ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2442.2018.1
sp. zn. 33 Cdo 2442/2018-110
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Z. E. , bytem XY, zastoupeného Mgr. Petrem Novákem, advokátem se sídlem v Brně, Vídeňská 546/55, proti žalované GASTROMANIA CZ s.r.o., se sídlem v Českém Těšíně, Frýdecká 827/21, identifikační číslo 28654684, zastoupené Mgr. Markem Ježkem, advokátem se sídlem v Českém Těšíně, Tovární 1707/33, o splnění závazku z kupní smlouvy, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 24 C 239/2016, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 10. 2017, č. j. 57 Co 239/2017-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1.573,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Petra Nováka, advokáta.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 10. 2017, č. j. 57 Co 239/2017-67, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karviné (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 26. 1. 2017, č. j. 24 C 239/2016-40, a rozhodl o nákladech řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že účastníci uzavřeli kupní smlouvu, a že danou věc je nutné posoudit podle §1732 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Nabídka žalované byla zcela srozumitelná a určitá, byl vymezen její předmět a uvedena cena nabízeného zboží; takováto nabídka tedy byla závazná. Okamžikem potvrzení objednávky žalovanou došlo k uzavření smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že v situaci chybně uvedené ceny jde o omyl, který by mohl mít za následek neplatnost smlouvy jen tehdy, pokud by žalobce prokazatelně o tomto omylu věděl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť má za to, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dosud uspokojivě vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu, a to výkladu právního jednání v případě omylu jednajícího podle §555 a §556 o. z., jakož i otázky odepření soudní ochrany výkonu práva podle §8 o. z. v situaci, kdy výkon práva jedné ze smluvních stran poškozuje druhou smluvní stranu. Došlo-li v souzené věci k rozporu mezi její vůlí prodat sporný výrobek za částku 36.288,- Kč a údaji zveřejněnými na její webové stránce o výši kupní ceny (3.618,- Kč), pak jde o omyl v projevu vůle. Z blíže v dovolání rozvedených důvodů odvolacímu soudu vytýká, že správně nevyložil obsah kupní smlouvy. Akcentuje, že vzhledem k okolnostem jejího uzavření si žalobce musel být vědom toho, že cena sporného výrobku je v jejím e-shopu uvedena chybně, přičemž využití této chyby žalobcem představuje zjevné zneužití práva podle §8 o. z., které nepožívá právní ochrany. Tuto okolnost odvolací soud pominul, a proto je jeho rozhodnutí nesprávné.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.).
Podle §236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Podle §239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení §241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.
Spojuje-li dovolatelka přípustnost dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozsudku odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. Namítá-li žalovaná, že žalobou uplatněný požadavek je zjevným zneužitím práva, který nepožívá právní ochrany (§8 o. z.), pak pomíjí, že odvolací soud zjištěný skutkový stav tímto korektivem souzenou věc nepoměřoval; na řešení této právní otázky tak není rozhodnutí odvolacího soudu založeno (pro rozhodnutí nebyla otázka aplikace §8 o. z. určující).
Nejvyšší soud neshledává dovolání přípustným ani pro řešení otázky výkladu právního jednání podle §555 a §556 o. z., kteroužto otázku považuje dovolatelka za dosud nevyřešenou v rozhodovací praxi dovolacího soudu.
Již v rozsudku ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, Nejvyšší soud přijal a odůvodnil závěr, podle něhož „základním hlediskem pro výklad právního jednání je podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z., a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (…) Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. §556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. §556 odst. 2 o. z.) (…) Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného (…)právního jednání (…) Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku [zákoně č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“)], podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998 sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7, roč. 1999, s. 386 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002 sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení §35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení §556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen.“ V rozsudku ze dne 30. 5. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1850/2017, Nejvyšší soud ke shora uvedeným závěrům dodal, že „při zjišťování úmyslu jednajícího (…) soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).“
Bez ohledu na to, že dovoláním předestřená právní otázka již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, považuje Nejvyšší soud výklad uzavřené kupní smlouvy provedený odvolacím soudem za souladný s ustanovením §555 odst. 1 a §556 odst. 2 o. z. a zásadami pro výklad právních úkonů již dříve formulovanými např. v nálezu Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I., pod pořadovým číslem 84.
Nepřípustné dovolání Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 11. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu