacení 2.700.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 146/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 1. 2017, č. j. 11 Co 361/2016-185, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Růženy Vojtové, advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Opavě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 6. 2016, č. j. 17 C 146/2015-133, zamítl žalobu o zaplacení 2.700.000 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně uzavřel, že v případě uznání dluhu, které v řízení předložil žalobce, má tato listina pro něj význam z toho pohledu, že zakládá vyvratitelnou domněnku existence dluhu v okamžiku uznání. Žalobce již nemusí nic dalšího prokazovat a je naopak na žalované, aby domněnku existence půjčky vyvrátila. Žalované se podařilo prokázat, že jí žalobce nikdy žádné peníze nepůjčil, a že tedy smlouva o půjčce nevznikla. Jelikož uznání dluhu není samostatným právním důvodem vzniku závazku, nebylo možné žalobě vyhovět.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 1. 2017, č. j. 11 Co 361/2016-185, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a žalované přiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že uznáním dluhu podle §558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), sice přechází důkazní břemeno na žalovanou, avšak té se podařilo v řízení prokázat, že tvrzený dluh z titulu půjčky ke dni uznání dluhu neexistoval (nevznikl). Nebylo prokázáno předání peněz žalobcem a jejich převzetí žalovanou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva (vznik dluhu, jeho uznání a povinnost dluh splatit), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudkem ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2440/2014 (ale i dalšími rozhodnutími Nejvyššího soudu), podle něhož „uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Uznání dluhu je jednostranný právní úkon dlužníka adresovaný věřiteli. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony je k jeho platnosti třeba písemná forma, vyjádření příslibu zaplatit dluh a uvedení důvodu dluhu a jeho výše, zákon však nevyžaduje, aby se dlužník v uznávacím prohlášení přímo zavázal k plnění, nýbrž stačí, že z obsahu písemného projevu je zřejmé, že je si své povinnosti k plnění vědom.“ Oproti zjištění odvolacího soudu (a potažmo i soudu prvního stupně) prosazuje skutkový závěr, že dokazováním bylo prokázáno, že došlo k faktickému předání půjčky.
Žalovaná navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, popř. jako nedůvodné zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části).
Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ačkoliv dovolatel cituje část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 26 Cdo 2440/2014, vztahující se k otázce obecných náležitostí uznání dluhu podle §558 obč. zák. a jeho právních důsledků, pomíjí, že na řešení této otázky není rozhodnutí soudů založeno. Otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl). Rozhodnutí odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně) vychází ze závěru, že žalobce žalované nikdy částku odpovídající tvrzené půjčce nepředal, a že právní vztah ze smlouvy o půjčce tak nevznikl; uznání dluhu tento nedostatek nemohlo zhojit, neboť není samostatným důvodem vzniku závazku. Samozřejmě platí, že případná neexistence uznaného dluhu nečiní právní úkon uznání dluhu neplatným (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2004, sp. zn. 32 Odo 453/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 29 Odo 341/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura 7/2002 pod č. 127, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 1323/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 362/2005).
Závěr odvolacího soudu, že žalované se podařilo prokázat (unést důkazní břemeno), že dluh ve vztahu k žalobci nevznikl (tj. existence uznaného dluhu byla žalovanou vyvrácena), je závěrem skutkovým. Skutkový stav věci, k němuž soudy nižších stupňů dospěly hodnocením provedených důkazů, nelze – až na výjimečný případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3093/13) – dovoláním úspěšně zpochybnit (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.). Je-li prokázáno, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá právní domněnku existence dluhu vyvrátit (§133 o. s. ř. ), neboť je jejím opakem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2006, sp. zn. 33 Odo 1028/2004).
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přehlíží, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Zbývající námitky dovolatele nevystihují jediný v úvahu přicházející dovolací důvod, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř. O případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy v souzené věci přitom nejde.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto dovolací soud nemohl k obsahu smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 13. 6. 2007, kterou žalobce předložil dovolacímu soudu dne 6. 6. 2018, přihlédnout.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 3. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu