ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2841.2019.1
sp. zn. 33 Cdo 2841/2019-1423
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně RENOSTAV spol. s r.o. , se sídlem v Luhačovicích, Nábřeží 971 (identifikační číslo osoby 409 42 261), zastoupené Mgr. Zdeňkem Rumplíkem, advokátem se sídlem ve Slavičíně, Dlouhá 300, proti žalovanému A. H. , bytem v XY, zastoupenému JUDr. Veronikou Grebeňovou, advokátkou se sídlem ve Zlíně, Štefánikova 3072, o zaplacení 197.531 Kč s příslušenstvím a vzájemné žalobě žalovaného o zaplacení 101.997 Kč, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 28 C 171/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 13. 2. 2019, č. j. 59 Co 233/2016-1384, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 197.531 Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku ceny díla. Vzájemnou žalobou se žalovaný po žalobkyni domáhal zaplacení 101.997 Kč s příslušenstvím z titulu odpovědnosti za vady díla.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 24. 3. 2016, č. j. 28 C 171/2004-1177, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni 6.265,20 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I), žalobu žalobkyně zamítl v části, v níž se po žalovaném domáhala zaplacení dalších 191.265,80 Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok II); o vzájemné žalobě žalovaného rozhodl tak, že ji zamítl (výrok IV), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III, V, VI a VII).
Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. 12. 2016, č. j. 59 Co 233/2016-1281, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výrocích I, IV a v části výroku II ohledně 156.661,80 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, ve zbývající části tento výrok změnil tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni 34.604 Kč se specifikovanými úroky z prodlení; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 9. 2. 2001 smlouvu o dílo (doplněnou dodatkem ze dne 22. 6. 2001), jejímž předmětem byly stavební úpravy vily XY – hrubá stavba sauny a zimní zahrady a stavební úpravy 4. nadzemního podlaží včetně zateplení domu za cenu 728.994 Kč. Dne 22. 6. 2001 žalovaný jako objednatel podepsal zápis o převzetí stavby – I. etapa a dne 13. 7. 2001 zápis o převzetí stavby – II. etapa, jejíž součástí byla zimní zahrada a sauna. Zhotovitel díla (žalobkyně) žalovanému účtoval jednotlivými fakturami práce a vícepráce provedené na díle. Posledně fakturována byla částka 974.683 Kč, z níž žalovaný žalobkyni uhradil 800.000 Kč; neuhrazený rozdíl činí 174.683 Kč. Dílo bylo žalovanému předáno ve dvou etapách. Předávacím protokolem podepsaným oběma smluvními stranami dne 13. 7. 2001 žalobkyně předala II. etapu dokončeného díla s vadami, které - vyjma izolace v nesprávné tloušťce (2 cm namísto 5 cm) a zatékání vody do objektu - odstranila. Zatékání vody bylo zapříčiněno vadou projektu, na kterou žalobkyně žalovaného neupozornila; stavební dozor, který vykonával sám žalovaný, způsob provádění díla v tomto směru nijak nekorigoval a poukázal na vady provedení až při placení ceny za dílo v rámci uplatnění odpovědnosti za vady ve formě slevy z kupní ceny. Po právní stránce soudy věc hodnotily podle §631 a násl. obč. zák., přičemž vztah účastníků posoudily z hlediska ustanovení upravujících smlouvu o opravě a úpravě věci ve smyslu ustanovení §652 a násl. obč. zák. Při stanovení výše slevy z ceny díla vyšel odvolací soud z rozhodnutí ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1299/2008, v němž Nejvyšší posuzoval věc obchodněprávní povahy, a slevu určil podle hlediska rozdílu částek představujících hodnotu díla bez vad a hodnotu vadného provedení díla.
K dovolání obou účastnických stran Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 6. 2018, č. j. 33 Cdo 2172/2017-1339, rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení; dovolání žalobkyně odmítl. Zavázal odvolací soud právním názorem, že v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu ve věcech občanskoprávních, je výši slevy z ceny díla namístě posoudit vzhledem k celkovým okolnostem případu, přičemž výše slevy závisí především na povaze a rozsahu vad vzhledem k ceně, dále na snížení funkčních vlastností věci a její estetické hodnoty, na další upotřebitelnosti, ceně nutných oprav apod. Řečeno jinak, výše slevy by neměla vyjadřovat jen snížení směnné hodnoty věci a při jejím určení je třeba přihlédnout k tomu, jak se vytčená vada projevila při užívání věci, zda a jak toto užívání komplikuje či omezuje a zda snižuje její životnost (k srovnej i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 69/2013).
Krajský soud ve Zlíně poté rozsudkem ze dne 13. 2. 2019, č. j. 59 Co 233/2016-1384, rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 24. 3. 2016, č. j. 28 C 171/2004-1177, ve výroku II a ve výroku IV co do částky 58.960 Kč potvrdil; změnil jej ve výroku I tak, že zamítl žalobu na zaplacení částky 6.265,20 Kč s příslušenstvím, a ve výroku IV tak, že uložil žalobkyni zaplatit žalovanému do tří dnů od právní moci rozhodnutí 43.037 Kč; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Na podkladě skutkových zjištění vytěžených ze znaleckých posudků Ing. Martina Janka, Ing. Jiřího Šmiktátora a Ing. Hany Tůmové stanovil výši slevy z ceny díla částkou 237.721 Kč s tím, že pokrývá (znaleckými posudky zjištěné) vady související i s technologickou nekázní žalobkyně. Konkrétně zohlednil nedostatečnou izolaci v prostorách sauny způsobující prosakování vody a snížení estetické hodnoty díla, jeho životnosti a nutnosti častější údržby k minimalizaci projevu této vady. Přihlédl k tomu, že pro udržení sauny v provozuschopném stavu je třeba přizdívek, povrchových úprav utěsněním a provedení hydroizolace z vnitřní strany. Neopomenul ani nutnost opakovaných oprav propadávající se dlažby v důsledku nesprávně provedeného zásypu zeminou. Jelikož žalobkyně požadovala doplatek ceny díla ve výši 197.531 Kč s příslušenstvím a žalovanému vzniklo právo na slevu z kupní ceny ve výši 237.721 Kč, zamítl žalobu žalobkyně v celém rozsahu, a částečně vyhověl vzájemné žalobě žalovaného co do 43.037 Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Ačkoliv v úvodu předesílá, že brojí pouze proti výrokům II až V rozsudku odvolacího soudu, z obsahu dovolání se podává, že nesouhlasí s částí výroku I, kterým odvolací soud potvrdil výrok rozsudku, jímž soud prvního stupně zamítl vzájemnou žalobu žalovaného co do 58.960 Kč. V případě akceptace výslovného požadavku dovolatele (revidovat výrok II napadeného rozsudku) by bylo jeho dovolání subjektivně nepřípustné.
Dovolání není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. §239 o. s. ř.).
Žalovaný shledává přípustnost dovolání v řešení otázky stanovení výše slevy z ceny díla. Má za to, že odvolací soud pochybil, jestliže při jejím stanovení nepřihlédl k výši nákladů potřebných k odstranění vad věci; odkazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2889/2015.
Dovolací soud je povolán učinit otázku přiměřenosti slevy předmětem dovolacího přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím řízení. V posuzovaném případě se odvolací soud řídil závazným právním názorem, který dovolací soud formuloval ve svém rozhodnutí, jímž předchozí rozsudek odvolacího soudu zrušil, a nevybočil z premis, které zastává ustálená rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně rozhodnutí, na něž dovolatel odkazuje (srovnej dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2006, sp. zn. 33 Odo 557/2004, ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2641/2012, usnesení ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2889/2015, ze dne 27. 8. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2889/2015, ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 1878/2010, nebo ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 558/2016). Úvahy odvolacího soudu spjaté se stanovením výše slevy z kupní ceny jsou přiměřené a plně odpovídají hlediskům, na nichž se judikatura Nejvyššího soudu ustálila.
Namítá-li dovolatel, že odvolací soud nepřihlédl k tomu, že vady díla jsou neopravitelné, že jediným řešením je dílo zbourat a provést znovu, že mu nepřiznal kompenzaci za to, že dílo nebude nikdy plně funkční, že v důsledku vad nemohl nemovitost užívat tak, jak zamýšlel, a že odvolací soud měl přičíst slevu 10 % z ceny díla za technologickou nekázeň (stanovenou ve znaleckém posudku Ing. Tůmové), vytýká tím výhradně nesprávnost skutkových zjištění, z nichž dovolací soud při právním posouzení věci vycházel. Tyto výtky proto nevystihují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Způsob ani výsledek hodnocení důkazů promítající se do skutkových zjištění (včetně závěrů znaleckých posudků), z nichž soudy při stanovení výše slevy ve svém rozhodování vycházely, nelze dovoláním regulérně zpochybnit, neboť skutkový základ sporu je pro dovolací soud závazný (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ); je na zvážení soudu (viz zásada volného hodnocení důkazů - §132 o. s. ř.) kterému důkaznímu prostředku přizná větší vypovídací schopnost i věrohodnost (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 2441/2008 a ze dne 22. 9. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3189/2008).
Vznik nároku žalobkyně na doplacení ceny za dílo žalovaný zpochybňuje též argumentací, že dílo nebylo řádně předáno, neboť nebyla naplněna smluvní podmínka protokolárního předání díla. I tyto námitky však vycházejí z nesouhlasu se skutkovým základem, z nějž odvolací soud vyšel. Žalovaný oproti odvolacímu soudu prosazuje, že smluvní strany nepodepsaly předávací protokol, a že dílo nebylo dokončeno. Odvolací soud však vyšel ze zjištění, že předávací protokol II. etapy ze dne 13. 7. 2001 (a stejně tak předávací protokol z I. etapy ze dne 22. 6. 2006) podepsaly obě smluvní strany (z čehož plyne, že smluvní podmínka protokolárního předání díla byla naplněna) a že okamžikem podpisu předávacího protokolu žalobkyně žalovanému umožnila, aby fakticky nakládal (užíval) jí zhotovenou věc (rekonstrukce vily XY, fasáda, hrubá stavba sauny a zimní zahrady), takže tento den je třeba považovat za den předání zhotovené věci objednateli. Protokolárním převzetím ze dne 13. 7. 2001 dal žalovaný současně najevo, že dílo považuje za zhotovené (byť s vadami a nedodělky) a nevyužil možnosti dané ustanovením §650 obč. zák., podle něhož má objednatel povinnost převzít jen zhotovené dílo (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 48/2002, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck, r. 2002, pod č. C 1149). Tato zjištění pak vedla k závěrům, že od okamžiku převzetí díla žalovanému náleželo právo z odpovědnosti za vady podle §645 obč. zák., kterého také využil, a žalobkyni vzniklo právo na zaplacení ceny za dílo, jelikož dílo bylo dokončeno a předáno v souladu se smluvními ujednáními. Dovolatelem citovaná judikatura Nejvyššího soudu, týkající se smluv o dílo uzavřených v režimu obchodního zákoníku, zde nemá uplatnění pro skutkovou i právní odlišnost.
Otevírá-li žalovaný otázku platnosti předávacího protokolu, je namístě připomenout, že byla pravomocně vyřešena (a to na podkladě žaloby podané žalovaným) již v rozhodnutí soudu prvního stupně sp. zn. 28 C 160/2004, které odvolací soud rozhodnutím sp. zn. 60 Co 210/2010 potvrdil. Nad rámec uvedeného nelze přehlédnout, že prosadil-li by dovolatel názor, že dílo předáno nebylo, nemohl by být - logicky vzato - úspěšný se svým nárokem z titulu odpovědnosti za vady.
Zbylé výhrady dovolatele vůči postupu odvolacího soudu v řízení nevedou k závěru o přípustnosti dovolání. Výtkami, že odvolací soud řádně nezdůvodnil rozhodnutí, jímž nepřipustil rozšíření vzájemné žaloby o dalších 768.260 Kč z titulu náhrady škody způsobené vadným provedením díla, a že náležitě nerozvedl, proč nevyhověl návrhu na doplnění dokazování znaleckým posudkem ke zjištění znehodnocení nemovitosti, takže napadené rozhodnutí je nepřezkoumatelné, dovolatel nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, nýbrž vytýká, že odvolací soud zatížil řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K nim však – pokud by skutečně jimi řízení bylo postiženo – dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. V této souvislosti považuje dovolací soud za vhodné připomenout, že ze zákona nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (§120 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu a jsou-li z pohledu §205a a §211a o. s. ř. přípustné (srov. §213 odst. 4, část věty před středníkem, odst. 5 o. s. ř.). Pokud návrhu nevyhoví, musí v odůvodnění vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999, nebo usnesení ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. II. ÚS 2121/15, v nichž Ústavní soud vysvětlil, že pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů z hlediska kautel ústavního práva je relevantní tehdy, „pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje. Platí, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět.“). Soud odvolací (potažmo soud prvního stupně, na jehož rozhodnutí odvolací soud odkázal), této povinnosti dostál.
Přestože dovolatel v dovolání výslovně uvedl, že jím brojí i proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nim žádné konkrétní výhrady neuplatil. Ostatně dovolání směřující proti rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
Jelikož dovolatelem tvrzený odklon od ustálené judikatury dovolacího soudu není dán, a dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být zdůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 11. 2019
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu