ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2557.2017.1
sp. zn. 33 Cdo 2557/2017-216
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce T. S. , bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Jiřím Drobečkem, advokátem se sídlem v Hodoníně, Štefánikova 4083/14, proti žalované GREGOCAR, s.r.o. , se sídlem ve Vracově, Vlkošská 279, identifikační číslo 27753999, zastoupené JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem se sídlem ve Vyškově, Pivovarská 58/8, o zaplacení 202.975 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 390/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 6. 2016, č. j. 38 Co 161/2015-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 11.422,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Petra Machálka, Ph.D., advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 17. 3. 2015, č. j. 13 C 390/2011-115, zamítl žalobu o zaplacení částky 190.000 Kč s blíže určeným úrokem z prodlení oproti vydání osobního vozidla XY, číslo karoserie XY, dále zamítl žalobu o zaplacení částky 12.975 Kč, rozhodl o nákladech řízení účastníků a o náhradě nákladů řízení vzniklých státu.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. 6. 2016, č. j. 38 Co 161/2015-141, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení účastníků, změnil jej ve výroku o nákladech vzniklých státu a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované jeho rozsudky ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2002, ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 896/2010 a ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009. S odkazem na tato rozhodnutí dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že nerespektoval právní názor dovolacího soudu obsažený v jeho rozhodnutích.
Žalovaná navrhla dovolání pro nepřípustnost odmítnout.
Podle §236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb., čl. II. bod 2. zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“), dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srovnej §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a zda je tedy dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Argument, podle kterého se odvolací soud „odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou takovou právní otázku jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované jako R 4/2014 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek). Není-li rozhodnutí odvolacího soudu založeno na dovolatelem vymezených právních otázkách, pak dovolání pro jejich řešení nemůže být podle §237 o. s. ř. přípustné.
Nejvyšší soud se ustálil v právním názoru, podle něhož je-li předmětem prodeje v obchodě použitá věc, u níž je vyloučena záruční odpovědnost, odpovídá prodávající ve smyslu §619 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“ (srovnej §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku), za vady existující při jejím převzetí kupujícím s výjimkou těch vad, které odpovídají míře používání nebo opotřebení věci ke dni převzetí kupujícím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2281/2008). V usnesení ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 33 Cdo 1719/98, pak Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 1988, sp. zn. 3 Cz 59/88, uveřejněný pod č. 24/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyložil, že jestliže předmětem prodeje je starší použité motorové vozidlo, nelze opotřebení odpovídající stáří vozidla, počtu najetých kilometrů a běžnému způsobu užívání i údržby vozidla, považovat za jeho vadu.
Vycházeje ze shora uvedených premis, má dovolací soud zato, že rozhodnutí odvolacího soudu se nepříčí žádnému z dovolatelem označených judikátů a dovolání tak není přípustné. V rozsudku ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2002, Nejvyšší soud řešil otázku výkladu ustanovení §499 a §597 odst. 1 obč. zák. a nikoliv výkladu §616 a §619 odst. 3 obč. zák., které jsou ostatně speciálními ustanoveními k §597 obč. zák.; v případě prodeje věci podnikatelem (rozuměj žalovanou) nelze ustanovení §597 odst. 1 obč. zák. ostatně použít (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4540/2015). Totéž platí i pro rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 896/2010, v němž dovolací soud řešil otázku dopadů aplikace §597 odst. 1 obč. zák. při prodeji rodinného domu starého devadesát let, tzn. nikoliv při prodeji v obchodě (§612 až §627 obč. zák.).
Spojuje-li dovolatel přípustnost dovolání s řešením otázky, zda v situaci, kdy věc trpí vadou, bez ohledu na to, zda má či nemá souvislost s obvyklým užíváním věci, avšak z této příčiny brání řádnému a bezpečnému užívání vozidla má kupující právo odstoupit od kupní smlouvy, vymezuje předpoklady přípustnosti dovolání neregulérním způsobem. Dává totiž Nejvyššímu soudu na výběr, aby tuto právní otázku posoudil buď jako otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe (od rozsudků ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 32 Odo 976/2002, a ze dne 28. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 896/2010), popř. jako otázku v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou. Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (předpokladů přípustnosti dovolání) přitom vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, přičemž ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, a závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). Není přitom úkolem dovolacího soudu, aby na základě odůvodnění napadeného rozhodnutí sám vymezoval předpoklady přípustnosti dovolání v souladu s §237 o. s. ř., a nahrazoval tak plnění procesní povinnosti dovolatele.
Má-li žalobce dovolání za přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 3228/2009, podle nichž prodejce svou povinnost vyřídit reklamaci splní, jestliže v zákonné lhůtě (není-li smluvena lhůta delší) též vyrozumí spotřebitele o způsobu vyřízení reklamace (čímž zabrání vzniku nevyvratitelné právní domněnky neodstranitelnosti vady), přehlíží, že na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Platí totiž, že otázka, na jejímž řešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 27. 4. 2015, sp. zn. 32 Cdo 5034/2014, a ze dne 31. 8. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2894/2015, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3570/2015, ústavní stížnost proti němu podanou Ústavní soud usnesením ze dne 28. 1. 2016, sp. zn. II. ÚS 3540/2015, odmítl).
Odvolací soud odmítl totiž přihlédnout k dovolatelem namítaným nedostatkům ve způsobu vyřízení reklamace žalovaným, protože tyto (nové) skutečnosti žalobce neuplatnil v řízení před soudem prvního stupně, ale až v řízení odvolacím, přičemž nešlo o případ uvedený v ustanovení §205a odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Vytýká-li dovolatel odvolacímu soudu v té souvislosti nesprávnost jeho postupu, neboť uvedené skutečnosti uplatnil již v řízení před soudem prvního stupně, vznáší tím výhradu, že odvolací soud zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Přehlíží ovšem, že k vadám řízení dovolací soud přihlédne jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Pro úplnost – mimo důvod, který vedl k odmítnutí dovolání – nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Nepředložil-li dovolatel k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 28. 3. 2019
JUDr. Václav Duda
předseda senátu